Společenské fenomény v českém filmu – 1. část: Náboženství a církev 1929–1969
Nový seriál člena naší redakce, který si v něm všímá „ostře sledovaných témat“ v domácí kinematografii.
HAŠEK PŘED VÁLKOU A PO VÁLCE
Zřejmě prvním významným filmem, který do českého prostředí přinášel církevní tematiku, byl němý Svatý Václav (1929), natočený ke dvěma příležitostem: k tisícímu výročí domnělé Václavovy smrti (později byl její rok historiky stanoven na 935) a k uzavření smlouvy Československé republiky s Vatikánem, která na sebe (díky charakteru administrativy ČSR, vedené antiklerikálním protestantem TGM, jenž v žádném případě nechtěl kopírovat rakousko-uherský ráz státu s katolictvím jako státním náboženstvím) nechala čekat jedenáct let. I z tohoto diplomatického důvodu byla v prvním zvukovém Dobrém vojáku Švejkovi z roku 1931, režírovaném Martinem Fričem a v hlavní roli se Sašou Rašilovem, změněno povolání Švejkova pána Otto Katze z polního kuráta na štábního lékaře. (Hugo Haas však roli zahrál tak skvěle, že disonanci tohoto neobratného oslího můstku zmírnil na minimum.)
Po druhé světové válce byla naopak Haškova ostrá satira na austrokatolictví vítána. Například v Lipského filmu Haškovy povídky ze starého mocnářství z roku 1952, v němž se tématu týká povídka Vzpoura trestance Šejby, o trestanci, který ministruje vždy za oběd s knedlíky a chce za neplánované ministrování jeden knedlík navíc, ten mu je ale upřen, a když přijede „revize shora“, kvůli tomuto knedlíku stávkuje.
Oldřich Lipský se tomuto tématu v méně umělecké, zato více ideologické podobě věnoval už ve svém předchozím filmu Slepice a kostelník (1950), což je jedna z tehdy častých agitek o bigotním katolíku-kostelníku, který dělá intriky proti združstevnění své vsi. Vzhledem k tomu, že ve stejném roce byl kvůli obvinění z podobné činnosti umučen čihošťský katolický kněz Josef Toufar a o jeho případu byl natočen propagandistický film Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení, mohl by se nám tento Lipského snímek z dnešního pohledu jevit ve velmi nepěkném světle – kdyby to zároveň nebyl první film, díky němuž dostal Vlasta Burian první šanci se po své účelové likvidaci v roce 1945 vrátit zpět ke své profesi.
Polní kurát Otto Katz Miloše Kopeckého ze Steklého filmu Dobrý voják Švejk (1956), stejně jako jeho animovaný protějšek ze stejnojmenné adaptace Jiřího Trnky, je pak už ztělesněnou kvintesencí Haškovy oprávněné antiklerikální satiry.
POVOLENÁ EZOTERIKA AUTORIT
K poetičtějším dobovým ztvárněním náboženských motivů patří adaptace povídek Karla Čapka Poslední soud z Fričova filmu Čapkovy povídky (1947) a Krejčíkova povídka Gloria ze snímku O věcech nadpřirozených (1958) o dialogu člověka s Bohem během jeho posledního soudu (všechápající Bůh je zde pouze svědkem – tuto povídku jsme publikovali v KN 27/2016), a o muži, kterému se díky jeho nadpřirozené dobrotě udělala svatozář, jíž se pak zbavil několika obyčejnými zlomyslnostmi.
Podobného rodu je filmová adaptace divadelní hry Čapkova někdejšího redakčního kolegy z Lidových novin Jana Drdy Hrátky s čertem (1956) s postavou pokryteckého poustevníka Školastyka, který je pyšný na svou svatost a vyvyšuje se nad „hříšnými“ do té chvíle, než sám podlehne pokušení. Tato postava je očividně inspirována archetypem svatého Antonína Poustevníka, jenž se stal svatým až ve chvíli, kdy svému chtíči podlehl, a získal tak potřebnou empatii se svými nedokonalými bližními.
Stejně laskavým apokryfem křesťanských kánonů je slavný animovaný film Stvoření světa (1958), který vytvořil francouzský výtvarník Jean Effel za režijního vedení Eduarda Hofmana.
HISTORICKÝ FRÁZISMUS PADESÁTÝCH A SYMBOLISMUS ŠEDESÁTÝCH LET
Poslední (a do jisté míry hlavní) poválečný proud zpodobňování (historické) církevní tematiky byl stanoven už prvním českým barevným hraným filmem Vladimíra Borského Jan Roháč z Dubé (1947), o dobytí poslední husitské pevnosti v Čechách. V adaptacích jiráskovských námětů, které se shodovaly s palacko-masarykovskou protestantskou linií české historiografie (ačkoli v té době bylo jméno TGM zamlčováno), pak pokračoval Otakar Vávra ve své husitské trilogii Jan Hus (1954), Jan Žižka (1955) a Proti všem (1957). Ačkoli esteticky o třídu výše, ideologicky stejně laděný byl i snímek o generaci mladšího filmového básníka Františka Vláčila Ďáblova past (1961) z období protireformace.
Se začátkem šedesátých let se – především díky chruščovovskému tání ve východním bloku – tvůrcům unaveným ze schematicky ideologických scénářů naskytlo uvolňování i v námětové oblasti, nicméně to bylo uvolňování pozvolné, a historie v případě možného „chybného kroku“ skýtala možnost zachránit se před nepříjemnými důsledky postihu. Motiv mocného faráře versus venkovského žebravého mnicha se vyskytuje už ve Vančurově–Pavlíčkově–Vláčilově Marketě Lazarové (1967). A zvláště v doplňkovém filmu této epopeje (filmu, který používá tentýž štáb, kostýmy a dekorace) Körnerovu a Vláčilovu Údolí včel (1967), v němž se ideologický konflikt vede mezi fanatickým asketickým pruským mnichem Arminem (Jan Kačer), proti kterému stojí rozumný selský pohled českého venkovského zemana Ondřeje (Petr Čepek), jemuž ale nakonec Armin jeho snesitelný život zničí a on je nucen se znovu přidat k Řádu německých rytířů. (V době po svém vzniku byl film často chápán jako konflikt tvrdého sovětského a lidské československého socialismu. V souvislosti se současným konfliktem Arminova Německa a zbytku Evropy by myslím mohl mít v kinech úspěch i dnes…).
Jak je vidět z dalšího snímku Čest a sláva (1968), jehož tvůrci byli spisovatel Karel Michal a režisér Hynek Bočan, ne vždy archetyp ideologa-ničitele obsadili katolíci. Na začátku této antické tragédie v českém rozměru stojí dva protestantští agenti (Karel Höger a Blanka Bohdanová), kteří na konci třicetileté války zfanatizují středočeskou vesnici, aby povstala proti všemocnému katolickému císaři a podpořila tak protestantskou frontu na západě. Mezitím je ale vyhlášen vestfálský mír, agenti okamžitě utíkají, ale vládce vesnice, svobodný pán Rynda (Rudolf Hrušínský), má svou čest, a tak se skupinou poddaných vyjíždí proti císařově armádě. (Film byl natočen ještě před srpnovou okupací, ale protože paralela byla tak dokonalá, nikdo tomu na MFF v Benátkách, který film vyhrál, ani na jiných světových festivalech, které ještě před zákazem filmu stačily být obeslány, nevěřil.)
Posledním snímkem z této řady je Kaplického–Vávrovo Kladivo na čarodějnice (1969), film z doby barokní inkvizice, o němž Vávra později otevřeně řekl, že je symbolickým ztvárněním „procesů se škůdci strany“ z padesátých let dvacátého století. Mechanismus, v němž si nikdo (ani kněz) nemůže být jistý vlastním životem, neboť oběti vybírá a předem odsuzuje zplnomocněný inkvizitor, který za odměnu inkasuje jejich majetek, je ve filmu popsán opravdu dokonale.
ROVNÍTKO MEZI CÍRKVÍ A REŽIMEM
Někteří tvůrci se však i v tomto tématu vydali na „nebezpečnější“ (ale s postupující liberalizací viditelně se otevírající do „bezpečí“) cestu reflexe současné doby. Typický syžet filmu šedesátých let s náboženským námětem se velmi případně snažil postavit rovnítko mezi necitelnou ideologickou zkostnatělost církve a panujícího režimu. Tak tomu bylo v Jasného filmu Procesí k panence (1961), ve kterém městští agitátoři přijíždějí do družstva právě ve chvíli, kdy se ves chystá na procesí, a tak se na ně vydají s vesničany; dokonce nesou monstrance, proti čemuž se posléze postaví jak kněz, tak nadřízení agitátorů. Nakonec je zachrání sám selský lid se svým selským rozumem; kvůli jejich záchraně svůj vstup do družstva podepíše.
V Michalově–Podskalského Bílé paní (1965) je v postavě kněze (Zdeněk Řehoř) pregnantně tematizován jeden ze základních církevnických rysů. Moc v podobě exponentů tajné služby zjistí, že lidu v městečku Komonice pomáhá duch bílé paní z tamního zámku. Když tajní vyčerpají všechny možnosti materialismu, vydají se za místním farářem, a ten „udělá svou práci“: vysvětlí vesničanům, že zázraky a věci nadpřirozené neexistují (arci na těch pár povinně vypočítaných v Bibli) , načež se vydá na příkaz orgánů vykropit „strašidlo“ svěcenou vodou, v jejíž moc – na rozdíl od materialistických orgánů – sám nevěří...
Procházkova–Kachyňova Noc nevěsty (1967) opět pojednává o době kolektivizace. Proti fanatické moci, která dohnala k sebevraždě venkovského statkáře, stojí jeho dcera, bývalá jeptiška, u níž je charakter fanatičnosti úplně stejný.
Ve vrcholném autorském filmu Vojtěcha Jasného, kronice jeho rodného města Kelč, Všech dobrých rodácích (1968) je tento archetyp dokonce koncentrován do jediné osoby: varhaníka Otčenáše (Vlastimil Brodský), kdysi fanatického katolíka a dnes fanatického stalinisty – obojí z nejlepších pohnutek zaujetí pro věc.
Naprosto svobodně a názorně (je to ostatně film z roku 1968) je pak toto poselství vyloženo ve Škvoreckého–Kachyňově symbolickém Farářově konci, v němž se uražené světské (rozuměj stalinistické) a církevní autority spojí, aby ztrestaly kostelníka (kterého opět hraje Vlastimil Brodský), jehož touha po kněžství z něj v malé vesnici udělala skutečného duchovního pastýře, který po vzoru Krista bez jakéhokoli církevního či světského požehnání skutečně duchovně pozvedne svou vísku, za nerespektování autorit ale musí zaplatit životem. Farář, jenž ve filmu v mnoha rozměrech skutečně symbolicky kopíruje Ježíše (například tím, že se zastane kamenované nevěstky), je pak ve finále také „ukřižován“. Závěrečná symbolická scéna lynče, v němž obě autority (světská i církevní) doženou „faráře“ k smrti, je jedním z nejsugestivnějších momentů v českém filmu.
(Nejen) publikem na západních festivalech, na něž byl film poslán, ovšem byla (podobně jako u filmu Čest a sláva) metafora opět pochopena pouze politicky: Jde o příběh československé „třetí cesty“, k jejíž likvidaci byly (pro výjimečnou nebezpečnost jejích otevřených myšlenek) výjimečně schopny spojit své síly oba vzájemně znepřátelené režimy, vládnoucí této planetě …
Pokračování příště
Tip pro další čtení:
- Pohled na totéž téma v díle Fráni Šrámka (a jeho filmových adaptacích) publikoval autor v KN 1/2016.