Stříbrný vítr a Řeka (1. část)
Smysl a odraz osobnosti a mysterijního díla Fráni Šrámka v zrcadle dalších českých autorů.
Pokud některá z osobností českých spisovatelů odpovídá definici Jungovy animy, anebo duše pocitové, tak jak ji definoval rakouský filosof Rudolf Steiner (ze tří hybných elementů vůle, rozumu a citu u ní převládá cit), pak je to Fráňa Šrámek (1877–1952). Základním tématem jeho děl je spojení se silou mladistvé čistoty, vášně a nekalkulovaného intenzivního prožitku, který Šrámek dokonale vystihl v symbolu stříbrného větru. Tímto zřídlem životní síly, instinktivního vhledu a invence se autoři v dějinách napojovali maximálně do svého čtvrtstoletí. (Bohumil Hrabal tento jev charakterizoval větou: „Z podstaty člověk může psát leda do pětadvaceti let.“) Fráňa Šrámek ale svá nejznámější prozaická a dramatická díla Stříbrný vítr, Léto a Měsíc nad řekou napsal ve třiatřiceti, osmatřiceti a pětačtyřiceti letech, a našel v nich cestu, díky níž se jeho následovníci z téhož pramene mohli napít i ve věku pozdějším. A to ve smyslu osobním i dějinném…
Velké příběhy: vítr, léto a měsíc
Syn okresního soudce Jan Ratkin studuje na gymnáziu v cizím městě obklopen pokrytectvím místního měšťanstva a vzdělávacího systému pozdní c. a k. monarchie, jehož vnější morální a náboženské zvyklosti jsou sice k nepřekonání tuhé a upjaté, pod povrchem tu ale panuje nepsaná dohoda „Urvi si, co můžeš“, podle níž se nejvíc cení ten důstojník, který svedl nejvíc žen, a žena, která umí nejdovedněji koketovat. Studenti jsou ale podle zavedené morálky pod hranicí zasvěcení, a nesmějí tento „druhý svět“ nijak reflektovat, natož do něj vstoupit. Jan Ratkin má oporu ve třech mužích, kteří tuto hru na vyřčený a nevyřčený svět odmítají: v talentovaném spolužáku Zachovi (který mu otevře dveře do polosvěta veřejného domu, čímž ho vyléčí ze zamilovanosti do vdané herečky Heleny, a je za to vyloučen ze studií), v autobiografickém profesoru Ramlerovi (který má pro všechny mladé stále otevřenou náruč a nakonec se postará i o Zacha) a ve světoběžnickém strýci Jiřím, který se jako jediný ze všech zbavil všech pout, nicméně zjistil, že bez spojení se zemí se také nedá žít, a tak přichází domů z důvodu, který v jeho okolí nikdo netuší: aby tu vlastní rukou život ukončil. Jeho synovci Janovi strýcův i Zachův osud pomůže dospět, zbavit se iluzivního vztahu ke koketující „Aničce Posedlé“, přesto ale nepřerušit spojení se stříbrným větrem. Příběh tak končí druhou smrtí, smrtí „včerejšího Jana Ratkina“, která však už může být pouze symbolická, protože ji vykoupila skutečná i existenční smrt jeho učitelů.
Student Jan Skalník tráví prázdniny na venkově, u svého vychovatele, faráře s metaforickým příjmením Hora. Ve stejné vsi pobývají na letním bytě také spisovatelka Peroutová a její manžel, jenž je Skalníkovým strýcem. Paní Peroutová s nadějí očekává příjezd básníka Chvojky, ale zatím je stržena vášnivým mládím studenta Skalníka, který se stává jejím rytířem. Nakonec se Peroutová přece jen rozhodne, že s Chvojkou uprchne, což u Skalníkova okolí vzbudí jednak pohoršení a jednak strach z jeho bouřlivé reakce. Jediný, kdo nesoudí a nezasahuje, je farář Hora, který si dokáže natolik zpřítomnit své vlastní mládí, že cítí, že by každá jeho reakce byla necitlivá. Jeho důvěra je správná; mladý Skalník se během svého útěku, poblíž tůně, která se mu mohla stát osudnou, potká s dívkou Stázkou, jež ho svou láskou z jeho bolesti vyléčí.
Na malém městě se chystá abiturientské setkání absolventů zdejšího gymnázia po třiceti letech. Jediným, kdo ve městě po maturitě zůstal, byl premiant třídy Jan Hlubina, a to je důvod, proč se jeho nejbližší (žena a dcera) setkání po letech obávají. Ačkoli do mladého Hlubiny vkládalo jeho okolí značné naděje (znamenal pro ně zosobněná orlí křídla), po maturitě onemocněl a skončil jako majitel maloměstského papírnického krámku, který pro něj pořídila milující manželka, jež ho předtím jako ošetřovatelka odvedla z náruče smrti. Jeho nejbližší se bojí, že Hlubina, který chtěl po léta vyniknout alespoň jako autor románu o orlích mladistvých letech studií (jež si nevědomě zvěčnil aspoň tím, že se po úmrtí majitelky s celou rodinou přestěhoval do svého studentského bytu), neunese setkání se svými bývalými spolužáky, kteří mezitím nabyli ve světě zvučných úspěchů. Proto Hlubinovi zapřou i příchod jeho nejmilejšího spolužáka Josefa Roškota, jenž do městečka přijel i se svým mladičkým synem. Hlubina však o sjezdu abiturientů od začátku ví, a svou ženu i dceru překvapí; ze svého hoře z osudu se už vyléčil, „dospěl“, a s radostí se chystá vydat mezi své bývalé spolužáky. Jeho dceru Slávku mezitím navštíví Roškotův syn Vilík, který jí prozradí, že její otec román nakonec přece jen napsal. Jiskra vznícených citů, která z rodičů přejde i na děti, způsobí, že mezi mladými také zažehne plamen, jenž ale nakonec moudře uhasí „o mnoho starší“ Slávka. Nikoli kvůli represi, kterou hrozí překvapení rodiče. Nechce předčasně svázat Vilíkova orlí křídla, a opakovat tak to, co se před lety stalo jejímu otci.
Velké symboly: dům, návrat a řeka
Význam nejznámějšího Šrámkova románu a dvou jeho nejznámějších divadelních her je stejný a jeho klíčovým bodem je okamžik návratu; setkání minulosti a budoucnosti v symbolu řeky, v níž se lze očistit, nechat odplout vše nezdravé, či dokonce se na způsob křtu znovuzrodit. Řeka stojí v protikladu k domu, symbolizujícímu pokrytecký a nehybný vzduch statu quo (otcovský dům a gymnázium ze Stříbrného větru či papírnický krámek z Měsíce nad řekou). Šrámkův návrat z domu k řece říká: zralost je tu pro mládí a mládí pro zralost, aby se navzájem dotknuly a oplodnily. Zralost má mládí pohladit a poučit, dát mu nahlédnout do bouří budoucnosti, kterými vždy bezpečně propluje, pokud své vody moudře uklidní, a mládí má zralosti svým čistým plamenem připomenut, že vyšla ze světla a tepla, které (i když možná zapomenuto) dosud hoří i v její hrudi. Toto konejšivé pohlazení a tento životodárný zážeh však smí trvat jen okamžik, neboť: „Nevstoupíš dvakrát do téže řeky!“ Kdo se bude mysteriózní okamžik snažit prodloužit, dopadne tak jako kdysi Goethův Faust se svou prodlévající vteřinou, anebo Ratkinův strýc Jiří, pro nějž se stříbrný vítr nakonec stal voláním ničivých sirén.
Velký vypravěč: Václav Krška
Prvním, kdo tento v české literatuře ojedinělý mysteriózní tón (jenž je ve školské literatuře většinou odbýván škatulkou dekadentní či anarchistický romantismus) docenil, či lépe – kdo na něj jako první silně zarezonoval, byl spisovatel a režisér Václav Krška (1900–1969), kterého s Fráňou Šrámkem pojilo místo dospívání a zároveň dějiště většiny jeho děl; město se symbolickým názvem Písek.
Už jeho romanopisecká a zároveň režisérská prvotina Ohnivé léto (1939, natočil ji ve spolupráci s Františkem Čápem, režisérem, který také prožil mládí v Písku), vytvořená podle vlastního knižního debutu, je mladistvou variací na šrámkovské příběhy: hoch z dobré rodiny Julio se po letech studií v cizině vrací na rodné panství, kde na něj ve starém domě čeká teta, sestřenice Rosa a jeho přítel z dětství Petr se svou dívkou Klárkou. Upjaté vztahy v domě (jejichž protikladem jsou čistí Petr s Klárkou) se snaží narušovat Rosa, která se jezdí na koni koupat nahá do řeky. Jednou tak potká poutníka Šimona, do něhož se zamiluje, a způsobí tím tragédii: Klárka, která si na Šimona myslí, se pokusí zabít skokem do řeky, zachrání se, ale mrštný Petr, který skočí za ní, se při jejím zachraňování zachytí o kořen a utopí se (čímž na sebe symbolicky vezme vinu za setkání Rosy se Šimonem, jenž odmítl bojovat za svůj vztah s dívkou „z dobré rodiny“). Šimon vnímá svůj vztah s Rosou jako prokletý touto tragédií a chystá se odjet na vorech zpět do města. Cestou se ale dozví, že Rosa s ním čeká dítě, a tak ji bere s sebou.
Podobné motivy se objevují i v dalších Krškových autorských filmech Kluci na řece (1944) a Řeka čaruje (1945). První z nich je obrazem tehdy ještě nezfilmované Pergaudovy Knoflíkové války. Mezi dvěma znepřátelenými tábory dětských vojsk z opačných břehů řeky stojí dům staré paní, která čeká na svého syna, jenž před dvaceti lety (váben stříbrným větrem) odešel z domova. Její syn Jiří (nesoucí stejné jméno, jaké měl Ratkinův ahasverský strýc!) se po letech vrátí, ale domů se jít stydí, a tak jeho poslední pozdrav pošlou utrápené matce děti, podporované ramlerovským hokynářem, kterého ztvárnil Jindřich Plachta. Znepřátelené tábory se pak usmíří nad lůžkem dívky Zuzky, jež se během jejich boje zranila pádem do řeky.
Film Řeka čaruje pak vypráví příběh továrníka Leopolda Koháka, který se jako chudý synek z Posázaví přiženil do bohatého domu a po letech z něj prchl k řece svého mládí, u níž zázračně omládl, aby se vzdal své bývalé totožnosti a pod identitou svého (neexistujícího) syna začal u posvátné řeky nový život, který by navázal na ten starý, přetnutý neupřímným sňatkem z rozumu. Tato možnost nového začátku je však vykoupena smrtí a skutečným vesnickým pohřbem jeho persony. Je svrchovaně symbolické, že tento příběh, který tolik připomínal pozdější pokus Pražského jara 1968, se pamětníkům symbolicky kryje s chvílí, kdy byl pokus o návrat do ztraceného ráje násilně zmařen; tehdejší jediný program státní televize film totiž vysílal 20. srpna 1968 večer, právě ve chvíli, kdy naše území překročila první „spojenecká“ letadla…
Zatímco většina režisérů začíná adaptacemi děl svých „osudových autorů“, aby pak z jejich pramene tvořila vlastní autorské příběhy, Václav Krška, tento „navyklý tok řeky“ obrátil. Teprve po svých debutových variacích na motivy klasikova díla (které pro pozdější šrámkovskou tvorbu autodidakta Kršky měly do jisté míry charakter studií) se stal „dvorním inscenátorem“ děl Fráni Šrámka. V tomto směru mu sice uniklo prvenství – první filmovou adaptaci díla Fráni Šrámka, film Léto, režíroval v roce 1948 scenárista, písňový textař a pozdější zakladatel české dabingové školy K. M. Walló –, nicméně nadále Fráňu Šrámka do českého filmu a televize uváděl pouze Václav Krška. V roce 1953 zfilmoval jeho divadelní hru Měsíc nad řekou, o rok později natočil filmovou adaptaci Stříbrného větru a v 60. letech vytvořil televizní adaptace dvou příběhů ze Šrámkovy povídkové sbírky Klavír a housle (1920). Oba obsahují tentýž motiv, do jisté míry protikladný k motivům Krškových mladistvých šrámkovských variací. Ty vypovídaly o trestu za to, že člověk v setkání, které bylo nutné pro jeho život (milostném, bojovém, manželském), prodléval déle, než bylo potřebné. Inscenace Odcházeti s podzimem (1965, podle povídky Oklamal) a Popel (1969, podle stejnojmenné povídky) vypráví naopak o lidech, kteří platí za to, že svá mysterijní setkání neprožili či nedožili:
Hlavní hrdinka televizní povídky Odcházeti s podzimem, stárnoucí maloměstská slečna Erna, jež se s oblibou dávala důstojníkům celého regimentu, je odmítnuta jen jediným, poručíkem Bártlem, kterému jako jedinému vyzná lásku a do něhož se také jako do jediného zamiluje. Poté, co se Bártl zastřelí, vezme na sebe úlohu vdovy, dvojnásobně zlomena zjištěním, že ji Bártl „oklamal“ – zamiloval se do jiné. (Pozn. T. K.: Za tuto inscenaci získal Krška nejvyšší evropské televizní ocenění, Zlatou nymfu z MTF v Monte Carlu.)
Paní Havránková z povídky Popel se v mládí zamilovala do gymnaziálního studenta, který měl pronajatý pokojík v bytě, v němž bydlela se svým manželem. Manžel, jehož jedinou vášní byl zeměpisný kroužek, však tento nedožitý vztah přetnul obzvlášť zbabělým způsobem: když se jeho manželka jednou se studenty vracela z ochotnické divadelní zkoušky, praštil jejího vyvoleného ve tmě do hlavy kamenem a přivodil mu těžké zranění. Tento dávný čin má vliv nejen na odcizení obou manželů (jejichž život a vztah „je jako popel“), ale i na jejich dceru Pavlu, která žije ve strachu před světem a ve vzpomínkách na (už druhého…) odcházejícího studenta, do něhož se tentokrát zamilovala ona, když ho, nemocného tuberkulózou, na bytě doprovázela k smrti. Toto prokletí má možnost odčinit nový nájemník, veselý a hluboký student Ludvík Hanka, který se do Pavly zamiluje a nabídne jí, aby (tak jako před lety její matka) se studenty hrála divadlo. Žárlivá matka Havránková, která si na studenta myslela sama, se jí však vysměje. Pokus „třetího prince“ nevyšel, Ludvík z bytu odchází, Pavla si bere „pana berního“, kterého jí vybrali rodiče (čímž zopakuje matčin osud), a v prázdném bytě zůstávají bez naděje na vysvobození dva stárnoucí manželé a neproměněný popel jejich minulosti:
„Ach netoužete zpět a ven;
jen nalhou vám a nedají!
Splynouti mohou stíny jen –
jen stíny splývají…“
Pokračování příště