Vévodo české země, rozpomeň se na své plémě
Knížka Svatý Václav – panovník a světec v raném středověku od Vratislava Vaníčka není sice knižní novinka, má ale svou aktuálnost a zároveň potenciál stát se knižní „trvalkou“.
Monografii o svatém Václavovi jsem dostal od rodičů pod stromeček a s potěšením jsem se hned o Vánocích pustil do četby. A stránky knihy na mne zapůsobily natolik, že jsem se o Vánocích s manželkou vydal na místa spojená s počátky české státnosti. A také s počátky přijetí křesťanské víry na území Čech, což zcela přirozeně souvisí i se svátkem Narození Páně. Nebýt narození Ježíška v Betlémě, sotva by někdo o devět set let později založil první křesťanské kostely v okolí Prahy.
Návštěvy památných míst z počátku středověku pro mne navíc znamenaly i symbolicky rodinné propojení Svaté země a Čech, můj syn právě o Vánocích trávil čtrnáct dnů v Izraeli, a zatímco jeho kroky směřovaly do Jeruzaléma a Betléma, my, jeho rodiče, jsme kráčeli po místech, jejichž vznik se od radostné zvěsti, od hvězdy, kterou spatřili pastýři, odvíjí.
Vydali jsme se vždy pěšky od autobusu či vlaku, byly to pěkné vánoční dny. Nejdříve na Tetín, spojený především s Václavovou babičkou Ludmilou, další dny na slavníkovskou Libici a na Levý Hradec. A nakonec na Pražský hrad, pod ten jsme dojeli tramvají. Na Vyšehrad se díváme z okna a na Budeč a do Staré Boleslavi se snad dostaneme někdy příště.
Posvátných míst spojených s počátky českých dějin není moc a všechna jsou nedaleko Prahy, v jejich okruhu se odehrávají všechny svatováclavské legendy a zde prožil svůj život i svatý Václav, v čemž se historici shodují. Jinak jsou ale jejich názory na dobu prvních Přemyslovců dosti rozdílné. Vratislav Vaníček (nar. 1947) ve své monografii řadu názorů jiných historiků uvádí, nezůstává ovšem jen u tohoto přehledu, ale předestírá čtenáři i svůj vlastní pohled na to, jak to tenkrát vlastně mohlo být. Netvrdí ale, že to tak nutně a jedině tak být muselo. V tom se liší od Dušana Třeštíka, s nímž takřka v celé své monografii polemizuje. Dušan Třeštík byl, či částečně ještě je – řadu let po své smrti – mediálně nejznámějším historikem, který se počátky Přemyslovců zabýval. Uměl pracovat ideologicky, a to už od konce padesátých let, v šedesátém osmém se přihlásil ke komunistům s lidskou tváří, takže následně v sedmdesátých letech knižně nepublikoval, ale v roce 1981 vydává svou zásadní práci Počátky Přemyslovců, v níž je křesťanství viděno z marxistického úhlu pohledu. Po roce 1989 se pak Dušan Třeštík stává ideologem ideje chápání historie jako tržiště senzací. Což říkám já, nikoliv Vratislav Vaníček, který s Dušanem Třeštíkem polemizuje povětšinou noblesně. Či neadresně. Pokud v úvodu své knížky Vratislav Vaníček o době socialismu říká: „Historie se začala převypravovat znovu: kombinovala (mnohdy nesystematicky a bez autorských odkazů) starší znalosti s ideologickou rétorikou,“ aby v další větě následovalo jméno Dušana Třeštíka, ovšem v trochu jiné souvislosti, je jasné, že první věta k Dušanu Třeštíkovi směřovala rovněž. Je to ale řečeno opravdu diplomaticky.
Vratislav Vaníček není historik ideolog, jakým v dobrém slova smyslu byl František Palacký či ve smyslu kam vítr, tam plášť Dušan Třeštík. Vaníčkova monografie se snaží vyvarovat jakýchkoliv radikálních názorů. Čtenář tu nenajde ani čtenářsky vděčná zjednodušení, autor uvádí pohled z několika stran. A nepředstírá, že by on byl tím, kdo nejasné počátky české státnosti objasnil. Tento přístup samozřejmě klade větší nároky na čtenáře nehistorika. Přesněji řečeno na přemýšlivého čtenáře. Domnívám se ale, že nepřemýšlivý samozvaný historik – a znám desítky takových, vycházejících ve svých historických znalostech především z historických filmů, televizních „dokumentů“ a článků v Reflexu – knížku Vratislava Vaníčka číst nebude, či pokud ji vezme do ruky, po pár přečtených stránkách a prolistování ilustrací ji odloží s tím, že o ní bude následujících dvacet let zasvěceně hovořit po kavárnách a hospodách.
Nějaký jasnější osobní názor historika je v tradici pozitivistických společenských věd, kteréžto pojetí je zde přítomno nikoliv od věků, ale pouhých dvě stě let, něco zcela nepřípadného. Vratislav Vaníček sice není rigidním pozitivistou, ale má k tomuto vidění historie blízko. Křesťanský rozměr počátků českých dějin tak v jeho knize přichází poněkud zkrátka, nikoliv z hlediska faktů, jakými jsou záznamy o křtech knížat či o založení kostelů, ale pokud jde o duchovní obsah. Což vzhledem k názvu knížky, v němž je slovo „svatý“, a vzhledem k podtitulu, v němž je slovo „světec“, není zcela adekvátní. Zbývá počkat si na monografii, která by na problematiku pohlížela z hlediska katolické církve – ta ale má v současné české společnosti velmi slabou pozici a v Praze asi jen tak jezuitská univerzita nevznikne.
Na přední straně obálky má knížka zpodobení svatého Václava v kapli v chrámu sv. Víta a na zadní straně je fotografie přilby svatého Václava. Jsou to reprodukce, ale svatováclavské světlo z nich září. Nebo alespoň já ho tam vidím. A ten duch těch dávných počátků je ještě pořád přítomný i na Tetíně i na Levém Hradci i na Libici. I na turisty obleženém Pražském hradě. Takže díky za knížku, která ten duch pomáhá předávat dál, byť byl motiv jejího vzniku jakkoliv racionální.
Vratislav Vaníček: Svatý Václav – panovník a světec v raném středověku. Paseka, Praha 2014.