Deset dní v Rusku – 3. část
Zápisky z cesty českých básníků na setkání a společné čtení s dalšími slovanskými básníky. Dokončení.
25. 5. St /po ránu Přes půl Moskvy jedu s Kateřinami autem, které řídí s pomocí džípíesky Julia Ž., koordinátorka Českého centra, na katedru Slovanských literatur moskevské Lomonosovovy univerzity. Konečně vidím bronzovou sochu, která se otáčívala dřív před každým sovětským filmem, tu dvojici svalnaté ženy i osvaleného muže, Ona ve vytrčené paži srp, On jistí srp kladivem. Pamatujete?… Muchina se autorka toho sousoší jmenovala. U nás bychom je už dávno zbořili.
Na univerzitě je všechno skromnější. Ještě že jsem si od Kateřin vyžebral kapesníčky. Jinak bych na toaletě asi dopadl, jak ti u Chlumce. Konec závorky.
Kateřiny hrají Staré pověsti české skvěle. Napřed v češtině, potom rusky. Všichni se ohromně baví. Kukly (loutky) nás spojují, dětství nás spojuje všechny. Já čtu ze svého Vičíka (který mně tady v Rusku kdysi vyšel, Armén Levon Osepjan vydal, Michail Pismennyj, Rus původem Ukrajinec, přeložil) povídku o tom, jak se zdula kráva, protože Baťovi na zahradě sežrala tenisák.
Odpoledne jedeme s Julií a českou stážistkou do starobylého sálu městské knihovny nainstalovat několik fotokopií mých obrazů, jelikož v šest hodin večer tu budem s Milanem a ruskými překladateli číst. Večer se koná v režii Českého centra a myslím, že se podařil. S Ivanem Bělokrylovem u mých obrazů dáme řeč především o Ukrajině. Z jeho slov cítím hořkost. Chtělo by to ještě nějakého Ukrajince, není k mání. On sám žil v Kyjevě do šesti let. Takže jenom jeho pohled:
Ukrajinci o nás říkají, že ani nejsme Slované, ale Mongolové, jejich jazykovědci tak usuzují z toho, že se stádo koní řekne v ruštině tabun a šváb tarakan.
Ukrajinci, protože bez moře, si v minulosti prý to svoje vyryli, to Černé. Z jeho dna dodnes ucházejí jakési deriváty kyseliny siřičité. Vznikly z odhozeného šatstva pracovitých Ukrajinců, kteří tam ryli, na rozdíl od líných Moskalů…
Jak jsem koupil, tak prodávám. Tupý nacionalismus má hluboké kořeny.
Milan je při čtení svých veršů velice dobrý. Ruské autory a jejich recitační kafemlýnky s důrazem na rifm se snažíme vytěsnit. Jedna paní mně na závěr večera místo kytky dává knihu „Vitězslav Nezval ,udivitělnyj čuděsnik‘ češskoj poezii v russkoj litěrature“ – vše, co z něj bylo do ruštiny přeloženo. Je to kniha tlustá jak Nezval a krásná jak jeho básně.
26. 5. Čt / před jedenáctou se s námi přišla rozloučit Julia Ž. Milá, něžná, škoda, že jsem už out. Na Běloruské nádraží je to pár stovek metrů. Kupujeme ne zrovna levné lístky na vlak na Šeremetěvo. Slabá půlhodinka a jsme přímo u terminálů. Nechtěl bych zažít v Moskvě zácpu na bulvárech a zmeškat letadlo. Radši pár hodin počkat v halách, prohlídnout stánky, koupit nějaké dárky. Třeba Ruský standart.
Let byl klidný, pakliže jsem nespal, naskočily mi stejné asociace jako 17. 5. Út. Přistání hladké. Pražské cesty jsou hrbaté, obyvatelstvo v oblečení od ruského se neliší. Pořád ta úžasná staronovinka (marketingový knock out, Nobelovu cenu za podvod bych těm autorům dal), ty odrbané špinavě vyhlížející pracovní kalhoty po zemřelých amerických farmářích.
„Zlínský expres bude mít z důvodu závady na jednom z vagónů asi 10 minut zpoždění, které se ovšem může změnit.“ Znáte ta nakřaplá hlášení z nádražního ampliónu. Při vjezdu do haly byl expres zpožděn o dvacet minut a ve Zlíně o rovných padesát.
Závěrem: Na generálních štábech „naší“ Evropy teď převládá názor rozšiřovat působení NATO na východ, protože Rusové zbrojí. Za loňský rok utopili ve zbraních 91 miliard dolarů. Evropa bez NATO stejným způsobem vyhodila do vzduchu 302 miliard a USA vynaložily na to rezivo šestkrát víc než Rusové. Ale Rusové zbrojí, jsou naši nepřátelé.
Teď máme převahu devětkrát, až budeme mít desetinásobnou, tak proti ruské rozpínavosti zasáhnem? My, kteří se nerozpínáme, ale rozšiřujem? Pořád stejná písnička, jak o červené pančošce, stejně blbá: První světová, druhá světová, další?…
Není však užitečnější, veškeří plánovači vojenští, kteří pořád natahujete ruce po zbraních, ruským dětem po večerech vyprávět Staré pověsti české? Anebo recitovat s Rusy takové zbytečnosti, jako jsou verše?
P. S. Že bych byl dětina z vesnice Halenkovice, kde si její někteří obyvatelé dosud myslí, že Rusové žijí ještě v zemljankách? Že pozdravuji…
Deset dní v Rusku – 1. část
Deset dní v Rusku – 2. část