Deset dní v Rusku – 2. část
Zápisky z cesty českých básníků na setkání a společné čtení s dalšími slovanskými básníky. Druhá část.
22. 5. Ne / 9.30 Po úžasné snídani v Českém domě máme sraz s mým synovcem ze Zlína, který je tu v Moskvě zaměstnán u česko-ruské firmy coby advokát. Jdeme na Rudé náměstí, ale bočními ulicemi. Žádné sprejerské ejakuláty na zdech, všude čisto, zameteno, fasády se blyští. Jdeme po Malé Bronné, kolem domu Michaila Bulgakova, autora slavného románu Mistr a Markétka. Od loňska už máme v Moskvě i cyklostezky, říká můj příbuzný. Na kole však nikdo. Na Moskviče je prý ještě brzy. Příjemná procházka. Původně jsem se chtěl podívat i na Lenina, ale asi bych ve frontě vystál důlek. Cesta dál pěškobusem do Treťjakovské galerie je monumentální. Škoda, že jsem se svým mobilem na štíru a nefotím. Věže kremelských chrámů nad červeně přetřeným zdivem hradeb se lesknou jak po sidolu. Asociace: Vždycky před svátky jsme doma leštívali starými ponožkami a sidolem mosazné kliky. Zdi v baťovských domech bývaly chatrné, u parapetů od nás od děcek okopané, ale kliky ponožkami a sidolem vycíděné se pak leskly jako věže chrámů moskevských…
V domě u pana Treťjakova je dnes spousta lidí. Nejvíc se jich shromažďuje u toho plátýnka, tuším že šestkrát pět metrů, Zjevení Krista lidu. Sál je ještě doplněn studiemi dvou polonahých mužských vylézajících z Jordánu, aby uviděli…, i studiemi jejich svršků pohozených v trávě…, a ten muž k divákovi zády jako by se nestačil ještě úplně proměnit z modelu na obyvatele země označované za Svatou, která vlastně ještě není svatou, až od zítřka, pozítří, až po tom Ukřižování… Toho, který se sem z dálky jakoby zpomaleně (a tak malý!) teprve blíží…
Na peredvižnicích i na jiných malířích té doby se mi líbí (nikdy jsem si to vlastně neuvědomoval), jak byli kritičtí. A cenzura jim to tolerovala? Poznámka: N. V. Gogolovi se kdysi jeden z hlavních procarských cenzorů omlouval slovy: Promiňte, že jsem pavučinu vašeho díla poněkud potrhal… Byl tedy ten carismus tak prohnilý, jak se o něm vyjadřoval i TGM?
Ale budeme-li si všímat jenom malby, jenom řemesla, jsou poprašky nad vzdutými vlnami Ajvazovského marin nebo zaprášený, horkem kudrnatý vzduch nad poutníky nesoucími korouhve „pojednaný“ Repinem úžasné malířské kousky. A tak protiválečný obraz, Apoteózu války, hromadu lebek od Vereščagina, jsem už dlouho neviděl – jako by se Vasilij Vasiljevič V. ani nenarodil o století dřív.
23. 5. Po / 9.00 S Markem Havlíčkem, ředitelem Českého centra, jdeme na metro a z Jaroslavského nádraží odjíždíme Vlaštovkou do Nižního Novgorodu. Vlak je to rychlý, klidný, klimatizovaný, záchody čisté, 130–150 pořád na tachometru, na vteřiny přesný. Předposlední stanicí je Dzeržinsk. U nás by něco takového bylo už třikrát přejmenováno.
V Nižním Novgorodě je horko, dusno, jsme ve velikém průmyslovém městě na soutoku Volhy a Oky, 1 250 000 obyvatel. Čuvašsky se mu prý říkalo Чулхула. O čemž Pavel Milikovskij, který nás veze přepychovým autem (míjíme bývalou Ночлежку (noclehárnu), jež místnímu rodáku Gorkému „stála modelem“ k jeho románu Na dně, i budovu opery, která prý byla postavena za peníze, jež Gorkému se Šaljapinem po nějaké pitce zbyly), nechce ani slyšet. Teprve když vystupujeme u nepřepychových kolejí, kde máme spát, automobilový expert ve mně zjišťuje, že nás po těch cestách plných pastí na mamuty vozí Škoda Superb, super.
Soukromý politický průzkum: Pavel Milikovskij Putina nemusí, jelikož to není čelověk obrazovannyj, vzdělaný, nemá na rozdíl od něho vysokou. Kdo by byl lepší než Putin? Odpověď: Němcov. Ale Němcov je mrtvý. Na mostě přes Moskvu, na místě, kde byl zastřelen, jsou pořád čerstvé květiny. Jurijovi Nečiporenkovi, spisovateli dětské literatury a molekulárnímu biologovi, se Putin líbí. I Miloš Zeman. Miloš Zeman se líbí i Slovincům. Juliu Ž., koordinátorku v Českém centru, politika spíš irituje, moc se o ni nezajímá. Novgorodský taxikář asi viděl ruský pamflet na osmašedesátý rok, takže ho musím za té pětiminutové jízdy na nádraží poněkud opravovat, že osvobozování podle mne vypadá úplně jinak. Čeští stážisté, s nimiž jsem měl možnost mluvit, jsou spokojeni, lid prý se tady k politice moc nevyjadřuje. Ivan Bělokrylov, spisovatel a jazykovědec, říkal, že televizi nemá, ostatně že má půtek mezi filology o správnosti užívání kdejakého měkkého či tvrdého jeru až nad hlavu, natož aby si hlavu zanášel ještě hádkami mezi většinou jednosměrnými politiky.
Odpoledne čteme s Milanem své verše a texty na místní univerzitě studentům českého jazyka. Pedagogům se česká literatura líbí, zejména jak umí být ironická. Mladá studentka postavy Zoji Kosmoděmjanské říká, že ji z humoru v našich knihách mrazí. Co jste četla?, ptám se. Haška a Kunderu. Ve dvaceti letech se má číst Šrámkův Stříbrný vítr.
Po besedě jdeme na večeři do pětiposchoďové restaurace Moloko. Slunko zapadá. Domy Nižního Novgorodu se pasou ještě ve veliké dálce. Zábavní centrum Okťabr blikoce hluboko pod námi. Zapadající slunko se odráží od opálené kůže na mé kambale. Veršík: Platýz zalehl celý talíř. Z kostí, které z ryby vybírám, by se snad udělal delší ostnatý drát. Dojídám poslední. Pavel Milikovskij opět vytahuje portmonku. Číšnice v potrhaných džínsách s úklonou děkuje, zelené rubly odcházejí do tmy…
24. 5. Út / po deváté Snídaně na koleji v kanceláři Innostrannych literatur. Něžná vedoucí Valerije nám něco vykládá k butěrbrodkům. Z prvního chlebíčku se mně do klína skutálí jedno ze tří zrnek červeného kaviáru, z druhého hrstečka. Tak je to u nás Slovanů se vším. Malý smysl pro detail? Čech, má-li chandru, jede na Sázavu, hlavu skloní nad kytaru a pivem léčí duševní smog. Němec, má-li duši v těle příliš „podhuštěnou“, jde do sklepa – a dělá pořádek… slyšel jsem kdysi na Svobodné Evropě. Rus nepije, ale vodkupije (jedno sloveso) a recituje Jesenina. Nesetkal jsem se dosud s Rusem, který by z Jesenina neznal zpaměti aspoň dvacet slok.
Po snídani jedem zdrávstvovat na univerzitu, ale není to tak tuhé jako ve Tveri. Tady přicupitá na jeviště okrojovaná čtyřka, a pořád se jaksi nemůže rozjet; harmonikář pořád usilovně vyhlíží do sálu, dokonce sahá po mobilu. Konečně poslední děvočka přiběhne, konečně to můžou rozbalit: garmoška a tenor víc přes hrdlo, to krásné dívčí mečení, doprovázené tlukotem dřívek do válu na nudle, který visí jedné dívce na krku. Kdybych byl Seifertem, chtěl bych být tím válem na nudle. Promiňte.
Pak ještě výstava o Janu Husovi. Několik panelů s textem v ruštině i v češtině, pár obrázků. Je to málo, nebo moc? Jsme na univerzitě íměni Dobroljubova. Kdo z vás ví, co napsal Dobroljubov. Ptám se našich, neví nikdo.
Je hluboké odpoledne, jedeme Škodou Superb do restaurace, kterou bych vám v Nižním Novgorodě doporučil, ale její jméno jsem zapomněl. Všechno je tak rychlé… Je to ale restaurace na hlavním prospektu a poznáte ji podle temné výlohy a všude přítomných knih. I krásné secesní umyvadlo před záchodem stojí na sloupech z papíru. Takže k úžasnému sledi s bramborem a k polévce jménem ucha, kterou mi přinesli v uměle začouzeném kotlíku i s několika na plynu beztak ožehlými stonky trávy (ta vůně!), si čtu v Ševčenkovi, jak širokij Dněpr revet i stonět. JK = básník, ve volném čase snob?
Cesta Vlaštovkou nazpět do Moskvy neodsýpá. Vzpomínám na Pavla Milikovského, jak vzpomínal na Miroslava Zikmunda a Zdenka Ganzelku, na Plastic People, kteří u nich kdysi byli, jak ti umějí pít, na novou vlnu českých filmů z šedesátých let, z nichž tam nedávno dělali festivalovou přehlídku.
Pokračování příště
Deset dní v Rusku – 1. část