Počteníčko: Na šimpanzích stezkách
Z vyprávění zoologa Viléma Bischofa o pozoruhodných setkáních v Africe.
Poprvé v životě jsem byl nablízku divokým šimpanzům v říjnu 1967, na své studijní cestě v Kamerunu. Jednoho rána jsem za městečkem Lum kráčel po pěšině lemované mohutnými listy banánovníků, nad něž ve vlhkém oparu rovníkového lesa vystupovaly svahy hory Kupe. A právě z těchto úbočí ozvěna přinesla zvuk trochu připomínající silné soví houkání. I v tropickém vedru mi vzrušením přeběhl mráz po zádech. Šimpanzi!
Byl bych se nejraději rozběhl za zvířaty, od nichž mě dělilo vzdušnou čarou asi šest set metrů. V nepřístupném a neznámém terénu by to byla holá pošetilost. Rychle jsem tedy přiložil k očím dalekohled. Na jednom rozkomíhaném stromě jsem zahlédl černý stín, který snad patřil některému členu lidoopí skupiny. Zvířata zřejmě chvíli předtím opustila spací hnízda a vydala se na obvyklou pouť za potravou.
Asi po deseti minutách se charakteristické volání ozvalo ještě jednou – a to bylo všechno. Dobrou hodinu jsem zůstal na místě, snažil se zachytit další šimpanzí volání, dalekohledem jsem znovu a znovu pročesával celý svah, ale všechno marně. Zvířata byla nenávratně pryč.
Druhý den jsem byl pozván na oběd ke starostovi Lumu. Jakmile se dozvěděl, že je u nich na návštěvě krajan „strýce“ Lumíra, chtěl mě poznat. Oním „strýcem“ byl správce jedné z banánových plantáží a v té době v Lumu jediný Evropan Lumír Heger, rodák z Veselí nad Moravou. Koncem dvacátých let odjel za prací do Francie. Za války se jako dobrovolník dostal do Afriky a tak se mu tam zalíbilo, že se na černý kontinent vrátil hned roku 1946 a se svou ženou Jeanine, Francouzkou, tam strávil celý zbytek života.
Ve svém domku na pokraji pralesa – jak jsem se později dozvěděl – zemřel roku 1969 v předvečer dne, kdy chtěl Afriku definitivně opustit.
Lumír Heger byl jako vystřižený z příběhů moravských lidových vypravěčů, sám měl jejich dar, i když jeho „moravština“ byla co chvíli přerušována francouzskými výrazy. Všichni obyvatelé Lumu ho znali jako strýce Lumíra. Jeho adresu jsem získal už v Praze. Napsal jsem mu a on mi obratem odpověděl, že ho během svého pobytu v Kamerunu musím bezpodmínečně navštívit. Navrhl mi tykání, přestože byl asi o pětatřicet let starší, a přál si, abych ho napříště nazýval strýcem. „Už se na tebe, milý synovče, velmi těším,“ končil dopis.
V jeho společnosti jsem se tedy vydal napříč Lumem, který si hrdě říká město, ale ve skutečnosti je to jen dlouhá řada dřevěných domků se střechami z vlnitého plechu podél obou stran silnice. Padesát metrů od vozovky už začíná tropický les. Skoro na konci Lumu je radnice, jednopatrová budova s betonovými chodbami, kde jsme byli očekáváni. Starosta nás přivítal, ale hned nás zase vedl ven a autem dovezl do svého domu vzdáleného sotva sto metrů. V Africe zkrátka Evropan nechodí pěšky.
Na oběd byl kromě nás pozván rovněž velitel místní policejní stanice, který se mě ihned začal vyptávat na dojmy z jeho země. Svěřil jsem se mu se svým setkáním se šimpanzi z předešlého rána a posteskl si, že je vyloučeno, abych se za nimi vydal.
„Vyloučeno?“ usmál se na mne kulatý Afričan. „Vůbec ne. To je přece maličkost. Zítra… počkejte… ne… pozítří můžete jít s naší hlídkou do pralesa.“
Chtěl jsem souhlasit, ale viděl jsem, jak mě strýc Lumír nenápadnými, ale velice energickými pohyby hlavy odrazuje od kladné odpovědi. Věděl, že při vidině šimpanzů nedokážu říct ne, a tak policejnímu šéfovi odpověděl sám.
„Moc vám, pane komisaři, za svého synovce děkuji, ale my už bohužel máme na pozítří program. Jedeme přece, nezapomeň, do Nkongsamby,“ obrátil se ke mně.
Nic takového jsem ani netušil.
Nad specialitami africké kuchyně jsem si uvědomil, že by výprava s policejní hlídkou stejně neměla cenu, protože před skupinou lidí divoká zvířata utečou na bezpečnou vzdálenost dříve, než si jich člověk vůbec všimne. Přesto mi ale vrtalo hlavou, proč byl strýc tak neúprosně proti.
Když jsme asi po dvou hodinách vystoupili za lumským nádražím ze starostova vozu a po pražcích jednokolejky se vydali k úzké pěšině vedoucí k plantáži, strýc Lumír se na mne osopil.
„Blázne jeden! Vždyť by ses už nikdy z patroly nevrátil.“
„Snad, strýčku, nevěříš těm báchorkám o nebezpečí, které v pralese číhá za každým stromem? Já si spíš myslím, že bych s početnou hlídkou vůbec nic neviděl a že…“
Nenechal mě ani domluvit.
„Mě budeš učit znát Afriku! Vůbec nejde o zvířata. Já tu kromě pár malých opic, antilop a hlavně ještěrek, co nám lezou doma po stěnách (myslel tím gekony), za dvacet let skoro žádná zvířata neviděl. Ale zato jsem ještě před dvěma lety viděl, jak si na plácku za stanovištěm taxíků prasata rypákem kutálejí lidské hlavy!“
Každých padesát či sto metrů jsme potkávali jednotlivce či skupinky Afričanů vracející se z plantáží, s mačetami položenými na hlavách. Všichni nám popřáli bonsoir, dobrý večer. Do setmění ještě zbývalo asi pět hodin, ale Kamerunci tak zdraví už od rána. Ustoupili vždy uctivě stranou, až po pražcích přejdeme kolem nich, a pak teprve pokračovali.
Strýc Lumír mi zatím vyprávěl o bojích, které se tu do nedávného data odehrávaly mezi speciálními policejními jednotkami BMM a „makizáry“ (z francouzského maquisards), jak označoval partyzánské odpůrce režimu prezidenta Ahidja.
„No a když policie nějakého makizára zabila… bonsoir!…, uřízla mu hlavu a tu pak vystavila na kůlu ve vesnici, odkud rebel pocházel. Já nevěřím, že tu dneska ještě nějací makizáři jsou, BMM však tvrdí opak. To proto, aby jejich příslušníci mohli brát příplatky za nebezpečí, které jsou jim tady, v kraji Mungo, dosud vypláceny. Jenže to nebezpečí prý občas musejí nějak prokázat. Zlí jazykové tvrdí, že tedy tu a tam… bonsoir… využijí příležitosti, když v pralese hlídka potká osamělého vesničana. Hlavu pak jako doličný předmět donesou na velitelství. Představ si tučnou odměnu za hlavu bílého žoldnéře, nebo snad dokonce instruktora rebelů! Tvou hlavu, abys rozuměl! Nikdo by se nikdy nedozvěděl, komu ta hlava opravdu patřila. Že ji nosil na krku opičák, který chtěl lézt na stromy za svým příbuzenstvem!“
Třaslavým hlasem jsem si troufl namítnout, že by se snad po mně začal někdo shánět.
„To se rozumí, že by se s tebou nevytahovali tady! A těm, kteří by se na tebe přišli ptát, by dali naprosto přijatelnou odpověď. Že jsi posedlý zvířaty, ví už celá vesnice. Řekli by: Ten bílý zelenáč od strýce Lumíra se nám v pralese ztratil, asi zabloudil a něco ho pak v noci sežralo. Pamatuj si, že ten, kdo se zajímá o zvířata jen proto, aby viděl, jak lezou po stromech a co žerou, je pro černochy blázen. A bláznovi se může ledacos přihodit. Dost už o tom! Nechci malovat čerta na zeď. Ale ty ho netahej za ocas!“
Těžko mohu soudit, zda obavy strýce Lumíra byly opodstatněné. Je pravda, že v tu dobu byl v kraji Mungo zákaz vycházení po setmění, v noci byly na silnicích zátarasy a všechna vozidla byla přísně kontrolována. Na několika místech jsem u silnice viděl ohořelé vraky aut zpola zarostlé vegetací.
Vilém Bischof: Na šimpanzích stezkách. Panorama, Praha 1980.