Homo insapiens
Rozjímání o mentálních atavismech, které nám brání zrovnoprávnit homosexuály a dát dětem z dětských domovů šanci mít rodinu.
Neuplyne týden, aby se poslankyně Pavlína Nytrová (která se proslavila svým vyjádřením, že homosexuálové budou usilovat o sex s dětmi, jež jim budou svěřeny) nevyjádřila o nebezpečnosti homosexuality. Stojí za povšimnutí, jak se s kolosální hloupostí, kterou odmítne přece jen valná většina lidí, dostane do povědomí hloupost nenápadnější a možná i nebezpečnější: v tomto případě, že je u nás nějaká strašně silná „homosexuální lobby“. Ano, už dobře víme, že Nytrová je cosi jako ascendovaná antiislamistka Yngland-Hrušková, a není se potřeba jí dále zabývat, ale i jinak seriózní komentáře zmiňují, že ta homosexuální lobby…
Je to asi tak. Chráníme přírodu a stojí nás to dost peněz a nic z toho viditelně nemáme. Že by za to mohla nějaká lobby, nejspíš lobby špačků, žížal a otakárků ovocných? Ne, jednoduše většina usoudila, že je rozumné kolem sebe nezničit úplně všechno. A jestli tu je nějaká lobby, pak je to lobby zemědělců, kteří považují bělokarpatské orchidejové louky za nepatřičnou anomálii, neboť by se místo nich daleko malebněji vyjímala pole s řepkou.
Chráníme handicapované a bezmocné a usnadňujeme jim život (ne nějak moc, ale je to lepší než dřív, viz zde). Že by lobby tělesně handicapovaných a vozíčkářů? Ne, jenom většinová společnost usoudila – bez nátlaku a jen s použitím vlastního rozumu a morálky – že těm, kteří měli v životě méně štěstí či během něj přišli k úhoně, je potřeba pomoci žít aspoň tak hodnotný život, jak to jde.
Chceme – pomalu a bídně, ale ono se to snad poddá – dostat děti z pasťáků a ústavů do rodin, k pěstounům. Že by za tím byla nějaká lobby dětí z ústavů? Nikoli, jen většinová společnost mění názor a začíná si uvědomovat, že je sice hezké, že v ústavu je dítě „čisté, umyté, nakrmené a má střechu nad hlavou“, ale že láska a péče blízkého člověka čtyřiadvacet hodin denně je ještě podstatně důležitější.
Homosexuálové byli po staletí zřejmě nejvíc ostrakizovanou skupinou vůbec. Ještě dnes se v deseti zemích na světě homosexualita trestá smrtí, v řadě dalších se trestá jinými postihy. V „civilizované“ Evropě byly její projevy v naprosté většině zemí trestné ještě v druhé polovině minulého století, v takovém Estonsku, které je často představováno pomalu jako vzor moderní země, se trestně postihovala ještě v roce 1994. Toto my, většinová společnost, většinou nedokážeme vnímat a vcítit se, ale zainteresovaní to vnímají velmi silně a lze velmi dobře rozumět tomu, proč chtějí být rovnoprávní ve všem a bez výjimek. Žádná „lobby“ – jen prostá a oprávněná touha po rovnoprávnosti. Nikdo nechce být nerovnoprávný. A i když už existuje rovnoprávnost před zákonem, rovnoprávnost v hlavách stále ještě nemáme.
Není těžké si představit, jak důležitou věcí je výchova dětí: je přece až nesmírně urážlivé, pokud se tvrdí, že jen díky příslušnosti k nějaké skupině – homosexuálové, zrzaví nebo třeba „blondyny z Frydku“ – dotyčný nesmí, nemůže, není schopen dát dítěti lásku a dobrou výchovu. Je to navíc o to bizarnější, když si uvědomíme, že i u nás jsou možná stovky tisíc dětí vychovávány mimo onu „tradiční rodinu“. Jejich vychovatelem je teta či strýc, či jen jeden z rodičů, protože druhý z mnoha důvodů „není přítomen“ – a přesto žádná z těchto osob není v této věci zákonně handicapována a není jí podsouváno, že neumí, nemůže, nesmí dát dítěti lásku a skvělou výchovu…