Svítání

Foto Miroslava Knedlová

Alpský fejeton.

Budík.

Odhrnu záclonu, abych se podívala ven.

Za oknem je stále hluboká tma. A nebe jasné!

Stavím vodu na čaj a za chvíli už obláček páry roznáší po pokoji vůni růže tulsi.

Venku je svěže. Na tmu si rychle zvykneme. Pro kouzlo rozednívání tak čelovka mizí na dně batohu.

Shora na nás shlíží laskavé oko Orionu. Tma, ticho, jen zubatý horizont ukusuje nebe. (Anebo obráceně?)

Pomalu stoupáme z malého sevřeného údolí v La Salette.

Dech dne nenápadně stříbří tichou krajinu. Opouštím Dášu a přidávám do kroku. Chci být na vrcholu před východem slunce.

Tmou omamně voní bezpočet květů, které zatím můžu jenom tušit.

Svítání se už ale hlásí němým křikem.

V sedle pod vrcholem Gargasu chrastí zip. Z malého stanu ukrytého v kvetoucí vrbovce vychází muž francouzských rysů. V nápadně krátkých kalhotách zamíří také nahoru.

Zastavím, abych se narovnala. Muž mě s lehkým krokem a vřelým pozdravem obejde, prohodí pár slov a zmizí v kleči o kus výš.

„Au.“ Moje plíce musejí mít po ránu nejmíň o polovinu menší kapacitu než později v průběhu dne. „Víckrát už nejdu. Jestli mi to stojí za to…“

Bílé masivy na západě se pomalu nadechují barvou broskvového květu. Stejnou barvou, v jaké se předvádějí nízké obláčky nad východním hřebenem. Za chvíli to začne. Vlastně – už to začalo, jen to nejnapínavější zatím zůstává divákům v tomto koutě světa skryto.

Ještě trochu přidávám do kroku. Nebo bych možná měla přesněji říct „do skoku“.

Konečně!

Moje místo v hledišti je volné. Opona na jevišti je už dávno roztažená, scéna se připravuje. Za chvíli vyjde – v hlavní roli! Na vrcholku Gargasu se k nám připojuje ještě žena onoho Francouze lehkého kroku. „Voulez-vous du bonbon?“ „Ano, moc ráda, děkuju.“

V ústech se rozlévá sladká chuť a oči hltají ještě sladší, slovy neuchopitelnou nádheru prostoru – celý okolní svět je jedním velkým jevištěm.

Tma, tma, tma… a pak – jakoby z ničeho nic – všude plno hebkých barev… jen na pár okamžiků, než zase vyblednou v ostrosti dne.

Horký kotouč se pomalu nechává tušit v odlesku mraků, které se dnes líně táhnou nad východním hřebenem. Za barvou vysílá dalšího posla v podobě dlouhých paprsků. Skrz mračné závěsy pronikají daleko do blankytné, širé modře.

Okamžik. Zlato, kterému se lidské oko musí bránit, vyskočilo nad horizont. Světelný zázrak z paprsků se překlápí přes obzor a pomalu rozlévá svit i po západních stranách hor.

V jednom ze severozápadních údolí směrem na Grenoble se do par nízké oblačnosti opírá slunce. Světlo se v oblaku zřetelně rozkládá do barev duhy…

Celá alchymie života v pár zlomcích okamžiku.

Kdy je nejbližší repríza? Půjdu zas!