KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Úvaha o tom, jak si slezský básník zahrál na babu s partou kavárenských barabů.

Písničkář si dovolil zazpívat odrhovačku o jakémsi Arabu, co mu prý sahá na babu. „Zabiju toho Barabu, toho Barabu, Alibabu – pokud mě nezabije.“ (1) Nic světoborného. Výraz ironie nad výživným společenským tématem. Nehorázně jednoduchý text, kolovrátkově opakovaný refrén. Provokaci vkusu, zpívanou na kýčovitě vtíravou melodii z francouzského filmu Muž a žena, přijalo publikum v letním amfiteátru hukvaldské obory s pobavením. V kruzích určitých elit z toho však vznikla kauza, která za pár hodin přesáhla rozměry několik let staré legendární aféry s kocourem Mikešem (2).

Ziskuchtivost

Tu se ovšem na písničkáře sběhli publicisté jako na zahvízdnutí. Usilovně se teď snaží hodit ho do jednoho pytle s jednoznačně xenofobními aktivisty typu jakési Žižkové a spol. Na facebookové stránce časopisu Tvar už to mají za hotovou věc a uvedli Nohavicu doslova jako součást trendu „rasisticky či xenofobně orientované pop music“. Článek Jiřího Feryny Lidový rasista Jaromír Nohavica (3) nemá už svým názvem co závidět oslím můstkům soudruha Štolla. (Mimo jiné ostatně Feryna pranýřuje Nohavicu za to, že prý v jakési písni „nezapomene odsoudit Internacionálu“. No, za takové zločiny se kdysi zavíralo, to je pravda…) Autor přitom Nohavicovi vytýká, že je dozajista ziskuchtivý – což je ostatně opakující se výtka všech Nohavicových kritiků. Je ziskuchtivý proto, že k ožehavému tématu sáhl určitě kvůli své popularitě, shodují se Kamil Fila (4), zmíněný Feryna, František Kostlán (5) a další.

To je ostatně v poslední době příznačný povzdech mnoha publicistů: když mají lidi svou hlavu, nekonzumují naše předvařené názory, je jich zjevně víc než nás a má u nich úspěch někdo jiný než my, pak je to zjevně způsobeno tím, že se ten někdo snaží být populární, a to samozřejmě za použití prostředků, které z jakéhosi důvodu nejsou fér. Kdyby pravda ti stejní lidé náhodou souhlasili s námi, bylo by samozřejmě všechno fér jako ze žurnálu. Ale to oni ne.

Nacismus

Co je tu vlastně nefér? Tohle: Feryna obviňuje Nohavicu z hraní na „jistou notu“, „která se – dle potlesku ze záznamu – nasvětluje nápadně hnědě“. To je ovšem vážné obvinění. Vždyť „hnědost“, to je v dané souvislosti vlastně synonymum nacistické ideologie. Jak se nyní ukazuje, je tato ideologie, prosím pěkně, běžně rozeznatelná podle potlesku publika (!). Umělecky je pak nacismus projeven v písni tím, že se Nohavica srdečně směje hospodskému rozumbradovi, do něhož se shovívavě vtěluje a který by vzhledem k medializaci euro-imigračních malérů nejraději zabil cizince, co mu sahá na slečnu, pokud ovšem ten cizinec nezabije jeho. Sebeironie smějících se bestií je tu zjevná na první poslech. Nacismus jako z Völkischer Beobachter… 

Rasismus

Dále se nacista Nohavica provinil rasismem. Konkrétně se toho zločinu dopustil v písni Dežo (6). I na tom se jmenovaní publicisté shodují, že song je „vážně míněný“, a to nepochybně coby song „protiromský“ (Kostlán), případně že je „nepokrytě rasistický“ (Feryna). – Nepokrytě a vážně míněný? Nohavica zde zpívá: „Mám bílou kůži, ve tmě zářím / jako lejno na oltáři“. Jedná se zřejmě o rasismus namířený proti europoidní rase, že? Zvlášť když píseň pokračuje slovy: „Temný kout, / má pleš se leskne, / to mě mohlo napadnout, / že mě tu někdo pleskne, / bubububububu, / přes tu moji bílou hubu.“ – Nic naplat, před takovým zločincem, jako je nacista a rasista Nohavica, by měly děti utíkat, těhotné ženy brečet a starci láteřit. A ne mu ještě tleskat, že? Bubububububu.

Úkolování

Pokud jde o kritiky uvedených Nohavicových počinů, z velké části se jedná o stoupence myšlenky, kterou zcela nedávno spolu se svými kolegy vnucovali kulturnímu světu: myšlenky, že umělec má vůči jakési společnosti jakousi povinnost (!) vyjádřit ve svém díle politický obsah a podílet se tak aktivně na společenském dění. A tak mě napadá: Chtěli jste, soudruzi, angažovanou tvorbu? A když začne vznikat, tak se vám to nelíbí? Co vy vlastně chcete? Když jsem to napsal na Facebooku, jedna z potrefených hus, konkrétně komentátor Feryna, odkryla karty vyjádřením v tom smyslu, že je přece rozdíl mezi angažovaností žádoucí a nežádoucí.

A právě v tom to vězí. Tvůrce má, myslím, především právo buď se ke společenským událostem vyjadřovat, nebo nevyjadřovat. Umělec, stejně jako kdokoli, žije ostatně tak či onak každodenním životem svého okolí a odráží jej ať už přímo nebo nepřímo, vstřícně nebo odmítavě, uvědoměle nebo bezděčně. Považuji ale za nemístné a vůči tvůrčímu procesu neústrojné, když se stoupenci té které ideologie snaží umělce úkolovat, JAK má jeho reflexe skutečnosti politicky působit. Neměli jsme tu náhodou už několik diktatur, které vyžadovaly, co si umělec má myslet a jak to má vyjadřovat?

Nic naplat, Nohavicova angažovanost holt působí asi jinak, než si ideologové básnického úkolování přáli: namísto černobílé tezovitosti tu vládne ironie, ba sebeironie, a tudíž – považte! – znepokojivá dvojznačnost. Mám za to, že pro umění je to spíš dobrá než špatná zpráva, když si umělec nenechá nic diktovat od jakýchkoli aktivistů a angažuje se tak, jak to uzná za vhodné on sám. Zkrátka zpívá o tom, čím společnost – v plné ambivalenci – žije, a ne o tom, co by si přál v patřičné jednoznačnosti slyšet ten který publicista v souladu se svou vírou.

Ať je to jakkoli

Legrační na tom je, jak kritici Nohavicovy marginální písničky o Arabovi otevřeně přiznávají své rozpaky nad jejím skutečným vyzněním. V jejím ostrém odsouzení jim to sice nebrání, ale přece jen se nemůžou rozjet v plné síle. „Docenit ubohost toho Nohavicova popěvku je fakt těžký“ – takhle to bezděky dosvědčuje rozhořčený novinář Jan Lipold (7). Ono to totiž ani z hodně ideologizovaného hlediska nezní tak jednoznačně, jak by si kritici asi přáli. To koneckonců platí i pro píseň Dežo, ale tu uvedení aktivisté ze zoufalství zcela bezdůvodně prohlašují za „nepokrytě“ a „vážně“ rasistickou. Zajímalo by mě, v čem se vlastně ta rasistická „jednoznačnost“ Deža od nejasnosti Araba konkrétně liší, když jde v obou případech o vysloveně totožné užití provokativní dvojznačnosti.

František Kostlán šlape kolem horké kaše jako zkušený cirkusový vrátný. Rovnou, tj. bez důkazů, označí Nohavicu za protiromského rasistu (vzhledem k písni Dežo, v níž si však hrdina písně mimo jiné stěžuje, že se radši nenarodil černý…), a z toho pak automaticky vyvodí: „Kloním se proto k tomu, že to (Nohavica) nemyslí dobře ani s Araby ve své nové písni.“

Po takovém odsudku už by snad mělo následovat jen trestní oznámení. Kostlán se však místo toho zarazí a závěrem zničehonic dodá větu s brizancí trinitrotoluenu: „Stoprocentně jistý si ovšem nejsem.“ A připouští dokonce, že by píseň vlastně mohla být naopak „trefnou kritikou do vlastních řad“. No, ale nezoufejme. Přece jen se Kostlán nakonec přizná, že jeho komicky zavilé přesvědčení o „vážně“ protiromském zaměření písně Dežo ho „opravňuje“ (!) k „pochybám“ ohledně písně o Arabovi, tj. k verzi, že Nohavica je přece jen rasista a hotovo.

Též Fila na Facebooku chvilku uznává, že „by se v tom dal číst i nějaký ironický podtón ‚chtěl bych zabíjet Araby, ale možná na to nemám‘“. Ale pak Fila rychle, jako by se vzpamatoval z nechtěně nekorektního úkroku, nacouvá zpět k sekernické póze pravověrného kulturträgera a dodá argument, který mu podle všeho připadá neprůstřelný: „Ať je to jakkoli (!), je to nebezpečný hraní se slovy a celkově ten nápad je idiotský.“

Co chtěl říci?

Jiní kritici mají obavu, aby do té kaše nezahučeli podobně trapně jako Kostlán s Filou. Chápou, že vyznění písně je opravdu až příliš nejasné, než aby ji rovnou napadli, a tak se alespoň důrazně dožadují dodatečného vysvětlení (!). Zřejmě přitom doufají, že jim Nohavica svůj ziskuchtivý nacismus buď hrdě potvrdí, nebo že se začne v předklonu omlouvat, že přestřelil z mladické nerozvážnosti a že už to příště neudělá.

Nepodepsaný redaktor Britských listů se táže tónem pomnichovského večerníku: „Vysvětlí populární zpěvák otřesný text písně?“ (8) Tato otázka je vlastně přetlumočením náhledu mediálního ředitele organizace Human Rights Watch Andrewa Stroehleina, který na Twitteru rovněž jaksi neví, kam s rukama, a ptá se: „Česká xenofobie, nebo kritika české xenofobie? Vysvětlí populární zpěvák nechutný text?“ (9)

Je to vskutku veselá situace: kritici přiznávají, že nevědí, co text znamená, ale bez ohledu na to je jim předem jasné, že je otřesný a nechutný. Jiný novinář se na Facebooku ptá slušnější formou na totéž – tedy na to, jak to Nohavica vlastně myslel... A v tu chvíli sklapla past. Kritici se nechali nachytat, že i při svém vzdělání berou smrtelně vážně tu nejtrapnější otázku učitelů z rakousko-uherských středních škol: „Co tím chtěl básník říci?“ – Jestli tím, pánové, náhodou nechtěl říci přesně to, co řekl.

Řinčení

Situace, kdy se publicisté s výrazem uražené sochy Spravedlnosti zlostně dožadují, aby jim umělec neprodleně vysvětlil smysl svého díla, nebo bude zle, je sama o sobě jako vystřižená z periodického tisku v době Bachova, Goebbelsova nebo Gottwaldova absolutismu. Přitom se tu – stejně jako tehdy – prokazuje především zvláštní založení tohoto nesmrtelného typu publicistické mysli. Absence smyslu pro humor. Vždyť Nohavica si z tohoto tématu, a to právě z jeho bytostné dvojznačnosti, vyloženě dělá legraci. Je možné, aby si toho posluchač nevšiml? Snad ani ne. – Jenomže písničkář si přitom počíná tak nějak neuchopitelně, že? A to shovívavé vtělení do mluvčího je tak nějak nekorektní, že? To je ta potíž.

Zlobný sarkasmus, zřetelně zacílený na portrét nepřítele – tadyhle jsem já a támhle je on –, by publicisté daného ražení samozřejmě pochopili, a podle směru daného sarkasmu by se buď pobaveně chechtali, nebo by se rozčileně sápali po telefonu za účelem policejního udání. Ale humor, vtip, smích nad tím, že je život absurdní a že v něm černobílé dělení dobra a zla prostě nefunguje, to je něco jako nenápadný vzdušný vír, schopný však nakonec smést pevnost jejich ideologizujících zavilostí jako mastný papír od gothaje.

Proto musí být daný básník – nic naplat – veřejně inzultován, izolován a zlikvidován. A když k tomu dosud chybí vhodné zákonodárství, nezbývá holt než zkusit autora preventivně zdecimovat aspoň dělostřelbou písmenek. Fila například v citovaném článku hromuje, že „V Nohavicových verších (…) není žádný vtip a poznání“ a Nohavica sám že je „buran, který se halí do hávu básníka“. Začíná to docela řinčivě. Jakými nadávkami se asi bude pokračovat?

Pogromy

Vojtěch Němec vyjádřil na facebookové stránce Tvaru obavu, že i kdyby si Nohavica vlastně dělal legraci, „drtivá většina jeho fanoušků to bude stejně brát jako vážnou věc“. Připomeňme si v této souvislosti Filovu drakonickou maximu: „Ať je to jakkoli, je to nebezpečný hraní se slovy…“ – Nebezpečné hraní se slovy? Bravo. Způsob, jakým publikum pochopí písničku, je nebezpečná věc. Zvlášť když ji dozajista (!) bude brát vážně. To už je pomalu na vyhlášení stanného práva. Přinejmenším v Hukvaldech a přilehlých obcích, ale pro jistotu i v Příboře a Frýdku-Místku. Zatím ovšem všechno nasvědčuje spíš tomu, že tu písničku bere nějak moc vážně dočista někdo jiný než publikum v letním amfiteátru hukvaldské obory.

Mimochodem – a proč by „drtivá většina“ publika, nota bene publika Jaromíra Nohavicy (!), měla ausgerechnet chápat jeho marginální odrhovačku zrovna jako příklad nacismu a rasismu, a ještě se přitom s nacismem a rasismem ztotožňovat?! Podle Feryny Nohavica „hraje na frustrovanou lidovou notečku“. Podle těžkotonážního Fily Nohavica dokonce nadbíhá (!) „lidem, kteří se z různých důvodů chtějí účastnit pogromů“. – Pogromů? Těžko říct, jak mohl kritik Fila takový nactiutrhačný kyd vyprodukovat, ba zveřejnit. Zřejmě na tom má svůj podíl přesvědčení, že jakmile se někdo vyjadřuje mimo mantinely takzvané politické korektnosti – ne přímo proti, stačí jen mimo –, neliší se už proto v ničem od Eichmanna a Mengeleho.

Což o to, přesvědčení je to v jistých kruzích módní, leč hanebné. A především pak krátkozraké, protože je z hlediska zápasu proti reálnému nacismu a rasismu přímo kontraproduktivní. Na světě jsou mraky skutečných nacistů, fašistů, bolševiků, islamistů, imperialistů a dalších stoupenců řešení společenských problémů masovými represemi a vražděním. Je proto intelektuálním selháním označovat za údajné nácky a xenofoby zrovna lidi, kteří mají z těch skutečných a prokázaných vraždychtivců pochopitelné, byť někdy třeba v dané situaci přehnané obavy. Výrazy tak těžkého kalibru, jako je xenofobie, nacismus a rasismus, by měly být vyhrazeny opravdovým xenofobům typu Konvičky a neonacistům typu Kotleby a spol., kteří kupříkladu nesmyslně ztotožňují islám a islamismus, to jest kulturu a zločinnou ideologii.

Intelektuál, pyšnící se svým rozhledem, by měl otevřeně a v souladu s fakty objasňovat ideologické a kulturní aspekty daného problému. Za prvé – jakákoli zločinná ideologie užívající vražedné násilí, tj. i islamistický extremismus, by měla být v demokracii nejen odmítána, ale také tvrdě a nemilosrdně stíhána. Za druhé – stereotypy chování té které kultury, jež můžou být pro jinou kulturu nepřijatelné, nepředstavují problém, pokud se provozují tam, kde má daná kultura svůj domov. Není však namístě vynucovat jejich aplikaci tam, kam její nositelé vstoupili jako hosté, byť časem zdomácnělí.

Namísto toho se intelektuálové, kteří by měli mít nadhled, chovají vůči lidem sužovaným přirozenými a legitimními obavami s až tragikomickou zakomplexovaností: nejen že jim názorově v ničem nepomůžou, ale ještě je předem osočují ze zločinných úmyslů a bezdůvodně podceňují jejich soudnost jen proto, že ti lidé nestvrzují jejich úzce zideologizované vidění světa.

Doktríny, nebo život

Nepodceňujme lidi. Ty starosti, že lidé by něco nemuseli správně pochopit, případně že jsou už ze své podstaty nějak méněcenní, a že je tudíž snad nebezpečné (!) si před nimi hrát se slovy (!), se v ničem neliší od starostí, které řídily kulturní politiku komunistických stran sovětského bloku. A předtím zas kulturní politiku klerikálních ministerstev kultu a vyučování. Dějiny už prokázaly, že společensky nebezpečné je z demokratického hlediska naopak zasahování do svobody projevu a apriorní kriminalizace skutečně či domněle nepohodlných názorů. Jak říkám: nepodceňujme lidi – a neokřikujme básníky proto, že se angažují jinak, než jak by se podle kdovíjakého mustru angažovat „měli“. Jinak bychom totiž – ze samého strachu z postojů, které nám z jakéhosi důvodu připadají cizí – mohli propadnout plnotučné názorové xenofobii.

Jak to tak vypadá, brzo si někdo začne dělat v písničkách legraci nejen z Barabů a hospodských barabobijců, ale i z těch revolučních úderek, které jsou od svého vzniku zjevně barvoslepé, když v ironii vidí hnědou barvu a ve vtipu rasismus. Básník v hávu burana (nikoli tedy buran v hávu básníka, jak Nohavicu pojmenoval kdosi, kdo mu nesahá po nárty) má oproti takovým úderkám tu výhodu, že se prostě nebojí o to, jak si lidé jeho „nebezpečná“ slova vyloží. Proto je nepoučuje. Nemá jim proč nadbíhat. Patří k nim. Nevyvyšuje se nad ně, jak to činí neurotičtí protektoři, spatřující ve většině obyvatelstva bandu nesvéprávných lumpů a v sobě spasitele s r. o. Nepodceňuje lidi. Laskavě, bez otravného mentorování a hlavně bez elitářského opovržení ukazuje svým posluchačům i sobě, že extrémní náhledy jakéhokoli druhu můžou být ve skutečnosti tak trochu k smíchu, a že by se o jejich příčinách nemělo mlčet. Zná svoje i jejich klady a zápory a s klidným úsměvem z nich utváří vnitřně protikladný celek.

To je příznačné nikoli pro doktríny, nýbrž pro jejich opak: pro život.