Jak se zas jednou komentář minul s předmětem
Polemika s článkem Ondřeje Macla v KN 34/2016.
Je víc než pochopitelné, že se někdy čtenář „mine“ s knížkou, respektive že od díla očekává něco jiného než autor nebo mu v díle chybí něco, co autor zcela záměrně vynechal, a podobně. Nejpozději od Umberta Eca jsou ale díla „otevřená“, takže například stížnosti autorů na nepochopení už váží méně než dřív.
Čtěte Flegra
Vím, že i mně se někdy taková „minela“ přihodí; nejlépe to vyplyne, když si s někým o daném textu povídám. Ale ještě nikdy jsem v takovém případě knihu veřejně nerecenzoval. Obávám se, že Ondřeji Maclovi se něco takového v minulém vydání Kulturních novin podařilo. Jeho článek přísně vzato není recenzí, ale vlastně jen komentářem vystoupení profesora Flegra v DVTV. Pro další případné komentáře a vůbec každému, koho to zajímá, důrazně doporučuji přečíst si aspoň (prozatím) sedmidílný cyklus Flegrových populárních článků o výsledcích výzkumu (první díl najdete zde).
Čtěte Flegra, radím – ne proto, že „tam to všechno je“, ale například abyste s ním mohli zasvěceně, korektně polemizovat. Obzvlášť doporučuji knížku Pozor, Toxo! Jak říká v lehké nadsázce její podtitul, je to totiž Tajná učebnice praktické metodologie vědy.
Toxoplasma
Čtěte Flegra, aspoň ten blog, přinejmenším proto, abyste o něm nenapsali takový nesmysl, jako že se dostal k výzkumu sexuality „omylem“. Vysvětlení je přitom přísně logické (a je popsané už v prvním dílu). Flegra a jeho tým totiž zajímalo, „jak se asi toxoplasmou nakazila ta zhruba polovina žen, kterým se narodily děti postižené vrozenou toxoplazmózou, a které se přitom nedostaly v těhotenství do styku s žádným známým zdrojem nákazy, tj. nejedly syrové maso, neomytou zeleninu a nemanipulovaly se zahradní půdou ani kočičím trusem“.
Flegr se, jak už je u vědců běžné, snaží najít na tu otázku odpověď: „Naší pracovní hypotézou je, že se nakazily nechráněným pohlavním stykem s infikovaným mužem. Že takový nechráněný pohlavní styk měly, je vcelku zjevné – jinak by neotěhotněly. V odborné literatuře však tento způsob přenosu nákazy popsán nebyl a většina parazitologů se na jeho možnost dívá s krajní nedůvěrou. (…) Proč si tedy myslíme, že k němu poměrně často dochází? Třeba proto, že se vyskytuje nejspíš u všech druhů savců, u kterých se po něm pátralo. A také třeba na základě naší loňské studie, podle níž výskyt toxoplazmózy v jednotlivých zemích dosti těsně souvisí s místním výskytem pohlavních chorob. Tam, kde je málo pohlavních nemocí (a tedy nejspíš i málo rizikového sexu), je také málo toxoplazmózy a naopak. A u toho to nekončí…“
Maclova věta „Různí Flegrové, Weissové, ale i Uzlové s Plzáky nesou sice určité osvícenecké zásluhy za nastolování sexuality do českého veřejného prostoru, jejich osvícenost má ovšem na druhé straně často až příliš jasno i tam, kde by se měla spíš zardívat, nebo zalézt do temného kouta“ je v první části trapně pokleslá a ve druhé naprosto nepravdivá.
Plurály
Plurály vlastních jmen jsou typické pro primitivní propagandu. Po roce 1948 to byli „páni Drtinové, Zenklové, Tigridové, Peroutkové“, později po roce 1968 „různí ti Havlové, Mlynářové, Krieglové“, u Vladimíra Hučína (2007) „Šabatové, Dienstbierové, Komárkové, Pithartové, Uhlové, Kohouti a tisíce dalších“ a u Václava Klause (2016) „Marksové, Šabatové a Dienstbierové“ a spolu s nimi „Gauckové a Merkelové“.
Maclovo obvinění je hrubě nepravdivé přinejmenším, pokud jde o Jaroslava Flegra. Ten je totiž – i díky svému přírodovědeckému školení a hlavně několika desítkám let praktické vědy – důsledně korektní a přesný. Lidově řečeno, dává si pozor na jazyk a něco tvrdí jen o tom, čemu opravdu rozumí a co má podloženo výzkumy. Dobře ví, v čem má a nemá jasno. Komentovaný výzkum je právě jen výzkumem sexuality – sexuálního chování, tužeb, přání, zkušeností, názorů a postojů. A nikoliv veškeré sexuality, ale zejména masochismu a sadismu, protože jejich souvislost s toxoplazmózou by mohla vést k vysvětlení oněch dosud nevysvětlitelných nákaz u žen. Přísně vzato, výsledky výzkumu by mohly vést k vyvrácení výše citované hypotézy. Pro jistotu: potvrdit ji nelze, jsme totiž na poli (přírodní) vědy, která je aspoň v tomhle směru dostatečně sebekritická.
Není omezený ten, kdo ctí formu
Závěrečná kritika od Ondřeje Macla ovšem také není fér: „Kdepak, takhle omezený náhled na sexualitu nestačí.“ A o něco dále „Taková logika přece nemá s milostným životem vůbec nic společného.“ Přitom je to tak prosté. Ten výzkum je přeci jen a pouze výzkumem sexuality, nikoliv erotiky, aniž milostného života. Profesor Flegr totiž opravdu dobře ví, co dělá a na co se ptá, a hlavně, na co může a nemůže svými metodami najít odpověď.
Jinými slovy, Maclovy výtky jsou variací na čapkovskou (Čapek ji ovšem kritizuje a zesměšňuje, jak uvidíte vzápětí) polemickou figuru: „Non habet čili figura čtvrtá. Jste-li třeba učený myslitel, lze vás porazit podle třetí figury prohlášením, že jste hlubokomyslník, didaktický žvanil, pouhý teoretik nebo cosi podobného. Ale také vás lze zničit figurou Non habet; je možno říci, že se vám nedostává lehkého vtipu, smyslové bezprostřednosti a intuitivní fantazie. Kdybyste však náhodou byl bezprostřední a intuitivní, je možno vás usadit objevem, že se vám nedostává pevných zásad, hlubokého přesvědčení a vůbec etické odpovědnosti. Jste-li tvor rozumový, nejste k ničemu, neboť se vám nedostává hloubky citu, jste-li tvor citový, jste pouhá onuce, neboť se vám nedostává vyššího rozumového principu. To, co jste nebo co v sobě máte, je vedlejší, je nutno objevit, co vám není shůry dáno, a ve jménu toho vás zavrhnout ve tmu a nicotu.“ Uznejme, že Macl se takhle obouvá spíše do díla nežli do osoby autora, ale princip je stejný.
Králíci
Konečně, stavět proti „pokusným králíkům“ (jak se sami označují účastníci Flegrových výzkumů) bílého králíka (s hodinkami) z Alenky v říši divů může vyžadovat odhodlání, o němž píše O. Macl, leda pro nepatřičnost takové snahy. Macl k tomu dále říká: „A rád bych se dočkal dne, či spíše jedné jarní noci, kdy se i evoluční biolog Flegr znudí svými zamrzlými teoriemi a všimne si, jak na něj z šera na dvorku zastříhají dvě dlouhé bílé uši.“ Předně je tam primitivní narážka (a tedy už druhý publicistický přešlap, bohužel) na Flegrovu odvážnou teorii zamrzlé evoluce, kterou se ovšem dosud nepodařilo vyvrátit, takže si zcela korektně můžeme všichni myslet, že platí. Dále je obtížné si představit, že by se Jaroslav Flegr začal nudit. Věda obecně a obzvlášť v jeho podání je totiž zcela plnokrevným dobrodružstvím (více o tom například v Pozor, Toxo!).
Hlavně se to ale vůbec nevylučuje. Takový přírodovědec dokáže s pokusnými králíky (doslova či obrazně) pracovat, nějaké ty české strakáče doma chovat a ještě vnímat poetické literární králíky s náramkovými hodinkami. To všechno jsou přeci různé stránky života. Ostatně i Lewis Carroll byl nejen spisovatel, ale i matematik (a matematika je přírodní věda).