Podezřelé rozsudky – 3. část (Kauza standarty a trenýrek: jeden přečin, trojí metr)
Spolupracovník naší redakce rozebírá závažné soudní kauzy z prostředí naší politiky, které jsou zametány pod koberec.
Ve věci nezákonné manipulace se státním symbolem (prezidentskou standartou) a jeho následným zcizením a zničením skupinou Ztohoven padl zatím nepravomocný rozsudek. Tento rozsudek popírá zcizení standarty a bagatelizuje způsobenou škodu – a to jak hmotnou, tak dopad na společnost, či její nezanedbatelnou část. Tento verdikt je alarmující tím, že je neobhajitelný. Standarta ukradena byla. Byla zničena. Víme kým. Pachatelé se k jejímu zničení přiznali. Standarta je státním symbolem. Přesto v tomto procesu (na rozdíl od jiných podobných) padl osvobozující verdikt.
Soudkyně-obhájkyně
Během procesů 40. a 50. let (a nejen během nich…) hráli soudci často roli žalobců. V tomto procesu naopak soudkyně Mgr. Šárka Šantorová hrála roli obhájkyně. Vyjádřila obavu o zdraví zlodějů („Soudkyně navíc přihlédla k tomu, že událost probíhala v silném vypětí, tedy že členové skupiny prožívali nestandardní a krajní situaci, kdy všichni tři primárně uvažovali o tom, aby se nezabili.“) a zpochybnila hmotnou škodu („Šíře škody, která jim je kladena za vinu, naprosto neodpovídá realitě. V žádném případě nemohli způsobit škodu na střeše Pražského hradu, neboť měli speciální boty a chovali se způsobem, který nebyl devastující.“) To pokládám za velmi nebezpečný precedens. V takovém případě se totiž může kdokoli, kdo vynaloží při krádeži tělesnou námahu a bude riskovat své zdraví, tímto obhajovat. Na místě je též položit si otázku, zda proběhla řádná rekonstrukce činu. Pokud nikoli, pak je otázkou, jak paní soudkyně dospěla ke zjištění ohledně výše hmotné škody, kterou umenšily boty obviněných. Hodnotu standarty přitom soudkyně vůbec nebrala v potaz a vyjádřila se: „Soud je toho názoru, že obžalovaní s ohledem na skutkové okolnosti případu neměli v úmyslu komukoli cokoli odcizit či způsobit někomu škodu, základním a prvořadým úmyslem bylo tuto standartu sejmout a vyměnit za červené trenky.“ (viz zde) Obvinění se ovšem v této věci hájili jinak: od samého počátku tvrdili, že ji ze střechy při výměně za rudé trenky odvál vítr. (viz zde)
Dvojí metr
Pokud něco vezmu a zničím to, je podle mého úmysl zcela prokazatelný. Paní soudkyně opomenula jistý detail – že se státním symbolem nemůže manipulovat kdokoli, ale kromě toho jí zřejmě ušlo, že obvinění standartu rozstříhali, což vyplývalo z jejich doznání. Do role průzkumnice veřejného mínění se pak pasovala tímto výrokem: „Z provedených důkazů nevyplývá, že by se jednání obžalovaných nějak dotklo občanů republiky…“ Účinek těchto „provedených důkazů“ mohu vyvrátit jednoduchým konstatováním, že se mě jako občana této republiky ukradení a zničení státního symbolu dotklo, cítím se jím být ponížen a jsem z něho silně znechucen, stejně jako z konečného verdiktu soudu. Porovnávám ho totiž s podobným případem Romana Smetany, který v roce 2010 coby řidič olomoucké hromadné dopravy přimaloval politikům zobrazeným na svých autobusech tykadla a díky svému důsledně aktivistickému postoji, s nímž nic nepopíral, ale nepřijímal vinu a trest, si v konečném důsledku odseděl čtvrtroční trest (viz zde), či s případem poručíka Martina Zapletala, armádního veterána z misí v Kuvajtu, Iráku a Kosova, který v květnu tohoto roku vystrčil holý zadek na projíždějící konvoj americké armády. Za tento výraz svého občanského postoje (během něhož však na rozdíl od Ztohoven nic neukradl ani nezničil) dostal deset měsíců podmíněně. (viz zde)
Vyjádřila-li soudkyně Šantorová ve své závěrečné řeči obavu, že „…rozhodnutím o trestní odpovědnosti obžalovaných v rámci trestního zákona by mohl vzniknout nebezpečný precedens hraničící s totalitními režimy omezujícími svobodu slova a politický názor“, pak ji musím upozornit, že tento precendens už dávno nastal, a to nejednou. Skutečnost, že u našich soudů se pod politickým tlakem měří dvojím metrem, pak svým rozsudkem jen potvrdila…
Tipy na další čtení: