Balada o mrazu

Obrázek nebo fotografie#17964

 

Franz Werfel (1890–1945), z jehož díla jsou vybrány tyto verše, nepatří do škatulky „sociální autoři“, která je dnešním světem více méně vysmívána. O to víc může jeho dílo působit na ty, kdo jsou schopni zapomenout dennodenní propagandu, hovořící o dnešních časech jako o nejlepších v dějinách, pohlédnout pár stovek kilometrů na východ a jihovýchod, a vnímat paralely mezi dobou tehdy a dnes…

 

Mráz se té zimy Mrázek jmenoval,

pomocný krejčík u vojenských fraků,

malý a tuberák – spíš k smrti blíž než dál –

nejubožejší ze všech ubožáků.

 

Já tenkrát ještě jako kanonýr

ve starých c. k. kasárnách jsem sloužil,

když v čase adventu, tak kolem čtyř,

Mrázek s tím kašlem zdaleka se ploužil.

 

Dlouhými chodbami se zvolna vlek,

přes ruku uniformy přeložené,

drkotal bědně vzhůru po schodech

a přinášel nám šatstvo vyžehlené.

 

Tak nikdy už jsem kašlat neslyšel,

jak stížnost duše, jako smrti sten,

jak De profundis nebo Miserer´

v lhostejném rámusení kasáren.

 

Do pytle toho kašle zašitý

se potácel a hmatal podél stěny,

až jednou, bylo po čepobití,

prohodil kdosi: „Mrázek prý už není.“

 

A téže noci vypukl vám mráz,

že nebylo mu vůbec pamětníka.

Jak rez pronikal k nitru věcí až,

do kamene i kovu jako dýka.

 

V maštalích se snad všechno zbláznilo,

přestárlé herky zkopaly své pány.

Z hnoje se jako z pece kouřilo.

Vítr vzal meč a neměl slitování.

 

I na jízdárně tvář nám omrzla,

sleply nám oči, uši nabobtnaly,

když jsme tam – k dovršení všeho zla –

s kanóny tenkrát execírovali.

 

„Skoleste děla! K palbě připravit!“

Mě šprycle kola řezaly jak nože.

Vtom divný nápad hlavou se mi kmit:

že studený je, Mrázkovi je dobře.

 

Hned nato v noci jsem pak službu měl.

„Dozorčí kaprál“ – tak se říkávalo.

U mužstva na cimře jsem tenkrát bděl.

Pod nulou bylo. Nic, co by nás hřálo.

 

Osmadvacet jich tam spávalo

(slamníky, kavalce a tenké deky)

osmadvacet se jich vzpínalo

ze spaní, steskem, dravou zimou, vzteky.

 

Zvetšelá svíčka sem tam zablikla

na sešit, v kterém bylo místa dosti,

kde mimo jiné celá rubrika

se tázala na „zvláštní události“.

 

Já nad tou otázkou se zadumal

s viržinkem v zubech. Chýlilo se k ránu.

Mráz ze všech stran se na nás dobýval,

i pod nehty, i do okenních rámů.

 

Tam se to stalo. K ránu, ke čtvrté.

Podnes se na to pamatuji živě,

jak jsem tam seděl nad tím raportem

a na to slovo „události“ civěl.

 

To nebyl plíživý a těžký krok,

který tam někde dlouhou chodbou kráčí.

To přízrak kašle cválal o překot,

v rytmických křečích tančil mezi spáči.

 

Mrázek! Tu leknutí mnou projelo

a soucit zas, jak temné varování,

protože mrtvý nesl před sebou

svůj chropot jako prapor rozedraný,

 

že prvně se mi závoj odhrnul,

za nímž se smrti strašná pravda hlásí,

že strachem z vědění jsem zatrnul,

které jsem vědět ani netroufal si…

 

Seděl jsem, chvěl se, před mrazem se kryl,

než dokašlal. A potom ticho bylo.

Nikomu jsem ten případ nehlásil…

Tak už mě nikdy v srdci nemrazilo.

 

Z výboru básní Franze Werfela V domě dětství (Mladá fronta, Praha 1990) přeložila Hana Žantovská.