Balada o mrazu
Franz Werfel (1890–1945), z jehož díla jsou vybrány tyto verše, nepatří do škatulky „sociální autoři“, která je dnešním světem více méně vysmívána. O to víc může jeho dílo působit na ty, kdo jsou schopni zapomenout dennodenní propagandu, hovořící o dnešních časech jako o nejlepších v dějinách, pohlédnout pár stovek kilometrů na východ a jihovýchod, a vnímat paralely mezi dobou tehdy a dnes…
Mráz se té zimy Mrázek jmenoval,
pomocný krejčík u vojenských fraků,
malý a tuberák – spíš k smrti blíž než dál –
nejubožejší ze všech ubožáků.
Já tenkrát ještě jako kanonýr
ve starých c. k. kasárnách jsem sloužil,
když v čase adventu, tak kolem čtyř,
Mrázek s tím kašlem zdaleka se ploužil.
Dlouhými chodbami se zvolna vlek,
přes ruku uniformy přeložené,
drkotal bědně vzhůru po schodech
a přinášel nám šatstvo vyžehlené.
Tak nikdy už jsem kašlat neslyšel,
jak stížnost duše, jako smrti sten,
jak De profundis nebo Miserer´
v lhostejném rámusení kasáren.
Do pytle toho kašle zašitý
se potácel a hmatal podél stěny,
až jednou, bylo po čepobití,
prohodil kdosi: „Mrázek prý už není.“
A téže noci vypukl vám mráz,
že nebylo mu vůbec pamětníka.
Jak rez pronikal k nitru věcí až,
do kamene i kovu jako dýka.
V maštalích se snad všechno zbláznilo,
přestárlé herky zkopaly své pány.
Z hnoje se jako z pece kouřilo.
Vítr vzal meč a neměl slitování.
I na jízdárně tvář nám omrzla,
sleply nám oči, uši nabobtnaly,
když jsme tam – k dovršení všeho zla –
s kanóny tenkrát execírovali.
„Skoleste děla! K palbě připravit!“
Mě šprycle kola řezaly jak nože.
Vtom divný nápad hlavou se mi kmit:
že studený je, Mrázkovi je dobře.
Hned nato v noci jsem pak službu měl.
„Dozorčí kaprál“ – tak se říkávalo.
U mužstva na cimře jsem tenkrát bděl.
Pod nulou bylo. Nic, co by nás hřálo.
Osmadvacet jich tam spávalo
(slamníky, kavalce a tenké deky)
osmadvacet se jich vzpínalo
ze spaní, steskem, dravou zimou, vzteky.
Zvetšelá svíčka sem tam zablikla
na sešit, v kterém bylo místa dosti,
kde mimo jiné celá rubrika
se tázala na „zvláštní události“.
Já nad tou otázkou se zadumal
s viržinkem v zubech. Chýlilo se k ránu.
Mráz ze všech stran se na nás dobýval,
i pod nehty, i do okenních rámů.
Tam se to stalo. K ránu, ke čtvrté.
Podnes se na to pamatuji živě,
jak jsem tam seděl nad tím raportem
a na to slovo „události“ civěl.
To nebyl plíživý a těžký krok,
který tam někde dlouhou chodbou kráčí.
To přízrak kašle cválal o překot,
v rytmických křečích tančil mezi spáči.
Mrázek! Tu leknutí mnou projelo
a soucit zas, jak temné varování,
protože mrtvý nesl před sebou
svůj chropot jako prapor rozedraný,
že prvně se mi závoj odhrnul,
za nímž se smrti strašná pravda hlásí,
že strachem z vědění jsem zatrnul,
které jsem vědět ani netroufal si…
Seděl jsem, chvěl se, před mrazem se kryl,
než dokašlal. A potom ticho bylo.
Nikomu jsem ten případ nehlásil…
Tak už mě nikdy v srdci nemrazilo.
Z výboru básní Franze Werfela V domě dětství (Mladá fronta, Praha 1990) přeložila Hana Žantovská.