Fejeton Domov

Zrození

Obrázek nebo fotografie#17961

Fejeton o zrodu básně a člověka.

I básně mají své příběhy zrození, a některé zrody jsou právě tak spletité jako ty lidské. Leželi jsme s mým dávným kamarádem Martinem (se kterým jezdím na výlety už několik let – protože on se s jednou rozvedl, zatímco já se nikdy s žádnou neoženil…) na jižním území naší staré vlasti (Dunajského soustátí) ve stanu pod fíkovníkem, když přišla řeč na české a slovenské vesničky v rumunském Banátu. Martin, ačkoli jako obchodní zástupce křížem krážem zcestoval celou Evropu a částečně i svět, o nich slyšel poprvé – a okamžitě se pro takovou cestu ke kořenům nadchl. Po návratu do zaměstnání ho pak shodou okolností poslali služebně do sedmihradského města, které leží jen nějakých dvě stě padesát kilometrů od oněch míst. Snad myslel na tuto budoucí cestu, když se mu na letišti v Kluži nenávratně ztratil občanský průkaz a on se tak ocitl v zápletce filmu Terminál. Nešlo jít tam ani nazpátek. Po předložení řidičského a pojištěneckého průkazu a dlouhém vyjednávání dosáhl alespoň toho, že ho pustili do podniku, kde měl být jeho plánovaný cíl. Na tamní počítač mu syn z domova poslal naskenovaný pas. (Ten při svých cestách do zemí Evropské unie zpravidla nepoužívá.) S takovou výbavou v ruce se dohodl s místními orgány, že bude moci využít alespoň vnitrostátní let – do hlavního města, kde leží české velvyslanectví, jež mu bylo ochotno vydat náhradní pas. Tímto vnitrostátním letem po dlouhé době překročil hranice někdejšího Dunajského mocnářství, a zatímco velvyslanectví mu vyřizovalo náhradní pas, on se v krátkých kalhotách zapůjčených od zaměstnanců velvyslanectví (na jednorázovou cestu si vzal jen společenský oblek a jinak nic) vydal rozpálenou červencovou Bukureští po výstavném bulváru Unirii, od nějž po obou stranách začíná bída a který končí druhou největší budovou světa (po Pentagonu); bývalým palácem prezidenta Ceauçesca. Když se pak při čekání na pas probíral propagačními materiály, které nabízelo velvyslanectví, objevil mezi nimi časopis našich krajanů v Rumunsku NAŠE SNAHY, který mi potom (spolu s pohlednicí, na níž je prezidentský palác, a ikonkou Panny Marie, na jejímž rubu je napsán rumunský Zdrávas) přivezl domů jako dárek z cest. V onom časopise jsem nalezl svého bratra ve slově, rumunského básníka, jehož tři básně jsem vydal v minulém čísle Kulturních novin. Poslední z básní, Zodiak, pojednávající o těžkém zrodu člověka, ve mně utkvěla a dojem z ní ve mně vytvořil odpověď. Báseň pro mého přítele Martina a rumunského básníka Gheorge Mocuţu…

 

Nechtěl jsem jít na tento svět

 

(0)

Nechtěl jsem jít na tento svět.

V ramenech tajemných hýbal jsem sebou ze strany na stranu

až na mě

pan primář musel vztáhnout kleště.

Bylo to jako v té pohádce:

za primáře sestra, za sestrou sanitář, za sanitářem Bůh křikl:

Tři!

a já se s celou svatou trojící poroučel na Zem…

 

Odtehdy podnes vím, že žiju, když je mi zima a když mám hlad.

 

(4)

Nechtěl jsem jít na tento svět,

A když jsem tu už byl, odcházel jsem zpět

zelenou vodou rybníka v Ovčárech

do lásky a tepla, které se jmenují hloubka.

Jenomže něčí studené ruce mě skrz peřinu řas zas stáhly zpět…

 

Odtehdy podnes vím, že k teplu neutečeš a zima s tebou navždy zůstane.

 

(16)

Nechtěl jsem jít na tento svět.

Po paterém zlověstném vzpažení hodinové ruky v čekárně nádraží v Čáslavi

sešlo se nás tam vždycky pár,

co v pachu shnilého ovoce a tichu promarněných životů

hledali teplý byt

přestože čekárnou někdy vála stejná zima jako perónem, jímž projížděly rychlíky

nakládající žhavé životy těch, kteří je prožili.

 

Zima v čekárně byla někdy mnohem horší; byla zamřelá

jak život člověka, kterého jak daleko dohlédne, nikdo nečeká;

jednou jsem odtud v strachu vyběhl až na železný most,

který vedl přes svazek kolejí až do nekonečných drnů luk,

v nichž se to blýskalo krystaly rosy,

stál jsem na mostě zmrzlý zimou dnu i vně,

pozoroval projíždějící vlaky, z nichž každý měl své určení,

a počítal, zda má víc stupňů mráz anebo odvaha.

 

A pak mi něco nahlas řeklo Pojď!

sestoupil jsem dolů až na nejnižší schod

a vbořil mokrá kolena do luk.

 

Tráva praskala, až to cinkalo…

 

Odtehdy podnes vím, že zima se dá snést

jen když si člověk z hloubi plic vykřeše plamínek.