KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Druhá recenze nového hraného seriálu o historii českého filmu.

Ve své minulé recenzi, uveřejněné ve čtvrtém čísle Kulturních novin, jsem slíbil postupně sledovat nový český seriál Bohéma a v první řadě ho konfrontovat s historickou pravdou. Zatím tak činím vždy po dvou dílech, ale i to je zatím dost, neboť úroveň díla se nijak nezlepšuje. České století, které je s Bohémou spojeno stejným režisérem a dalšími tvůrci, mě ale naučilo, že pár relativně dobrých scén či dílů se může objevit i před koncem seriálu. Protože jsem recenzent poctivý, hledám chybu i sám v sobě: není má deziluze způsobena tím, že jsem nepochopil princip dnešní tak populární historické fikce, která pracuje s reálnými jmény a ději, jež se odehrály v minulosti, a ty pak pozměňuje někdy až k nepoznání? Filmoví historici Pavel Taussig a Pavel Jiras, s nimiž jsem tuto myšlenku konzultoval, mě ujistili, že věc vidí stejně jako já.

Tři legendy: Krallová, Hope a Schindler

Českým filmovým tvůrcům, sužovaným za okupace obdobím po heydrichiádě, pomáhá hrdinná německá trojice producent Willy Söhnel, jeho snoubenka Lili Krallová a německý porodník Hope, který rodí „zakázané dítě“ Oldřicha Nového. Z těchto tří postav je skutečný pouze Söhnel. Pročeská a protinacistická německá herečka, která nechce hrát v německých a hraje pouze v českých filmech, Lili Krallová je zrcadlově otočenou Lídou Baarovou (která naopak chtěla hrát v Německu, odkud byla vyobcována za svůj románek s říšským ministrem propagandy Goebbelsem, jenž z ní udělal doživotní obdivovatelku sebe i svého ministerského křesla). Německý primář rodící dítě židovské manželky českého herce, pro které pak opatřuje falešné papíry, je pak už čirou fikcí. Primář a především Lili Krallová mi tak trochu připomínají příběh o šlechetném Oskaru Schindlerovi z Brněnce u Svitav, který z humanity zachránil tisíce židovských vězňů, které předtím používal na otrockou práci. Po vytvoření filmu se v Izraeli a dalších zemích, kde bydleli „Schindlerovi Židé“, vytvořila iniciativa za historickou pravdu o příběhu, který se ti, kdo ho na vlastní kůži prožili, snažili uvést na pravou míru: Schindler byl podle jejich vzpomínek jen člověk s velkou prozíravostí, který před koncem války včas vytušil další průběh věcí a svou nepopiratelně hrdinnou akcí si prostě snažil koupit beztrestnost. Svou sázku vyhrál – a co víc: zbytek života dožil jako rentiér za peníze izraelského státu. Izraelská vláda se pak postarala i o jeho pověst: v zájmu potřeby existence výrazné německé osobnosti, která byla během holocaustu přátelsky nakloněna Židům, se tiše vypořádala se všemi viditelnými pokusy o hledání pravdy a poukazování na tisíc a jednu faktickou chybu v legendě i v jejím filmovém podání…

Negativy

Tvůrci Bohémy se chovají úplně stejně: Když během premiéry filmu Přijdu hned vyvolává Miloš Havel na pódium představitele tohoto filmu, jaksi úplně vypustí představitele druhé hlavní mužské role Svatopluka Beneše. Ať mě tvůrci opraví, jestli se mýlím, ale nebylo to proto, že to byl právě Beneš, kdo ve svých pamětech přesně popsal v seriálu hrubě zkreslený příběh hvězdy tohoto filmu Anny Letenské, která byla po skončení natáčení zatčena za pomoc odbojářům a následně popravena? Postavy Bohémy působí dojmem, že mají (podobně jako je Krallová negativem Baarové) být přesným negativem postav schematických děl ztvárňovaných komunistickou historiografií během stalinistických a neostalinistických 50. a 70. let: Tehdejší národní hrdina číslo jedna Julius Fučík musí být v Bohémě trouba, až to bučí, tehdejší národní umělec Jaroslav Marvan je v Bohémě lump bez skrupulí, jemuž jde jen o to, aby si mohl zahrát v německém filmu. Naopak Miloš Havel, komunistickým režimem pošpiněný a zničený, ve skutečnosti sice neoddiskutovatelně pozitivní, ale osobnost svými kolegy i historiky shodně popisovaná jako pitoreskně despotická a pro své handicapy (homosexualitu a vadu řeči) silně zakomplexovaná, je v Bohémě traktován jako schindlerovský světec, o němž je v každé druhé scéně hlášeno, kolik peněz potřebným zase přerozdělil a kolik ohrožených zachránil. (Záhadný je případ postavy barrandovského produkčního ředitele – a hlavního odbojáře – v podání Jana Novotného, který se v seriálu bůhvíproč jmenuje Emil Vokolek, ač ve skutečnosti byl Emil Sirotek.)

Děravá deka

K nevydržení jsou pak „variace“ na práci někdejších filmařů: Když Oldřich Nový v podání charizmatického Saši Rašilova mladšího zpívá neexistující píseň, která má znít „jako z Kristiána“, dá se to ještě vydržet, ale když je Vladimír Javorský „jako v Burianově filmu Zlaté dno“ nucen předvádět neexistující scénu s magnetickými „labutinkami“ pohybujícími se na pultě, člověk už opravdu neví, o co tvůrcům seriálu šlo a zda se podobnými výmysly snaží diváky (kteří z velké části původní díla dosud znají) opravdu přesvědčit o své hlouposti. Stejným způsobem funguje kompozice scénáře, který namísto dramatického oblouku přináší leda efekt děravé deky. Třetí díl, který by měl logicky končit efektním Heydrichovým projevem, rozehraje před koncem ještě dvě tři marginální scény, na které pak už není navázáno, a jsou tedy v konečném důsledku zbytečné. Scéna, v níž je Zdeněk Štěpánek za heydrichiády naoko zatčen, aby ho nacisti postrašili, je nadbytečná, protože bez kontextu: to, co po něm Němci chtějí – tedy veřejné odsouzení atentátu v médiích –, se děje až v dalším dílu seriálu, a divák do té doby scénu na gestapu zapomene (což by se na začátku dalšího dílu dalo třeba i napravit retrospektivou předchozího děje, ale ta v seriálu chybí). Vladislav Vančura je zabíjen kdesi uprostřed krásné přírody a pro iluzi masového vraždění je zastřelen ještě s jedním tlustým pánem – a nikdo nikde kolem. Esesák Freimann vysvětluje Söhnelovi, že Letenská musí film dotočit, aby její trest Barrandov o to víc zastrašil, nicméně posléze se od vypravěčské postavy Arnošta Žáka dozvíme, že na Barrandově o její smrti vůbec nevěděli (od Svatopluka Beneše, který s ní její inkriminovaný poslední film točil, naopak vím, že je to nesmysl a že její smrt Barrandov zasáhla jako nůž). Manžele Zdeňka Štěpánka a Elenu Hálkovou je pro větší dojem promiskuity třeba co nejvíckrát zabrat v posteli s různými partnery, pokud možno při koitu samém, a když už to nejde jinak, tak při dialogu Vávra-Štěpánek musí probíhat alespoň prostřihy na krytí králíků. Zdeněk Štěpánek potká Julia Fučíka s maskou profesora Horáka, kterou mu ve skutečnosti v divadle opatřila právě Štěpánkova žena Elena Hálková – to je výsostná zápletka, kterou by tvůrci mohli použít: ale ani se o ní nezmíní. Za všechny chyby v reáliích jedna: komisař na ústředí gestapa hovoří namísto zastupujícího říšského protektora Heydricha o „zástupci protektora“, což je asi stejná chyba, jako by se za sedmdesát let v historickém filmu odehrávajícím se v Evropské unii mluvilo o Jeanu-Claudu Junckerovi namísto jako o předsedovi Evropské komise jako o „předsedovi evropského národního výboru“.

Peníze, kamera a Potěmkin

Ale abych pouze nekritizoval: dva díly, které nyní recenzuji, obsahují i dvě dobré scény, které se obě nacházejí v heydrichiádním dílu Krev, půda a strach – a obě v domě Oldřicha Nového, jehož seriálové manželství (lví zásluhou představitelů manželů Nových Saši Rašilova mladšího a Gabriely Mikulkové) přece jen vyzařuje určitou sugestivitu. Jde o scénu, při níž během hovoru o nových nařízeních ohledně Židů z terasy spadne sklenička (a přinese tak neštěstí); a scénu, založenou na prostřizích studia, v němž Oldřich Nový točí v ateliérech komedii, zatímco doma jeho žena rodí dítě, které personál jeho vily následně pohřbívá. Charakteristické pro logiku seriálu nicméně je, že ono dítě se ve skutečnosti nikdy nenarodilo…

Miloš Havel na konci čtvrtého dílu, před osvobozením, přemýšlí, že začne natáčet fiktivní film, který by během doby před osvobozením zajistil zaměstnancům Barrandova obživu (ve skutečnosti je měl hlavně vyreklamovat z nucených odklízecích prací a kopání zákopů pro wehrmacht). U oné scény mě napadlo, že takovýto altruistický druh myšlení už dnešní velkopodnikatelé nemají. Pak jsem si ale uvědomil, že někteří ano: Jako podobný potěmkinovský projekt zatím vypadá sama Bohéma. Je tu jen jediný rozdíl: Miloš Havel by nikdy neobsadil prvotřídní hvězdy do tak ledabyle historicky připravené a napsané produkce…

Bohéma. Česká televize 2017, scénář: Tereza Brdečková, režie: Robert Sedláček. Díly Krev, půda a strach (80 minut) a A přece se točí (73 minut).