KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Komentář psaný v majestátu smrti.

Epitaf Jaroslava Janoty

„Když vám vezmou právo rozhodovat o svém životě, potom už vám toho mnoho nezbývá. Ani naděje. Zbývá vám jen to poslední právo a poslední svoboda. Svoboda rozhodnout o své vlastní smrti.

A tuto poslední svobodu už si nesmíte nechat nikým vzít. Je třeba myslet na heslo všech revolucionářů a bojovníků proti diktátorům. Svobodu, nebo smrt. Když vás někdo záměrně a bůhví z jakých malicherných příčin připraví o vaši svobodu, zbývá už jenom smrt. Je lépe čestně a svobodně zemřít než existovat jako otrok. Nejhorším druhem otroctví je totiž otroctví dobrovolné.

Už Tomáš Masaryk napsal koncem 19. století svou práci o fenoménu sebevraždy v moderní době. Sebevražda je konečné řešení bez možnosti opravných prostředků. Vždycky jsem ji považoval osobně za selhání a zbabělost. Ale někdy je člověk zatlačen do kouta a nemá jiný čestný únik z beznadějné situace.

A přesně v takové situaci jsem se ocitnul. Ne vlastní vinou. Proto jsem se rozhodl pro definitivní odchod z tohoto světa. Než se nechat zavřít na 12 let do vězení a nechat se šikanovat, beztrestně urážet či ponižovat od sadistických vězňů, či dokonce dozorců, tak je lépe definitivně odejít. Ale jako svobodný člověk. Policie, státní zástupce a soudy si udělají čárku a hodí to za hlavu. Mrzí mne takový konec. Překonat silný pud sebezáchovy je opravdu těžké. Ale musím jej překonat. Žádná jiná možnost mi zkrátka nezbyla. Líbilo se mi tady, ale asi jsem se měl narodit v nějakém právním státě. Možná příště. Toto je můj definitivně poslední blog. Sbohem a Amen.“

Systém

Tímto textem se na svém blogu minulou středu rozloučil sedmačtyřicetiletý Jaroslav Janota (1969–2017) z Napajedel na Zlínsku, načež skočil ze sedmého patra panelového domu (za pár minut deník iDNES jeho text ze svých stránek stáhl a zachoval se jen díky prozíravým čtenářům, kteří ho zálohovali!). Učinil tak poté, co se mu 12. ledna minulého roku v devět hodin ráno, v době, kdy spal po noční směně, někdo začal dobývat do bytu a on na něj legálně drženou zbraní v panice přes dveře vystřelil.

Byli to exekutoři, kteří dnes na podobné chování mají bohužel právo. Jaroslav Janota byl za tuto epizodu, kterou podrobně popsal zde, odsouzen na dvanáct let nepodmíněně. Jeho následná dobrovolná smrt pro nás ale nesmí být jen symbolem zmaru. Probudila totiž národ, který díky zákonu č. 120/2001 Sb. už sedmnáctým rokem vězí v bezprecedentním samoděržaví exekutorů.  

Systém českých exekucí, jemuž se v současném stavu snad podobá jen systém slovenský, je nejtvrdší na světě a jeho zločinný charakter je dán tím, že vymáhání exekucí bylo vloženo do rukou hladových právnických soukromníků z východního bloku (podobný systém měla inkvizice, v jejímž systému byl vyšetřující motivován případným získáním majetku obviněného). Dnešní český exekutor má jistotu pěti- až sedminásobku konečné dlužné částky a rekordy se pohybují až na hranici sedmnáctinásobku. Srovnáme-li tento systém kupříkladu se sousedním Německem (anebo Polskem, které se dnes v exekuční praxi snaží Německu přibližovat), tam nesmí platba exekutorovi přesáhnout částku konečného dluhu a pravidelně ji platí stát.

Spoluautor tohoto článku měl v roce 2014 sám možnost se s českým exekučním systémem seznámit, když mu pro jeden zapomenutý dluh ve výši čtyřiceti korun, na který ho deset let neupozornili, ze dne na den obstavili bankovní účet a obratem musel zaplatit téměř šest tisíc korun, s hrozbou zaplacení téměř deseti tisíc, neuhradí-li požadovanou částku do třiceti dnů (celý svůj případ, který dokumentuje praxi tohoto exekučního systému, včetně úryvků ze spisů, popsal tady).

V České republice je v tuto chvíli milion exekvovaných, na které je uvaleno okolo pěti milionů exekucí. Časopis Exekutorské komory České republiky Komorní listy, který je citován o dva odkazy výše, však svědčí o tom, že komora se snaží exekuce ještě zpřísnit, v čemž jsou jí vzorem některé praktiky exekučních systémů zemí, jako jsou Chile, Gabun či Thajsko.  

Půjčky, dluhy a plody

Vodou na mlýn exekucí jsou bezesporu půjčky, jejichž úžerná móda je dnes globální a které jsou jedním z nejvýdělečnějších komodit dneška (kupříkladu současný slovenský prezident Andrej Kiska si na svou prezidentskou kampaň vydělal i díky hypoteční společnosti Tatracredit, kterou založil, Michal Horáček má na svou chystanou kampaň zase zdroje díky prodeji sázkové kanceláře Fortuna; sázkový gambling je podle odborníků s dnešním zadlužením provázán nemalým procentem).

Spolupracovník Kulturních novin, americký ekonom a člen správní rady Americko-hispánské obchodní komory na odpočinku Jiří Stavovčík se k tomu vyjádřil pregnantně: „Český systém exekucí jsem zažil při návštěvě ČR. Daroval jsem sousedovi kufr, který tady stojí deset dolarů. Následující ráno k němu přišel exekutor a na kufr nalepil nějakou známku. Řekl jsem exekutorovi, že za ten kufr nic moc nedostane, a on se na mě díval, jako by nerozuměl. Celý systém exekucí mi přijde velmi korupční, malicherný a zlodějský. Jediní, kteří ho mohou změnit, jsou lidé v Česku. Nejhorší pro tento systém by ovšem bylo, kdyby si lidi přestali půjčovat. V současném ekonomickém modelu by to znamenalo nejen konec exekucí, ale systému jako takového. Pana Janoty je mi nesmírně líto. Jeho osud je potvrzením skutečnosti, že pravda a láska nad zlem a nenávistí nevítězí a že využivatelé těchto slov jsou často ti, co zlo a nenávist šíří.“ (O tom, jaký vliv mají půjčky a dluhy na americkou společnost pak více řekl v tomto rozhovoru pro Kulturní noviny.)  

Mainstreamová média a autority náš učí, že máme pohrdat lidmi, kteří se zadluží. Mají prý vědět, na co mají. Když se ale podíváme na trh s byty, pro řadu z nás jsou jejich ceny tak vyšroubované, že si je bez hypotéky nemůžeme dovolit. A tu často splácíme většinu svého života. Přitom je tato komodita pro život každého z nás základní. Reklamní masáž na nás navíc útočí, abychom si půjčovali na dárky k Vánocům, dovolenou a podobně, s tím, že chceme-li žít trochu nestereotypním způsobem života, kdy partnerovi/partnerce chceme dát najevo, co pro nás znamená, patří k tomu i tento luxus.

Legislativní systém je dnes navíc nastaven tak, že útočí na ty, kteří jsou nejméně schopni odolávat. Pro „prodejce“, již toho využívají, a kvůli nimž roste počet výplat důchodů s exekucí, se, jak známo, už vžil termín „šmejdi“. Jako závazná smlouva se dnes navíc bere i souhlas do telefonu, přičemž se vůbec nezkoumá, zda jde o člověka mentálně postiženého, či dokonce zbaveného svéprávnosti. Za toho pak legislativní systém případně najde „způsobilého dlužníka“ tím, že rozhazuje sítě obsílek ve stále větších kruzích (rodina, druzi, spolubydlící), až se „ryba chytí“. Jeden z autorů tohoto článku, který o tomto tématu poskytl rozhovor, deníku Info.cz, popsal fungování nastaveného systému v praxi: „(…) Jako sociální pracovník jsem pomáhal bezdomovcům a v noclehárně bylo asi sto lidí, z toho dvacet v důsledku exekucí“.

Nejnovějším plodem této zákonné zrůdnosti je fakt, že dluhovou zátěž lze zdědit a dědictví „zákonně“ vnutit i nezletilým, kterým zákon donedávna umožňoval zabavovat i domácí mazlíčky. Jiná dědictví na vás spadnou, jen co dovršíte plnoletost. Tisíce lidí se tak například preventivně raději neznají ke svým mrtvým a nechají je bez své účasti pohřbít sociálním pohřbem na hromadných úložištích, neboť skrze akt zaplacení pohřbu může dnes i jen prostředně šikovný právník věřitele spojit pohřbívajícího s dluhy, které po sobě zanechal jeho blízký.

Aby jeho oběť nebyla marná…

České exekuce a ti, kdo je drží v ruce, mají už takovou moc, že jim kupodivu neujdou ani zadlužené politické strany, i když ty se (jistě nejen...) díky armádě právníků dokáží placení ubránit.  I v Česku nám nicméně už dochází, že aktuální dluhy jsou nesplatitelné. Jak z toho? Zatímco kupříkladu moravský podnikatel a bloger Jiří Hlavenka uvažuje o civilizované formě „generálního pardonu“, jsou i lidé, kteří by (snad po vzoru románů z časů Charlese Dickense) rádi znovu zavedli vězení pro dlužníky (v něm by ale třeba takoví dnes už opět svobodní pánové Rath a Janoušek, již nám všem dluží částky o třídy vyšší nežli Jaroslav Janota, určitě dlouho nepobyli). Janotův exemplární drakonický (a je možno diskutovat o tom nakolik protiprávní) rozsudek byl očividně ovlivněn předchozími kauzami střelby na exekutory, a naopak rozhodně nevzal v úvahu předchozí sebevraždy exekvovaných, které pro dnešní systém nejsou relevantní.

Den po smrti Jaroslava Janoty houkaly sirény na památku hasiče Jana Odermatta, který zemřel ve službě. Jaroslav Janota ale svou životní tragédií také prokázal službu českému národu, dusícímu se pod jhem zlodějských a asociálních exekucí, jež nemají ve světě obdoby. Petice, která byla po jeho smrti spuštěna, je prvním znamením, že Češi se opět začínají brát o svá práva a vznášejí svůj spravedlivý požadavek na zrušení dnešního středověkého zákona o exekucích. Kéž jeho splnění dosáhnou dříve než za dvacet let, které od varovné smrti do splnění požadavků uplynuly v případě Jana Palacha.

Elektronickou podobu petice najdete zde, kde ji můžete i podepsat. Její text je následující:

 

Zabíjí nás exekuce – otevřený dopis vedení státu

Vážený pane Bohuslave Sobotko, předsedo vlády ČR,

vážený pane Jane Hamáčku, předsedo Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky,

vážený pane Milane Štěchu, předsedo Senátu Parlamentu České republiky,

vážený pane Roberte Pelikáne, ministře spravedlnosti,

vážený pane Andreji Babiši, ministře financí,

obracíme se na vás tímto otevřeným dopisem, protože včera ukončil svůj život Jaroslav Janota. Pro vás je to úplně neznámý člověk, bloger. Ale také dlužník.

Jeho odchod je však ukázkou nesoucitného přístupu úřadů k lidskému osudu a životu. Jeho činy byly činy zoufalého člověka, který se dostal do problémů, a který by dál žil, pracoval, tvořil a platil nejen odvody a daně, ale i své dluhy, kdyby byl státní systém vymáhání dluhů nastaven, jako je běžné na západ od nás. A my jsme z toho, kam až může vést nelidský přístup státu, zděšeni.

Není to v naší společnosti ojedinělý jev. V exekučním řízení končí ročně téměř 1 000 000 lidí. Jde o stovky tisíc domácností, které projdou touto nekonečně ponižující a bezvýchodnou situací. Kdy se dostávají na naprosté ekonomické dno a na něm setrvávají celé roky. Jsou společností opovrhováni, zesměšňováni a stavěni do role negramotů a ekonomických hlupáků.

Státní systém nechává dál tyto již zadlužené lidi ožebračovat jak nehoráznými exekutorskými odměnami, platbami za soudy nebo právníky, ale také je vhánějí, jako velice snadnou oběť, do spárů finančních a poradenských firem, které na nich také vydělávají.

Podle posledních údajů lidé v České republice dluží jeden bilion korun. A my se ptáme, kam až nechá stát – tedy zcela konkrétní politici a státní úředníci – tento stav dojít?

To vše je pro nás nepřijatelné!

Musíme vás znovu upozornit na to, že tento problém není problém dlužníků, ke kterým všichni přistupují s despektem. Je to problém státem nastaveného a neřešeného systémového selhání a následného teroru.

A protože jste voleným zástupcem i 1 000 000 dlužníků, žádáme vás, abyste z moci vaší funkce neprodleně inicioval systémové změny:

Změny podmínek pro půjčování peněz, výše jejich úrokových sazeb, sazeb za obsluhu půjček.

Zastropování maximální výše dluhu, aby nemohl stále narůstat.

Povinnost věřitele skutečně informovat dlužníka o výši pohledávky ještě před tím, než pohledávku postoupí soudu a následně exekutorovi.

Úpravu sazeb za exekutorské výkony tak, aby měl každý dlužník reálnou šanci své dluhy v dohledné době splatit.

Žádáme vás o dluhovou amnestii na staré dluhy, aby se mohli ekonomicky vzpamatovat lidé, kteří touto zkušeností procházejí dlouhá léta.

Žádáme vás o vytvoření databáze dluhů, kde budou věřitelé informovat o výši pohledávky, a kde bude moci každý občan zjistit, zda nemá někde vytvořen dluh, o kterém neví.

Žádáme vás o vytvoření státního systému poradenských dluhových center, kam by se dlužníci mohli obracet se svými problémy, a kde by našli účinnou pomoc v nouzi a nemuseli za rady zas a znovu platit.

Žádáme vás, aby úředníci měli za povinnost postupovat individuálně. Protože málokterý dlužník měl záměr dostat se do dluhů. A někteří se do nich nedostávají vlastní vinou. Nebo díky extrémnímu tlaku, který je na ně vytvářen.

Věříme, že vaše pomoc povede rychle k výrazným změnám, které se promítnou do fungování celé společnosti a promění ji ze společnosti administrativní ve společnost lidskou.

S hlubokou úctou

Mirek Vojáček

P.S.: Tento dopis je zveřejněn na portálu petice24.com (aby se k podpisu mohli připojit i další lidé), a může být zveřejněn i v dalších médiích.