Musí být dlužník navěky zatracen?
Úvaha o věřitelích a dlužnících.
Nestává se často, že člověk má chuť vstát a aplaudovat, když něco řekne veřejný činitel, v tomto případě ministr (spravedlnosti Pelikán) prohlásil, že chce prosadit, aby chronickým dlužníkům byly jejich dluhy odpouštěny, tedy bez náhrady pro věřitele. Jsem přesně stejného názoru: když má někdo osm, dvanáct exekucí, tak by jich měla být (řekněme) polovina nebo i větší část, a to těch novějších, odpuštěna. S tímto názorem bude zřejmě většina lidí nesouhlasit, nejspíše i velmi ostře a jednoznačně. Pokusím se to vysvětlit.
Ve vztahu dlužník-věřitel je u nás standardně a automaticky vnímán dlužník jako „ten, kdo je vinen“, a věřitel právě tak automaticky jako „ten, kdo je v právu“. Tedy zhruba jako zločinec – oběť zločinu. Vnímání tohoto vztahu je tak zakořeněné, že málokdo je ochoten vůbec uvažovat o tom, zda není skutečnost jiná.
Uzavřený vztah mezi dlužníkem a věřitelem je vztahem dvou stran. Věřitel je z těchto dvou jednoznačně a mnohonásobně silnější: většinou je to jeho profese a podnikání, ví přesně, komu půjčuje a jak je či není dlužník schopen splácet. Má z tohoto podnikání zisk, a zisk je v podnikání vždy vyvažován rizikem – nevíte, jestli to vyjde, nebo ne. Dlužník je slabší a uzavírá vztah obvykle v tísni. Pokud je uzavírán například vztah mezi dvěma obchodními společnostmi, je riziko dodavatele (tedy „věřitele“) typicky to, že odběratel (dlužník) zkrachuje a on nedostane nic nebo jen malý zbytek. Žádný dodavatel tak nedodává svým odběratelům „na čisté čelo“, bez záruk, záloh či třeba bez dlouholeté dobré zkušenosti. Půjčovatel peněz je ochoten půjčit komukoli – i člověku, který má na krku už osm exekucí, protože ví, že „na jeho straně stojí zákon“, že to z dotyčného bude mlátit do konce jeho života, že z čehokoli, co si dlužník vydělá, vezme, a že z toho není úniku.
Věřitel je dnes vlastně zákonem chráněn před svými špatnými podnikatelskými rozhodnutími, tedy v případech, kdy půjčuje lidem, kteří jsou notoricky insolventní; to je dosti nehorázná situace, daná právě tou zaběhlou „konstrukcí“, kdy věřitel je automaticky v právu a dlužník je automaticky viník.
K čemu to vede, dobře vidíme. 190 000 našich spoluobčanů má na krku více než deset exekucí – znamená to, že je jim neustále půjčováno, i když si věřitelé snadno zjistí, že tito lidé už jsou dávno a dlouho insolventní. A možná si při půjčování řeknou „O to lépe…“, protože z těchto dlužníků mají šanci přes nekončící řetěz naskakování úroků, úroků z úroků, sankcí a sankcí ze sankcí, soudních poplatků, exekutorských poplatků dostat nikoli „dluh plus deset procent“, ale „dluh krát dvacet“. Klidně si počkají: jakmile se u dlužníka objeví nějaký náznak majetku nebo příjmu nad minimum, je jejich. Je to trest na doživotí, a vzniká tu vysoce amorální vztah vydírání, šedá ekonomika výplat na ruku a vytloukání dluhu dluhem, protože jíst se musí a musí se jíst dnes, ne za rok. Věřitelé jsou za půjčování nemajetným nakonec daleko více odměněni, než kdyby půjčili těm, kteří jim dluh splatí řádně.
Možnost odpuštění dluhu vlastně říká jednoduchou mluvou: přátelé, vy jste půjčovali lidem v insolvenci; lidem, kterým jste správně nikdy neměli půjčit. Šli jste do rizika a riziko nevyšlo: váš dluh nebude uhrazen. Příště si to rozmyslete. Je to jednoduchý krok a srozumitelný zákon.
A ač nevím, jak přesně to má ministerstvo navrženo, jako velmi vhodná se mně zdají řešení, kdy by odpuštění dluhu nebylo nárokové. Je jasné, že dlužník udělal chyby – o tom není sporu. Neměl by mít automatický „nárok“ na smazání svých chyb, mělo by to být vždy na individuálním posouzení: je určitě rozdíl mezi lehkomyslným půjčováním si na zbytné věci a mezi půjčováním, pokud máte doma hladovějící děti.
Odpuštění dluhů je vlastně jakýsi „akt milosti“, který se civilizací táhne už od biblických dob – vina může, ale nemusí být odpuštěna. Na odpuštění není nárok, ale slitování je možné: člověk člověku není vlkem.