KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Autoři sledovali koncem listopadu migrační trasu z Rakouska přes Slovinsko, Chorvatsko, Srbsko, Makedonii až do Řecka a odtud na cestě zpět variantní trasu přes Bulharsko a Srbsko. O své cestě vypracovali zprávu, z níž zveřejňujeme podstatnou část závěrů a rozkladů.

Redakční úvod: Prvních několik stránek zprávy je věnováno stručným charakteristikám jednotlivých hraničních přechodů a sběrným a registračním táborům. Prvním popsaným místem cesty je železniční nádraží ve Vídni, následují hraniční přechod Šentilj (Slovinsko/Rakousko), hraniční přechod Gornja Radgona (Slovinsko/Rakousko), hraniční přechod Razkrižie (Slovinsko/Chorvatsko), registrační tábor Dobova (Slovinsko, poblíž hranice s Chorvatskem), uprchlický tábor Slavonski Brod (Chorvatsko), uzavřený uprchlický hraniční přechod Berkasovo (Srbsko/Chorvatsko), předávací stanoviště Šid (Srbsko, poblíž hranice s Chorvatskem), shromažďovací stanoviště Adaševci (Srbsko, poblíž hranice s Chorvatskem), Azylové informační centrum v Bělehradě, uprchlický tábor Preševo (Srbsko, poblíž hranice s Makedonií), uprchlický hraniční přechod Miratovac (Srbsko, poblíž hranice s Makedonií), registrační tábor Gevgelia (Makedonie, poblíž hranice s Řeckem), uprchlický tábor Idomeni (Řecko, poblíž hranice s Makedonií), Soluň (Řecko), Sofie (Bulharsko) a posledním místem byl registrační tábor Dimitrovgrad (Srbsko, poblíž hranice s Bulharskem).

Vzhledem k rozsahu celého dokumentu zveřejňujeme jen jeho část, byť značnou. Číslování podkapitol je redakční. Celý dokument zašleme na vyžádání (pište na adresu redakce). Kromě zpravodajské mise shrnuje dokument také odhad potřeb a sortimentu humanitární pomoci s ohledem na další vývoj i zimní období. Je zřejmé, že situace na balkánské migrační cestě se výrazně proměňovala během roku 2015 a bude se měnit i nadále. Obecné problémy řešení migrace a humanitární pomoci však zůstávají a na jejich zvládnutí závisí osud Evropy.

V dokumentu je také uvedena tabulka s kontakty na dobrovolnické skupiny v jednotlivých popsaných místech.

Obecné poznatky a závěry z cest

Pro účely této zprávy zcela ponecháváme stranou úvahy o právní situaci běženců či legalitě jejich pobytu v jednotlivých zemích. Jsme přesvědčeni, že mimořádné situace vyžadují mimořádná řešení a že lpění na jednotlivých právních detailech, které pak vcelku popírá samotný smysl právního systému, poškozuje celý evropský hodnotový systém a především celý systém mezinárodně právní ochrany osob na útěku před ozbrojenými konflikty. Jsme přesvědčeni, že právo na ochranu, vycházející z celé civilizační právní i hodnotové tradice i nezpochybnitelně platných mezinárodních úmluv, jakož i právních systémů jednotlivých států, není jen jakýmsi deklaratorním právem, nýbrž právem konkrétně platným bez ohledu na počet osob, které se ho vlivem kataklyzmatických událostí současně dovolávají. Toto právo nesmí být oslabováno partikulárními zájmy jednotlivých států či oportunními postoji politických činitelů, nýbrž musí být důsledněji a systémově komplexně zajištěno v praxi. Tíhu obtíží a rizik na sebe musí brát státy, nikoliv jednotliví lidé, jejichž konkrétní situace, možnosti, schopnosti i informační deficity je staví především do role pasivního trpitele souvislostí, jejichž důsledky nemohou ovlivnit.

Pokud jde o takzvaný bezpečnostní aspekt, rozumíme, že není radno jej podceňovat. Zajištění důstojného a co nejméně obtěžujícího zjištění informací podstatných pro vyhodnocení bezpečnostních rizik souvisejících s přicházejícími lidmi je podstatou role států, které k takové činnosti mají rozsáhlé a trvale financované instituce. Nesmí se však obracet proti lidem, kteří v naprosté většině svého počtu jsou oběťmi válek, institucionálního či skupinového násilí a zneužití státní moci. Státy nepochybně dokáží výrazně omezit bezpečnostní rizika migrace, úvaze na toto téma věnujeme níže část nazvanou Výměna dat mezi státy Evropské unie.

Nelze také opominout často zmiňovaný odpor k převážné části běženců zdůvodňovaný tím, že se z některých hledisek jeví být takzvanými ekonomickými migranty. Motivace k opuštění vlastní země je v případě takových masových pohybů lidí vždy smíšená a nejednoznačná, protože v nestabilních regionech spolu násilí a materiální bída vždy do značné míry souvisejí. Touha vylepšit svůj životní standard není v převažujícím počtu případů míněna jako hledání ještě lepšího zajištění své rodiny, nýbrž jako hledání zcela bazálních možností, jak uspořádat svůj budoucí život, a to, kromě jiných legitimních hledisek, i po stránce ekonomického zajištění.

Nakonec je třeba zmínit i aspekt v posledních týdnech zmiňovaný nejhojněji, tedy argument o údajném vyčerpání kapacitních možností evropských států přijímat běžence. S velkým pochopením pro všechny, kteří se na přijetí a začleňování uprchlíků podílejí, je namístě vyslovit o tomto argumentu zásadní pochybnost. Vyčerpává se nerovnoměrné přijímání uprchlíků evropskými státy a regiony některých států. Zkušenosti z migračních pohybů devadesátých let, které – přestože byly početně robustnější – proběhly méně halasně, protože byly v mnohem menší míře zneužívány k pochybným politickým cílům, ukazují, že možnosti evropských zemí sdružených v unii leží značně výše. Dovolujeme si odhadnout, že ani desetinásobek dosud přijatého počtu uprchlíků v rámci současné migrační vlny by Evropu, její akceschopnost, kulturní identitu, ba ani bezpečnost nemohl ohrozit. Chápeme však, že může ohrozit křehký konsenzus, který v řadě zemí umožňuje vládnout a zvládat nastalou situaci. Politické elity však mají nabízet řešení, nikoliv ustupovat prvoplánovým tlakům. Samozřejmě akceptujeme argument, že nelze přijmout každého a všechny, ale jsme přesvědčeni, že meze, při nichž lze s dobrým svědomím tento argument použít, leží jinde, než jsou umístěny v současné situaci.

Je třeba také zdůraznit, že některé státy ležící mimo Evropskou unii, nesou zátěž několikanásobně překračující dosavadní rozsah migrace do Evropy, a to dlouhodobě. Jakékoli omezení migrační vlny, které bývá v těchto týdnech různými státy v různých variantách zmiňováno, se podle našeho názoru nesmí dotknout nikoho z běženců, kteří už jsou na cestě. Vedlo by to ke třem rovnocenně podstatným destrukčním důsledkům: Pro desetitisíce lidí by to znamenalo obtížně opravitelný zásah do jejich životů, protože již opustili svoji existenci včetně zázemí v zemi původu. Mnozí z nich by po návratu do původních zemí mohli být pronásledováni nebo ohroženi na životě vinou trvajících konfliktů a válek. Znamenalo by to také vznik nových ohnisek problémů, ať už v zemích původu, nebo v předchozích tranzitních zemích, pokud by země původu odmítaly své migrující obyvatele přijmout zpět. A nakonec by to znamenalo také značné znevěrohodnění pozice Evropské unie jako subjektu, který je postaven na právních jistotách a humanistické evropské tradici.

Zajištění základních potřeb běženců

Současné institucionální zajištění balkánské migrační trasy je nouzové, provizorní a dlouhodobě neudržitelné. Chybí dostatečná koordinace činností mezi jednotlivými státy, na většině trasy převládá alibistický přístup. Především z těchto důvodů jsou běženci vystavováni neúměrnému stresu, nejistotě a ohrožení. Každý stát je bezpochyby schopen podat každému z běženců základní informaci o jeho právní i faktické situaci, o směru, kterým bude přes území státu vedena trasa přesunu, o časových náležitostech takového přesunu. Státy po trase, s výjimkou jednotlivostí, však takové informace poskytují jen částečně a sporadicky, nikoliv plánovitě a rutinně. To vede ke značné nejistotě mezi běženci, která se elektronickou komunikací šíří a způsobuje vznik ohnisek napětí i na vzdálených částech trasy. Tento deficit ze strany států nahrazují na řadě míst dobrovolníci, kteří se role informátorů ujali, ačkoliv právě kvůli tomu leckdy musí čelit potížím ze strany států.

Nouzové ubytování na trase je zpravidla zajištěno, ačkoliv mnohde spíše nedostatečně a velmi provizorně. Distribuce jídla, pití a teplého oblečení je v převažující míře ponechána na dobrovolnické pomoci, i když je třeba poznamenat, že alespoň v nějaké, byť zcela nedostatečné míře na financování takové pomoci přispívají i jednotlivé státy. Lékařská péče je převážně zajišťována prostřednictvím lokálních improvizovaných pracovišť Mezinárodního červeného kříže. Organizace lékařské péče však nezohledňuje specifický charakter této migrační vlny – velmi dlouhá trasa, nedostatečný odpočinek ohrožující zdraví dětí a slabších osob, velmi častý, téměř plošný vznik drobných poranění nohou vzniklý nedostatečným obutím a obtížným postupem po trase.

Po celé trase jsme se však setkávali s cílenou péčí o akutní případy zdravotního ohrožení, což znamená alespoň dodržení základních civilizačních standardů. Velkým mezinárodním institucím také chybí pružnost, která by jim umožňovala reagovat na náhlé změny trasy, měnící se počty procházejících migrantů a zejména zhoršující se počasí, které znamená značné ohrožení zdraví všech přesouvajících se osob. Skutečnost, že po trase nevzniká epidemiologické ohrožení, je velmi pozitivní. Nemáme však dostatek informací, abychom mohli odhadnout, jestli je to výsledek cíleného úsilí zdravotnických institucí nebo spíše součet všech různých snah o zajištění únosných standardů celkové péče o uprchlíky, do značné míry tedy snah dobrovolnických.

Organizace přesunů po balkánské cestě

Uprchlíci už v posledních měsících mají poměrně dobré zajištění přesunů v rámci jednotlivých zemí balkánské trasy. Pěší přesuny, které byly převažujícím způsobem cestování po balkánské trase, už jsou omezené – popisujeme v této souvislosti jen hlavní migrační proud – jen na krátké úseky kolem státních hranic. Ochota některých států spolupracovat mezi sebou není příliš velká, ale lze říci, že přesuny autobusem nebo vlakem na sebe, alespoň pokud jde o linii trasy, celkem slušně navazují. Ve většině zemí je přesun placený, v Makedonii a Srbsku je cena za přesun od tábora u hranice k další státní hranici 25 eur. Chorvatsko si přebírá uprchlíky ještě na srbském území, a to na vlakové stanici Šid.

Státem dozorovaná či dokonce organizovaná přeprava uprchlíků znamená – při všech nedostatcích, které by bylo třeba současnému stavu vytknout – velké vítězství rozumu, realismu a lidskosti nad naprostým ignorantstvím, které ovládalo celou trasu ještě před několika měsíci. Znamená totiž, že všechny státy na trase přijímají situaci takovou, jaká je, a snaží se uprchlíkům jejich další přesun nebrzdit, uprchlíci se tak nacházejí v situaci jakési vynucené legality. Populární argument o nezákonném vstupu na území státu vlastně už nelze nikde na balkánské trase použít, protože uprchlíci překračují hranice s vědomím jednotlivých států.

Abychom ale tranzitní státy nepřechválili, je třeba uvést, že všechny tuto součinnost poskytují především proto, že se chtějí uprchlíků co nejdříve zbavit a předat je dál. Dělají tak jen právě tolik, aby tohoto účelu bylo s co nejmenšími výdaji a obtížemi dosaženo. Proto samozřejmě mají zájem na tom, aby se v místech vstupu na území státu nehromadili uprchlíci, kteří nemají dostatek peněz na uhrazení přesunu. Většinou bývají ostatní majetnější uprchlíci žádáni, aby společně zaplatili cestu těm, kteří peníze nemají. Jak už jsme uvedli výše, uprchlíci nedostávají o přesunu dostatečné informace, což mezi nimi vyvolává zbytečné napětí.

Je třeba ale také zdůraznit, že kromě hlavního migračního proudu jsou na cestě solitéři či lidé, kteří se z různých důvodů odpojili z hlavního migračního proudu. Je velice obtížné odhadnout jejich počet, ale jistě jich budou tisíce, ostatně fungování uprchlického informačního centra v Bělehradě ukazuje, že větší města po cestě se stávají žádaným dočasným cílem řady uprchlíků. Motivace k takovému pozdržení přesunu může být různá – zdravotní, finanční, anebo snaha počkat na přátele či příbuzné, kteří putují se zpožděním.

Rozsah dobrovolnické pomoci

Dobrovolnická pomoc na balkánské trase je pozoruhodný jev. Uvážíme-li, že jen z České republiky se na dobrovolnické pomoci na balkánské migrační trase v posledních měsících podílely více než dva tisíce lidí, znamená to mimořádný vzmach občanské aktivity a obětavé pomoci, která zpochybňuje jednoduché mediální stereotypy a narušuje všeobecnou fasádu lhostejnosti, která je ve vztahu k uprchlíkům ještě tou lepší možností ze všech, s nimiž se v poslední době v české společnosti setkáváme.

Česká dobrovolnická účast je poměrově velmi vysoká. Myslíme si, že tato skutečnost by stála za hlubší zkoumání. V dobrovolnické pomoci jako by se oživovalo historické česko-slovenské partnerství, slovenských dobrovolníků je rovněž hodně a přirozeně nejčastěji spolupracují s českými kolegy. Na balkánské trase lze potkat dobrovolníky z Německa, těch bývá opravdu hodně. Ale také ze Švýcarska, Lucemburska, Francie. Byli jsme trochu překvapeni, když jsme se v srbském Preševu potkali s polským dobrovolnickým týmem, tím spíše, že v Polsku ještě nebyl živý uprchlík spatřen, avšak kampaň mediální nesnášenlivosti lze sledovat v takovém rozsahu, jako by Polsko bylo zaplaveno nájezdnickými hordami.

Ve všech zemích působí také místní dobrovolníci, snad jen v Srbsku jich bylo méně, alespoň se nám to tak během cesty a z rozhovorů s různými lidmi jevilo. Místní dobrovolníci jsou většinou organizovaní, buďto jako dobrovolníci sdružení v neziskové organizaci, nebo pracují pro některou z humanitárních institucí. Zahraniční týmy bývají velice často zcela neinstitucionální, často jsme se setkávali s dobrovolníky, kteří programově odmítají jakékoliv institucionální zázemí. Na vytížených lokalitách balkánské trasy mívají dobrovolnické týmy stabilní zázemí, zpravidla pronajatou nemovitost, kterou postupně obývají střídající se týmy, takže současní uživatelé takového bytu či domu nejsou schopni říci, jak dlouho zázemí funguje, a často ani nevědí, kdo pronájem platí. Bez zázemí je dobrovolnická pomoc velice obtížná a lze ji uskutečňovat souvisle jen po dobu několika dnů.

Odhad dalšího možného vývoje migrace na balkánské cestě a související problematika

Současný hlavní proud balkánské migrační trasy, jak se – s různými průběžnými změnami – ustálila v průběhu jarních, letních a podzimních měsíců letošního roku, se bude v nejbližší době výrazně měnit zejména s ohledem na následující okolnosti:

Omezení možnosti vstupu uprchlíků do některých zemí

Jakékoliv omezení vstupu po trase mezi cílovými zeměmi a balkánskou cestou vyvolává kaskádovitý účinek a má okamžitý vliv na životní situaci tisíců běženců na cestě. Současná dramatická situace v řeckém Idomeni v bezprostřední blízkosti hranice s Makedonií je ukázkovým, byť rozsahem zatím jen omezeným důsledkem takových rozhodnutí. Tranzitní státy jsou ochotny běžence na své území pouštět, ba jim poskytovat při přesunu nějakou míru součinnosti, ale jen s očekáváním, že zanedlouho zase zemi opustí. Žádný tranzitní stát si dlouhodobý pobyt uprchlíků na svém území nepřeje, a pokud se objeví signály, že by déletrvající setrvání uprchlíků mohlo hrozit, hranice uzavře stejně, jako to učinila Makedonie poté, co Německo a Švédsko začaly deklarovat omezení v přijímání běženců ze států mimo Sýrii, Irák a Afghánistán.

Takováto deklaratorní vyjádření cílových států bývají určena především potenciálním uprchlíkům v zemích původu, ale projeví se okamžitě v aktuálních poměrech na uprchlické trase. Jakékoliv zásadnější omezení přijímání běženců, ať už výběrové či nevýběrové, povede k obtížně zvladatelným situacím, protože tranzitující uprchlíci budou nuceni setrvat v zemi, v níž se právě nacházejí. Krátkodobě může být situace zvladatelná, jestli státy budou ochotny se na klidné a citlivé podpoře uprchlíků podílet. Budou-li uprchlíci mít naději, že se třeba i po vleklých mezistátních jednáních nakonec do svých cílových zemí (anebo jiných zemí zaručujících snesitelnou životní perspektivu) dostanou, nemusí se situace nijak dramatizovat. Začnou-li však naději ztrácet, budou hledat náhradní možnosti, jak se do cílových zemí dostat. Organizovaný zločin, který má v každé zemi, tím spíše v balkánských státech po trase, silnou tradici i zázemí, v takovém případě velmi rychle vytvoří náhradní možnosti, jak uprchlíky, kteří ještě budou schopni přesun zaplatit, do cílových zemí dostat. Z hlediska humanitárního je třeba s takovou situací počítat a připravit se na ni přípravou pomoci, která by umožnila zklidnění situace a zachování civilizačních standardů v zajištění zdržujícího se tranzitního pobytu uprchlíků.

Dohody mezi Evropskou unií a Tureckem o readmisi

Obrysy dohody, která byla předběžně uzavřena v minulých dnech na jednání členských států Evropské unie s Tureckem, mají připravit částečné řešení uprchlické krize, jež by mělo spočívat ve vracení běženců z tranzitních zemí balkánské cesty i z cílových zemí do Turecka jako bezpečného útočiště. Rozumíme motivům a účelu snahy dosáhnout takové dohody, ale považujeme ji za velmi sporný a jen částečně účinný způsob, jak omezit rozsah přistěhovalectví v důsledku současné migrační vlny. Některé regiony Turecka rozhodně nejsou bezpečným útočištěm, přičemž vracející státy nebudou mít žádnou kontrolu nad svrchovanou možností tureckého státu umisťovat navrácené uprchlíky podle svých potřeb, a tudíž nebudou moci plně zaručit podmínku bezpečného útočiště.

Státy Evropské unie mohou tak podlamovat svoji důvěryhodnost, a to ve věci tak citlivé, jakou je dodržování mezinárodních zvyklostí ve věci lidskoprávních záruk vůči lidem, kteří prchají z ohrožených či přímo válečných zón. Turecko je navíc zemí s nevyšším zatížením současnou migrační vlnou, takže zvyšování počtu běženců dlouhodobě setrvávajících v Turecku může způsobovat další nepřiměřenou zátěž pro turecký stát. Navrácení běženci se navíc ocitnou v osobně obtížně řešitelné situaci. Jestliže rozprodali ve své původní zemi majetek, budou setrvávat ve snaze nakonec se do cílových, či alespoň jiných skutečně bezpečných zemí dostat. K takovým přesunům budou samozřejmě volit jiné, dosud nepoužívané migrační trasy.

(…)

Výměna dat mezi státy Evropské unie

Důležitým poznatkem z naší cesty, byť nahrubo zřejmým již dříve z řady zdrojů, je skutečnost neustále opakované registrace běženců každým tranzitním státem zvlášť. Uprchlíci se v naprosté většině pohybují po linii přímé a je jim poskytována pomoc, aby se mohli přemístit od vstupní státní hranice až k hranici výstupní. Opakovaná registrace tedy není věcně vůbec potřebná.

Naprostá většina uprchlíků vstoupí na území Evropské unie na některém z řeckých italských ostrovů. Nakolik jsme měli možnost počátkem září sledovat tehdejší naprostou humanitární katastrofu na řeckém ostrově Kos, bylo třeba už tehdy konstatovat, že identifikace a registrace běženců probíhala, na rozdíl od zajištění jejich základních životních potřeb, docela důsledně. Okolo mobilní policejní stanice byly veřejně vystaveny seznamy uprchlíků (v daném případě se jimi oznamovala možnost nalodit se k odplutí do Pirea), obsahující jméno a příjmení, zemi původu a rok narození. Další registrační úkony se prováděly v mobilní policejní stanici, včetně otisků prstů. Předpokládejme, že obdobně postupuje na vlastním území rovněž policie italská. V takovém případě mají oba státy k dispozici prvotní identifikační údaje o naprosté většině běženců, kteří se vydávají na další pouť až do cílových zemí.

S výjimkou běženců, kteří přejdou turecko-bulharskou hranici, a jejichž většinu posléze identifikuje bulharská policie, je tak k dispozici základní soubor identifikačních informací o každé jednotlivé osobě. Je zřejmé, že získané údaje neumožňují ověřit pravdivost uváděných údajů. Smyšlené může být jméno i příjmení, země původu i věk. Otisk prstů je však trvalým a jednoznačným identifikátorem, který sice nepomáhá vypátrat minulost a jmennou identitu osoby, ale umožňuje vytvořit elektronickou i fyzickou identifikační kartu, která bude uprchlíka provázet během jeho průchodu dalšími evropskými zeměmi a bude tak nezávislá na případných osobních dokladech, které uprchlíci často z účelových důvodů s sebou nemají.

Nejsme schopni posoudit, nakolik jsou Řecko a Itálie svolné či schopné data předávat dál. Neměl by však být problém vynutit si předání dat jako povinnost podmiňující převzetí uprchlíka na území dalšího státu. Rozumíme, že samotná efektivita celého procesu přebírání uprchlíků nebude státům znít jako silný argument, ale při stále se opakujících úvahách o bezpečnostních aspektech migrace by snad právě výměna dat měla být procesem zcela stěžejním. Kdyby systém předání dat fungoval, bylo by možné bez problémů sledovat pohyb naprosté většiny běženců, počet neregistrovaných by nemohl přesáhnout úroveň jednoho promile.

Elektronická identifikační karta síťově předávaná mezi státy by zároveň mohla být nosičem případných bezpečnostních informací o dané osobě a také informací správních. Při námitce ohledně ochrany osobních údajů je třeba vycházet z faktu, že stát projednávající žádost o udělení azylu, případně žádost o udělení dočasné ochrany, takové informace může bez právní kolize považovat za podstatné pro projednání žádosti. Dohodou států Evropské unie na spuštění takového systému by se mohly potlačit časté a účelově zneužívané bezpečnostní námitky. Lze se tedy domýšlet, že naprostá většina problémů vznikajících v této oblasti je důsledkem nedostatečné koordinace mezi členskými státy Unie.

(…)

Střežení vnější hranice Evropské unie

Tato otázka již značně vybočuje z daného tématu, ale protože nedílně souvisí s celkovým vývojem migrace a s pokračováním současné situace, dovolujeme si přidat stručné vyjádření k tomuto problému. Celková délka řeckého pobřeží je více než patnáct tisíc kilometrů, přičemž využitelná délka pobřeží pro migraci uprchlíků zcela jistě překračuje jeden tisíc kilometrů. To je délka vojensky neuhlídatelná, a to ani spojeným úsilím řeckého státu, evropské agentury Frontex a jakýchkoliv dalších výpomocných sil. Dokonce, i kdyby uhlídatelná byla, tak to vůbec nic neřeší. České suchozemské uvažování setrvává v dojmu, že mořská cesta je jen trochu mokrá a slaná pevnina.

Mořeplavba má však tisíciletou historii a tradičně dodržované ustálené zvyklosti. Z její tradice odvozené mořské právo a námořní pravidla slaďují postupy a povinnosti, aby tak snížily nejistotu vyplývající z existence mnoha různých právních řádů příbřežních a smluvních států, proto jsou námořní pravidla neobyčejně stabilní a nepodléhají konjunkturálním vlivům či zájmům jednotlivých států. Prioritou je ochrana lidského života, a to i za cenu nákladů a rizik, které případně nesou všechna plavidla bez ohledu na účel, zemi vlajky nebo názor velitele posádky na uprchlickou krizi. Ani pohraniční plavidla příbřežního státu nemohou postupovat jinak než podle námořních pravidel. Člun s uprchlíky tak bude vždy považován za plavidlo s trosečníky, jehož pasažéry je třeba vzít v ochranu. Takže u plavidel s migranty, která budou v mezinárodních vodách zachycena jinými loděmi včetně vojenských, připadá v úvahu záchrana s asistovaným doplutím k nejbližšímu přístavu nebo poskytnutí útočiště na lodi.

Poskytnutí záchrany nebo ochrany se žádné plavidlo nemůže vyhnout, ledaže by se samo vystavilo nebezpečí ztroskotání, i tak by ale velitel posádky musel takové nebezpečí dokázat doložit. Ve výsostných vodách vzniká povinnost umožnit takovému plavidlu vstup do nejbližšího vlastního přístavu, právní náležitosti lze řešit až ve chvíli, kdy jsou lidé v bezpečí, což je ale přesně ta chvíle, kdy jim na území státu přístavu vzniká možnost požádat o azyl nebo o dočasnou ochranu.

Představa, že by mohli být uprchlíci, kteří již jsou na moři a dosáhli mezinárodních vod, přímo z moře vráceni do země, z níž člun vyplul, je naivní a nerespektuje námořní pravidla, která z dobrých důvodů stanoví jako základní hodnotu ochranu lidského života.

Specifická geografická podoba (blízkost břehů, členitost břehů, a také absence mořských proudů) mořského pobřeží Řecka a Turecka na společné linii výsostných vod nemá v Evropě a snad s malými výjimkami ani nikde na světě obdobu, je proto k tomuto typu migrace přímo předurčená. Nelze tedy očekávat, že se situaci podaří administrativně či dokonce vojensky zvládnout, migraci lze snad jen dočasně omezit. Dokud ale bude v Turecku velké množství lidí, jejichž cílem je dostat se na území Evropské unie, není možné očekávat, že se nebudou pokoušet dostat dále právě tudy. Rétorické odsuzování Řecka za to, že nechrání vnější hranici schengenského prostoru, je vždy jen kombinací neznalosti a pokrytectví.

Snaha zastavit migrační proud může efektivně spočívat pouze v zastavení ozbrojených konfliktů, zklidnění situace ve zdrojových zemích a započetí poválečné obnovy. S tím samozřejmě musí souviset i dostatečná evropská solidarita se zeměmi, které nesou skutečně rozsáhlé břemeno strpění uprchlíků, jako je Turecko, Libanon, Jordánsko. Bude třeba soustředit masivní pomoc uprchlíkům dlouhodobě žijícím v táborech, z nichž velká část z důvodu naprosté ztráty životních perspektiv hledá nové možnosti osobního rozvoje právě v evropských zemích. Pomoc se bude muset zaměřovat kromě humanitární oblasti i na takové problematiky, které se podílejí na vytvoření životní perspektivy – vzdělání (a to nejen základní), vytváření široké škály pracovních příležitostí, kulturu, zachování a rozvoj národních či skupinových tradic, přístup k novým technologiím, přístup k informacím.

Celá problematika, má-li ji Evropa zvládnout, bude podobně robustní výzvou, o jaké hovořila předsedkyně německé vlády Angela Merkelová v souvislosti s přijetím velkého množství uprchlíků vlastní zemí. Bude nejspíše znamenat naprostou změnu paradigmatu, bude nutno začít uvažovat o světě, přinejmenším o té jeho části, která k Evropě přiléhá, Evropou se cítí ovlivněna a Evropu vnímá jako etalon uspořádání moderní společnosti, jako o světě spřízněném, s námi souvisejícím a perspektivně do značné míry propojeném. To evokuje celou řadu dalších aspektů, které už ponecháme na úvahu ležící mimo tuto zprávu.