Počteníčko: Na poustkách
Prostor mezi hotelem Intercontinental a sídlem Ministerstva průmyslu a obchodu je dnes anonymní částí velkoměsta. Ale ještě před sto lety zde ležela čtvrť Na Františku, jeden z nejsvéráznějších koutů staré Prahy: křivolaké uličky, zchátralé domy, mnohdy pamatující středověk, skryté dvorky a ohrady, krčmy páté cenové skupiny a nevěstince; díky poloze na břehu Vltavy měla oblast i cosi z námořnické romantiky, takové malé středoevropské Marseille. Zdejší obyvatelé žili v bídě, dnes už stěží představitelné, ale život si uměli užívat tak, že si to dnes už také stěží umíme představit. A dařilo se v tomto slumu i Múzám: sem chodil Karel Hynek Mácha za krásnou, ale chudou Márinkou, pocházel odsud Karel Sabina, který byl z generace roku 1848 nejchytřejší a také nejhůře skončil, v Anežském klášteře vyrůstala Winterova Rozina Sebranec. Žila zde malířská rodina Mánesova i Jindrové z rodinné ságy Karla Matěje Čapka-Choda, do zdejších uliček umístil Jaroslav Foglar podivuhodnou chlapeckou republiku Vontů, byl tu i ševcovský verštat nešťastného Hondy Cibulků z veršovaného románu Jaromíra Johna. A také se na této periferii vzdálené jen pár kroků od Staroměstského náměstí narodil Géza Včelička, který zachytil zdejší atmosféru ve vzpomínkové knize Pražské tajemství.
U soukenice Slávičky býval náš kout. Hověli jsme si tu na obrubě neširokého chodníčku, to už mnohdykráte s děvčaty, cigaretu honosně v ústech. Na rohu zákoutí měl krámek kupec pan Otokar Moucha, jenž nám prodával po pětníku pikantní řezy marinovaného úhoře a pěkné kusy sledě v rosolu, kterýmižto lahůdkami jsme galantně častovali své dvanáctileté, čtrnáctileté přítelkyně. A s nimi jsme tu se strojenou vážností a s neurčitou smutnou nudou v letních večerech naslouchali luzné vojenské kapele, jejíž hudbu sem přes vodu zanášel vítr z letenské zahradní restaurace u lanové dráhy.
Ach, ta noc, ach, ta noc krásná je,
srdečko ti nedá pokoje…
To byl šlágr z těch dní. Z roku třináct a čtrnáct. Dvanáctileté žáby, nachmeleny rozkoší, snivě kolébaly hlavami do taktu té měkkosrdcaté písně a my, kluci, jsme se na ně chvílemi dívali přezíravě a zamyšleně jako pohádkoví a přestárlí kavalíři. A poté jsme se jakoby sklíčeně, otráveně, nezúčastněně zvedli, abychom dělali té své drahoty a abychom zvědavě načouhli do oken hospody U Krejčíků, odkud vycházely do ulice hlasité hovory.
Hostinec U Krejčíků zašel po prvé světové válce i s celým starým rohovým domem, zvaným za starodávna V zahrádce nebo též U stříbrného anděla. Byl zbourán roku devatenáct set dvacet šest. Tady sídlila bodrá organizace plavců a rybářů Vltavan. Bodrá organizace, jejíž prořídlí údové dosud živoří někde v Podskalí. Svůj hostinec si okrašlovali malými modelky parníčků, kocábek, pramic a pramenů s figurkami v nezbytných bekovkách a s bidly a vesly. Členové nosívali naivní malebný kroj, připomínající uniformu starých lodníků z dob napoleonských: nízký, lesklý tuhý klobouk, tmavomodrý frak, modrobíle pruhované kalhoty a rudou šerpu přes boky. Tak vyrukovali vždy o parádě na slavnost do zahradní hospody U Petráčků v Dlouhé třídě nebo na Žofínský ostrov.
Proti domu U Krejčíků, na místě dnešního ministerstva obchodu, stávala celá kupa soumračných zdí. Táhly se do Řásnovky a na Starou baštu. A ještě do naší doby se tu košatila zahrada s chaloupkami Na poustkách, jejíž zadní ohradu do osmého roku omývala řeka Vltava. Zahrada byla plna vysokých kaštanových stromů a černého, červeného, bílého bezu a vlekla se, přes sto metrů dlouhá, až na Starou baštu k mostu císaře Františka Josefa, kde šíři její nakloněné zdi podepíraly opět staré kaštany.
Kolozubé chaloupky Na poustkách: dívali jsme se na ně z okna našeho bytu sedm tisíc šest set dní. Dva malé zděné domečky stály na jakémsi zvyšujícím se vydlážděném kopečku se čtyřmi schůdky. A u nich vedla do zahrady vrata, do zahrady nad řekou jenom zaplaňkované, ale do ulice vysoko obezděné jako nějaký vznešený sad.
Nebyl to sad, bylo to cosi mezi zahradou a ovšem dřevnou ohradou, co jiného by mohlo v jejích útrobách být.
Před jubilejní výstavou roku osmnáct set devadesát jedna zvedli u těchto míst násep a zbudovali tu dřevěný pilotový most na silnici pod Letnou, aby o výstavních návalech ulehčili frekvenci mostu císaře Františka Josefa. Ale poněvadž po ukončení výstavy byl most obecenstvem jen velmi málo používán, uzavřeli jej a za devět let poté jej přenesli do Libně.
Tedy zde všude jsme my, františkovská mládež, chytávali ryby, pořádali odvážné výpravy na žížaly a zakopávali zdechliny koček na červy. A loupili jsme houžve na vorech, na pramenech tak, že jsme uvolňovali jen vnitřní spojené klády, vnější ponechávajíce svázány, jinak by se nám pramen pochopitelně rozlezl po vodě a nastaly by těžké oplétačky s policií.
Houžve jsme nosívali maminkám domů na podpal. Ale nejčastěji a nejraději jsme jimi platívali v blízké půjčovně loděk, abychom se mohli na hodinu na dvě projíždět po vodě na jole, na ševci, na šináklu pod letenský břeh, kde jsme opět u Řetězové lávky trhali bezinky, jež osmaženy tolik chutnaly.
A tady na Františku jsme hrávali své všelijaké hry dětí, kluků a výrostků. Hry zprvu nevinné a veselé, jako třeba „Polívka se vaří…“ To byla klukovina celkem jednoduchá a prostičká a rámusu při ní bylo až dost. Mohlo ji hrát nejméně pět a nejvíce možná i třicet chlapců, ovšemže chlapců. Kdepak holky, ty na takové věci tenkrát nebyly. Ty raději tančily svá kola a hry, při kterých zpívaly stále stejné písničky: „Já mám doma strakatého pejska, ten mi hlídá vraného koníčka…“ nebo „Modrají se pomněnečky, zelená se klokočí, klokočí, kdo se se mnou, má panenko, kdo se se mnou zatočí…“ a také „Samaritáni jsou velcí páni a ty, družičko, jdi z kola ven…“ Ano, to byly holčičí hry. Kampak na ně s rozjíveností „Polívka se vaří…“ Vždyť ta patřila tehdy hlavně klukům. Myslím, že dnes ji už sotva který kluk zná. Nikde už ji totiž nevidím hrát. Tož pro její pamětihodnost ji tady tak trošku popíši.
Tedy pro tuto rozvernou komedii bylo zapotřebí alespoň pěti kluků a jednoho míče, v nejhorším případě i hadráku. Jeden z kluků musil mít krom toho u sebe ještě také tužku neboli plavajs a kus papíru, na který by napsal národnost svých čtyř kompliců. A to národnost novou a dočasnou pouze po dobu hry, již si každý zúčastněný kluk zvolí. Volby těchto národností bývaly podivné a podléhaly vždy sympatiím k nějaké nedávno přečtené dobrodružné knížce nebo k vlasteneckému či k sociálnímu uvědomění kluků. Nebo k ozvěnám současného politického a válečného dění. Tak v dobách burských válek nebo války balkánské chtěl být každý kluk Burem, Zulukafrem, Srbem, Černohorcem, Bulharem či Řekem a žádný netoužil po názvu Angličana nebo Turka. Či byla-li tlupa založení dějepisného, tož každý chtěl být husitou, Polákem, Rusem a nikdo se nehodlal ani na chvíli proměnit v Němce, Švéda, Maďara nebo Francouze. A zhlédl-li se přece jen některý hoch v Angličanu nebo Francouzi, už na něho druzí posměšně volávali „Angličan z Vysočan“ nebo „Francouz z Kartouz“.
Tož na ten kus papíru napsal třeba Pepík Dráb, zapisovatel a mluvčí, že kamarád Jarda Sirotek je toho času Indiánem (tím chtěl být každý, kdežto Američanem jen málokdo, poněvadž většina chlapců z Františku už věděla nikoli jen z indiánek, že Američané vybili kdysi celé milióny statečných rudokožců. A kluci z Františku sympatizovali vždy jen s chudými, s ubíjenými, s utiskovanými, a nikoli s boháči, se zabijáky, s otrokáři). A že Karel Habr se proměnil v Bulhara, Franta Harniš v táboritu a Láďa Švehla v Eskymáka. Když bylo vše řádně zapsáno, seskupili se hráči mimo zapisovatele v kroužek okolo hadráku, položeného na zem, nachýleni jako šelmy. A zapisovatel jal se pronášet pomalým, slavnostním, ba skoro hrobovým hlasem: „Polívka se vaří, maso na talíři, přijde na to (pomlčka, poté rychle) Indián!“
V tu ránu se Jarda vrhl na hadrák jako luňák na kuřátko, zatímco táborita, Bulhar, černoch i Eskymák prchali mílovými skoky z dosahu jeho paží. Načež Jarda přese všecko své vlastenectví burácivě zařval halt, jiný výkřik tu nebyl ve zvyku, a na toto naléhavé zvolání se prchající chtě nechtě musili zastavit, Jarda si zkušeně vybral toho nejbližšího a veškerou silou se ho snažil praštit hadrákem. Trefil-li, bylo jeho indiánství obmyšleno na papíře čárkou a hra se opakovala a pokračovala. Majitel největšího počtu čárek se pak stal vítězem, ovšem pouze čestným, neboť v této nevinné zábavě se nehrálo o peníze.
Géza Včelička (1901–1966), vlastním jménem Antonín Eduard Včelička (pseudonym si dal podle nizozemských povstalců geuzů), byl muž mnoha řemesel a zájmů: číšník, tovární dělník, výtvarník, novinář, básník a průkopník trampingu. Třebaže na sklonku života dostal i titul zasloužilého umělce, dnes už z jeho díla zbývá kromě Pražského tajemství (první vydání 1944) pramálo: starší si snad vzpomenou ze školní povinné četby na sociální satiru Kavárna na hlavní třídě, evergreenem pak zůstává český text k ruské kriminálnické písni No tak vidíš, Máňo, přece jsme tě lízli.