Osoba
Za Helenou Štáchovou a jejím divadlem.
„Osobo, neviděla jste tu dvě děti?“
(z gramofonové desky
Pohádky Miloše Kirschnera,
kterou autor dostal od svého otce
k pátým narozeninám)
Ve věku sedmdesáti dvou let, o němž hermetici tvrdí, že se v něm dovršuje dílo, zemřela minulý týden Helena Štáchová. Byla to žena, které život dal za úkol překonání těžkých zkoušek. Svého někdejšího šéfa Miloše Kirschnera „dostala na starosti“, když po logisticky špatně naplánovaném představení v Belgii (MK je nastudoval ve vlámštině a organizátoři mu až těsně před představením sdělili, že bude hrát pro francouzské Belgičany) onemocněl sociální fobií a později těžkou cukrovkou, která ho vyřadila z činného života. Už tehdy se kromě hlasu Máničky a také paní Kateřiny, jejíž postava byla vytvořena pro ni, vlastně stala hlasem celého divadla. Do oficiální funkce ředitelky nastoupila v roce 1996 po smrti Miloše Kirschnera, který byl v té době už jejím manželem, s nímž měla dvě děti. Ona sama měla tehdy za sebou těžkou autonehodu, při níž jí byl úplně zničen obličej. (Ten plastičtí chirurgové museli renovovat za pomoci fotografií.)
Jako ředitelka divadla v porevoluční době se musela vyrovnávat s konkurencí, jež někdejšímu „protežovanému divadlu“ stále házela klacky pod nohy – budovu divadla poblíž pražského náměstí Míru restituovali hasiči, kteří divadelní soubor ze své budovy obratem vykázali, a jedenáct let se musela soudit o ochranná práva na Spejbla a Hurvínka, o něž se hlásila jistá plzeňská organizace, která tvrdila, že je dědicem zakladatele divadla Josefa Skupy. Zakladatel Josef Skupa nakonec se svým divadlem setrval třicet let, jeho nástupce Miloš Kirschner čtyřicet čtyři, a Helena Štáchová plných padesát let. Máničku a paní Kateřinu mluvila v osmnácti jazycích, a byla to ona, kdo se skrze jordánský královský dvůr, který si loutkovou dvojici S + H oblíbil, zasloužila o její dnešní obrovskou popularitu v arabsky mluvících zemích. Vedle toho však pro divadlo také psala hry, režírovala je a vytvořila řadu audiovizuálních nosičů, rozhlasových a televizních pořadů a knih. (Její účinkování v televizi jí navíc darovalo další, pro současníky možná známější, postavu, jejímž hlasem se stala – Lízu Simpsonovou.)
Vzpomínám si, jak jsem v létě 1996 jako čerstvý maturant psal (tehdy ještě do Mladé fronty) skrze nekrolog jeho tehdejšího ředitele Miloše Kirschnera vyznání divadlu, v němž jsem strávil své dětství. Dnes už bych je asi formuloval jinak. Vyprávěl bych o překvapení, s nímž jsem se poprvé z protekce (díky známosti svého otce-zubaře s Milošem Kirschnerem, protože představení bývala tak zoufale vyprodaná, že běžný smrtelník tehdy mohl vidět dvojici S + H nanejvýš v televizi) podíval do onoho velkého divadla. Tam uprostřed velkého jeviště pro velké živé herce byla posazena menší „truhlička“ pro ty malé, dřevěné – ve které se odehrávala vyprávění, jež jsem jakoby náhodou (dnes vím, že to byl pedagogický záměr mého otce) předtím četl jako knihy. Jednou to byl příběh Václava Řezáče Poplach v Kovářské uličce, jindy Petiškovy Staré řecké báje a pověsti, jimiž se Spejbl proplétal se stejnou ambicí jako můj otec – zprostředkovat svému synovi exkurzi do příběhů, na nichž je založena kultura, do které jsme se narodili.
Ač mi můj táta vypravoval o všech velkých divadelních představeních, jež tehdy ve zlaté éře konce osmdesátých let navštívil, odpolední dětská představení Spejbla a Hurvínka byla nadlouho jediné divadlo, které jsem znal z vlastní zkušenosti. Byla to první scéna, jež mě naučila na trojí zvonění a kde jsem o přestávce mohl vidět živé herce z masa a kostí, kteří tam chodívali se svými dětmi, z nichž některé (jako Martin Preiss) jsou už dnes také živými herci z masa a kostí. To díky dřevěným hercům jsem už jako kluk začal číst divadelní literaturu, nejprve tu, jež se týkala právě jich. Z ní jsem znal příběh o tom, jak zakladatel divadla Josef Skupa nechal „na své jméno“ mluvit Miloše Kirschnera, aby si po jeho odchodu obecenstvo zvyklo na novou barvu hlasu Spejbla a Hurvínka. Proto jsem se nedivil, když jsem v divadelním programu u obou hlavních dřevěných protagonistů četl: „mluví Miloš Kirschner nebo Martin Klásek“.
Čerstvě šedesátiletý Martin Klásek bude jedním z mála ředitelů (anebo – jak se dnes říká – manažerů), který „ve své firmě“ pracuje už od šestnácti let, kdy do ní nastoupil na místo pracovníka technického personálu. Hodně štěstí v nové funkci, pane řediteli. A hodně štěstí i vám, nové představitelky Máničky a paní Kateřiny, a také Lízy Simpsonové.
Obsazení se mění, osoba je věčná…