Počteníčko: Mezi demokracií a válkou

Foto Selma Muhić Dizdarević

Režisér Emir Kusturica ve své životopisné knize líčí atmosféru ve svém rodném Sarajevu brzy po rozpadu Jugoslávie.   

Geniální Bosňan

Ivo Andrić je můj hrdina. Původem Chorvat, sebeurčením Srb. Je stejně dobrý spisovatel jako Thomas Mann, a má-li malý národ takového velikána, znamená to, že se aspoň v něčem může rovnat větším evropským bratrům. V Andrićově pestrém životopisu se dočteme, že byl členem Mladé Bosny, která v Sarajevu zorganizovala atentát na následníka trůnu, i když on sám se na samotné akci přímo nepodílel. Působil i jako vyslanec Království Jugoslávie. Tito ho neměl rád, ale nechával ho na pokoji, jeho místo v jugoslávské literatuře mu neupíral. Nikdo neznal zdejší lidi líp než Andrić a nikdo nedokázal tak přesvědčivě demystifikovat balkánského člověka. Jako jediný beze zbytku rozuměl onomu dramatickému trojúhelníku: islám, katolictví, pravoslaví, jejichž lásky, jak psal, byly tak daleko, a nenávisti tak blízko. Muslimové vzhlíželi k Istanbulu, Srbové k Moskvě a Chorvati k Vatikánu. Tam byly jejich lásky, ale nenávisti zůstaly tady, mezi nimi.        

Kalašnikovy  

V prvních demokratických volbách Muslimové, Srbové a Chorvati převálcovali nás občany, kteří jsme věřili, že je na Balkáně možné být i občanem. Vyhráli. Bosenský lid si vybral nacionalistické politické strany a vydal se tak zkratkou, vedoucí rychle a zaručeně k válce. Markovićovi reformisté, které jsme podporovali my, partyzánské děti, odešli z voleb na hlavu poraženi. A přitom všichni známi, tak zvaný městský lid obecný, přísahali, že dali hlas Markovićovi. Ve skutečnosti se ale báli přiznat, kam je táhne srdce, anebo že jejich ruku vedl strach. Jenom jeden srbský stavební podnikatel z Pale byl u sklenky v Korze nebývale upřímný.  

„Koho jsi volil, Vukoto?“ zeptal jsem se.

„Kamaráde, zavřeli mě do té ohrádky, ruka užuž kroužkovala reformisty Kecmanoviće a Sidrana, ale srdce poručilo tužce cuknout na druhou stranu a já zakroužkoval Karadžiće.“

Život v demokracii otevřel nové rány, aniž by staré byly zaceleny. Národnostní vášně se rozhořely naplno. Napětí se stalo součástí každodenního života jak pro ty, co volili, tak pro ty, které politika nezajímala. Ale lidi jsou jen lidi, zvyknou si na všechno a leccos spolknou. Srbové nechtěli za žádnou cenu pryč z Jugoslávie, Muslimové jako většinový národ měli za to, že stát patří jim, jenže zapomněli, že v takovém státě nechtějí žít nejen Srbové, ale ani Chorvati, kterým to zas připomínalo Jugoslávii, z níž se chtěli dostat. Ideální situace pro někoho zvenčí, který vyřešil všechna jejich dilemata. Válka už zuřila v Chorvatsku, ale většina Sarajevanů pořád tvrdila, že: "Tady válka nebude, člověče, není důvod."

Přesto jsem v roce 1990 zažil setkání, které se ukázalo být předzvěstí válečného byznysu. Jistý Omerović z visocké Horní ulice se ke mně přitočil, když jsem si na trhu kupoval pečivo.

"Ty jsi Upírův kámoš?"

Myslel tím gaunera, který měl hospodu v centru Visokého a který kvůli popáleninám utrpěným při dopravní nehodě opravdu vypadal jako upír.

"Jo," odpověděl jsem a on spiklenecky pokračoval:

"Povídal Upír, že bys měl zájem o jistý hračky, který já taky sbírám." 

Na můj nechápavý pohled šeptem upřesnil: "Kalašnikovů mám jak nasráno."

Zavedl mě k sobě domů, vešli jsme do sklepa a tam pod vojenskou celtou ležely desítky dřevěných beden plných automatických pušek. Ten odpudivý chlap nežertoval.

"Však my jim ukážem, zmrdům, když na to přijde. Pobijem je všecky, četniky i ustašovce."

"Dám ti vědět přes Upíra, až seženu prachy," vypravil jsem ze sebe a koukal ze zatuchlého bosenského sklepa co nejrychleji vypadnout. 

"Jsme našinci, brácho, dám ti kus za sto pade. Jinde bys vypláz tři stovky, tak si to spočítej," hučel do mě, když mě vyprovázel ze dvora. "Takový zboží nikde neseženeš, to ti garantuju. Ale jazyk za zuby, brácho! Na náboženství nezáleží, hlavně že jsme Muslimové, ne?" chechtal se.   

"Domluvím se s Upírem a ozvu se ti, jen co mi pošlou prachy za film, určitě se dohodnem," zopakoval jsem, aniž bych měl v úmyslu ještě někdy zavítat na tenhle dvůr, a s lehkým mrazením v zádech jsem pospíchal domů. 

Kavárna Korzo

Kavárna Korzo patřila zbankrotovanému restauračnímu podniku Balkán a už si na ni brousili zuby podnikavci z kruhu bohatých trhovců. To se ale nelíbilo mým přátelům z dětství. Nikdo z nich neměl peníze, aby kavárnu koupil, ale zároveň nechtěli připustit, aby je nový majitel Korza – obchodník s ovocem a zeleninou a bývalý policajt Delimustafović – připravil o jejich salon.

Na skromném grilu skomíravě doutnalo dřevěné uhlí (nízký tlak vzduchu vykonal své), přesto bylo slyšet hrdě poprskávající čevapčiči. Kamarádi třímali v rukou transparenty: NAŠI KAVÁRNU NEDÁME! PRYČ S KAPITALISMEM! VEN Z NAŠEHO OBJEKTU, ZLODĚJI! Dojali tím Johnyho Deppa, který byl u mě v Sarajevu na návštěvě. 

"What proud people!" promluvila z Johnyho citlivá duše umělce. "They are fighting for their bar, I have never seen that in my life."  

Jediným místem, kde řeči o válce tolik netížily, byla právě kavárna Korzo. Její štamgasti se chovali stejně jako mizerný student, který ví, že zítra u zkoušky vybouchne, protože se do učebnice ani nepodíval, a přesto je rozhodnut předstoupit před profesora a podívat se mu do očí. Neumí nic, ale nepřestává doufat, že nepropadne. Nejopilejší host ze starší generace prohlásil:

"Jen se z toho neposerte. Lidi se melou a jebou, co svět světem stojí. Já už nemůžu ani jedno, ani druhý, ale rád bych se aspoň koukal, aby mě přešla chuť."

"A na co se chceš koukat, na to první, nebo na to druhé?"

"To máš fuk, vyjde to nastejno. Jen si tak sedíš a hledíš na válku, před sebou půllitřík rakije, pěkně si nakrájíš Gavrilovićovu klobásku a travnický sýr, co si víc můžeš přát?"  

Z knihy Emira Kusturici Kde jsem v tom příběhu já? přeložila Stanislava Sýkorová. freytag & berndt, Praha 2012. Kráceno.

 

Emir Kusturica

Narozen roku 1954 v Sarajevu. Pochází z muslimské (bosňácké) rodiny s výlučnou tradicí. Jeho otec Murat Kusturica absolvoval vzdělání na chorvatských katolických školách a za druhé světové války se svou starší se sestrou utekl do hor, kde vstoupil do jednotek Titovy armády. Díky tomu se po válce stal součástí aparátu (pracoval po celý život jako náměstek ministra informací jugoslávské Socialistické republiky Bosna a Hercegovina), ačkoli po odchodu Jugoslávie ze Stalinova bloku byl jako příznivec SSSR ohrožen internací v koncentračním táboře Goli otok, kde skončila většina jeho přátel. Jeho syn Emir, absolvent režie na pražské FAMU v ročníku Otakara Vávry, o tom natočil svůj film Otec na služební cestě (1985), který je pokládán za počátek jugoslávské "perestrojky". Během války z Bosně, kterou viděl velice zblízka, ačkoli byl kritický ke všem stranám konfliktu, přijal občanství srbsko-černohorské Jugoslávie a odstěhoval svou rodinu do černohorského letoviska Herceg Novi. Dnes žije střídavě ve Francii a střídavě v srbské obci Drvengrad (jméno pochází z Andrićova románu Most přes Drinu), kterou na hranici Srbska a Bosny postavil pro svůj film Život je zázrak (2004). Na znamení odchodu ze své mulimské identity se dal pokřtít, přijal srbské jméno Nemanja a prohlásil se Srbem. Své fllmy točí v srbské, francouzské, americké a mexické produkci. Jeho původní jméno Emir znamená arabsky Kníže. 

 

Související texty v Kulturních novinách:

Svědectví přímého účastníka války v Bosně pplk. Pavla Skácela (KN 28/2014).

Článek o aktivitě bosenských studentů, kteří přes nařízení orgánů o jejich rozdělení podle národností chtějí studovat spolu (30/2016).

Otevřený dopis dopis českých občanů původem z Bosny, který informuje ministra zahraničních věcí ČR  o nacionalizaci bosenského velvyslanectví v Praze (39/2016).