Válka není dobrá k ničemu
Pohled vojáka, který se zúčastnil dvou českých vojenských misí (v bývalé Jugoslávii a v Iráku).
Když jsem o válce jenom četl, vůbec jsem netušil, co je obsahem tohoto pojmu. Žádná kniha ani žádný válečný film totiž nepáchne korditem, dnešní obdobou střelného prachu, žádný výstřel tam nikoho neohrožuje. Filmový pláč hvězdy nás může dojmout, ale vpravdě se vás netkne tam někde uvnitř. Po filmu se nebudíte zbroceni potem jako já, když se mi sem tam ve snu znovu vybaví děti po výbuchu miny, co dopadla na jejich plácek mezi domy uprostřed fotbalového utkání…
Jugoslávie (Pokus o pravdivý obraz)
Moje osobní zkušenost s válkou začala v létě 1992, kdy jsem se na vlastní žádost stal vojenským pozorovatelem mise UNPROFOR v bývalé Jugoslávii, na území dnešního Chorvatska, Bosny a Černé Hory. Abych se mohl připojit k těm, kteří říkají a píší, že i špatný mír je dobrý, musel jsem v Sarajevu vidět mladé odstřelovače - teprve sedmnáctileté - kteří zabili víc lidí, než kolik jim bylo let. Musel jsem bezmocně ze vzdálenosti asi dvou set metrů vidět, jak takový odstřelovač ze střechy věžáku zastřelil na ulici nejprve dítě a poté matku, která se k němu sklonila. Ale volání lidí po míru bylo zapotřebí trochu utlumit a nahradit voláním po pokračování té nejhorší z válek - války občanské. K tomu je zapotřebí nevinných obětí, zejména dětských. Viděl jsem sarajevské tržiště bezprostředně po minovém útoku. Všem nám bylo jasné, že žádný srbský minomet z jejich linií kolem Sarajeva na ono tržiště nemůže dostřelit. 31. srpna 1992 jsem se spolu s dvaceti kolegy-pozorovateli znovu narodil, když na náš kamion stříleli bosenští ozbrojenci z padesátimetrové vzdálenosti pomocí vlastní obdoby kalašnikova. Zabili tři velitele našich vozů a poranili několik řidičů. Pro upřesnění uvádím, že vojenský pozorovatel není ozbrojen…
Chorvatští ustašovci i srbští četnici vytáhli uniformy svých dědů (nebo si nechali ušít nové) a působili "vesele" ve stejném duchu dál. Novodobí ustašovci měli bezvadnou výzbroj. K nám se chovali přezíravě a nenechávali se fotografovat. Táhli v černých uniformách jako druhý sled chorvatské armády a prováděli etnické čistky. Kdo z "nečistých etnik" včas neutekl, anebo se nedal vyhnat, toho zastřelili. Mrtvoly nechali válet tam, kde lidé padli. Moje kolegyně, také pozorovatelka OSN, viděla týden po ofenzivě ustašovců znetvořené pozůstatky lidí. Byly ohlodané od hladových vepřů, které ozbrojenci vypustili z chlívků. Srbské domy odborně vyhazovali do vzduchu, aby se Srbové neměli kam vrátit. Odborně znamená, že po výbuchu zbyla pouze suť. Ničili systematicky pomníky druhé světové války. Viděl jsem kostry partyzánů vyhrabané z hrobů s čerstvě prostřílenými lebkami. Byla to soldateska, nad níž představitelé oficiálního vedení, chorvatský prezident Tudjman a generál Gotovina, přivírali oči.
Irák (Ortodoxní islámská společnost a metody OSN)
Během své druhé mise v Iráku v roce 1995 jsem pochopil, že islám funguje na bázi absolutní poslušnosti. Slovo stařešiny kmene (mully nebo hadžiho) ve vesnici je zákonem. Pokud uděláte něco jiného, než co on řekne: nikdo vás nepozve na návštěvu; nikdo vás nenavštíví; nikdo vás nezaměstná; pokud máte živnost sám, všichni zaměstnanci i zákazníci od vás odejdou. Kdyby se totiž zachovali jinak, postavili by se do stejné pozice, v jaké jste vy.
Při misi v iráckém Zakchu jsme měli mimo jiné za úkol hlídat plukovníka íránské armády, který přes hranice dezertoval svým vrtulníkem. Ani s tím vrtulníkem moc neuměl: přistál tak, že vrtulník byl už bez benzínu a k nepoužití. V noci brečel a stále nám ukazoval fotky svých dětí (měl krásnou dceru), anebo se potichu modlil. Věřil slepě Američanům. Hlídali jsme ho v noci, ve dne ho vyslýchala CIA. Když ho zpravodajsky vytěžila, předala ho Iráčanům.
Ti ho zavřeli do Abú Ghraibu, kde se podle oficiální zprávy za týden podřezal.
Na mé dva kolegy byl pak v oblasti spravované Kurdy spáchán atentát. Nástraha klasická: tři kilogramy tritolu a kolem nálože kusy betonu a železa.
První zpráva do ústředí OSN v New Yorku zněla: atentát v kurdské oblasti, dva příslušníci kontingentu mrtví (Polák a Filipínec).
Druhá zpráva se na pokyn shora předělávala a zněla: atentát, ale byl připraven na někoho jiného než na členy mise.
Pak přišel pokyn předělat zprávu potřetí: hlídka si nálož nešťastnou náhodou při průjezdu odpálila sama - vysílačkou. Odmítl jsem podobné věci psát a napsal si raději žádost o repatriaci…
Dal jsem si dohromady jedna plus jedna a posléze pochopil, jakým způsobem oficiální místa zacházejí s informacemi pro tisk. Pro zajímavost: dnešní účastníci misí OSN (OBSE) už mají zakázáno předávat informace o tom, co se tam doopravdy dělá a děje, a pořizovat si jakékoliv záznamy a fotografie. Prý z bezpečnostních důvodů.
Co se vlastně na lidstvu podstatně změnilo od dob punských válek?
Podstata války
Tisíce let se v neuralgické oblasti úrodného půlměsíce, na místě vzniku světových monoteistických náboženství, snažili řešit nahromaděné problémy násilím. S nulovým, anebo spíše horším než nulovým výsledkem. Následky jsou stále stejné: stovky mrtvých, tisíce raněných a mučedníci vyzývající k odvetě.
Když se podíváme na statistiky válek a jejich obětí, snadno zjistíme, že moderní války mají procentuálně vysoký podíl mrtvých civilistů oproti vojákům. Na frontách bylo naposled nebezpečno za první světové války. Dnes je tomu tak v zázemí. Civilisté umírají i jako běženci, nikdo nespočítá ty, kteří zahynou nepřímo. Žádný náboženský fanatismus nevyvolá horší nenávist, než když vám zabijí vaše blízké, nebo když musíte opustit hořící vesnici, kterou postavily generace vašich předků.
Válka není dobrá k ničemu jinému než k eskalaci temných stránek lidské psychiky. Kdy jindy než za válek našich vezdejších se dá beztrestně krást, loupit, vraždit, znásilňovat, pouštět z řetězu běsy v nitru lidí hluboko ukryté pod slupkou kultury. Nebo na druhé straně vydělávat ohromné peníze na podpoře boje a válečných operací. Kdy jindy se dá i pěkně a úplně lacino psát o neštěstí lidí (leitmotiv mezi tématy dnešních novin) nebo dostat své snímky na první stránky magazínů. Udělat si jméno na lidském neštěstí. Za dva roky operací v bývalé Jugoslávii zahynulo stejné množství reportérů jako za celou dobu vietnamského konfliktu. Většina z nich byla mladších třiceti let.
V Bosně mají pořekadlo: "Za někoga je rat - rat, za někoga je rat - brat." ("Rat" značí válku, ostatní je snadno přeložitelné.)
Lítost
Viktor Fischl ve své próze Píseň o lítosti napsal:
"'(…) Jsme jako děti v temném lese. Snad proto musíme být dobří, vést se ve tmě za ruce, být plni lítosti k druhým.' Pamatoval si každé z dědečkových slov, na žádné nezapomněl. 'Lítost, lítost, lítost k druhým.' Ale ti druzí byli vrazi. I dědečka zabili, i strýce Jakuba, i všechny, všechny ostatní. A dědeček Filip k nim choval lítost, a přece zabili i jeho. Ani lítost tedy nepomohla. A přece slyšel dědečka opakovat to slovo znovu a znovu: 'Lítost, lítost, lítost. Není v našem životě nic silnějšího, nic krásnějšího, nic lepšího.' 'Lítost i k vrahům?' ptal se a nemohl se s tím smířit. Dědeček mu však odpovídal: 'I k nim. I oni jsou děti ve tmách. I oni jsou ubozí. Snad ještě ubožejší než my ostatní…'"
Dovedete si dnes, v době, kdy exprezident Spojených států vzkřísil pojem "křížové výpravy", představit citovanou Píseň o lítosti otištěnou v nějakém mainstreamovém, anebo "přibrukujícím" médiu? Jak by se tam asi vyjímala vedle vládnoucího starozákonního poštěkávání: "oko za oko, zub za zub"? Co by si pomysleli páni majitelé? A jak by dopadli redaktoři, anebo jejich šéf?
Milí "pokojoví husaři" (vy, kdo do konfliktů a válek rádi posíláte hned celé kontingenty jiných), zkuste se vydat na jeden jediný den do války. Jen tak. Na vlastní kůži poznat, co je strach, uslyšet bomby a granáty na vlastní uši. Spatřit opravdovou barvu lidské krve na chodníku nebo na zdi. To, co uvidíte na vlastní oči (pokud se po prvním rachotu odvážíte vystrčit nos z krytu), nejspíš jednou provždy převrátí váš pohled na válku jako prostředek. Stanete se nejspíš zastánci i těch nejdelších jednání. Protože ty dny, kdy se jedná, se zpravidla nemůže střílet. Pokud se vrátíte živí a zdraví, nebudete pokračovat tam, kde jste přestali. Nebudete už moci tak klidně spát a blýskat se strategickými traktáty poručíka Duba. Pak přestanete svou empatii věnovat psovi nebo kočce, ale budete se snažit dát ji ve prospěch těch, jejichž utrpení jste byli svědkem.
Konkrétní způsob, jak to udělat, už, milí čtenáři, ponechám na vás.
Tato meditace, která vzešla z autorovy korespondence s Tomášem Kolocem a byla jím upravena do podoby článku, byla v neupravené podobě publikována 19. ledna 2009 v Britských listech.