Vesmír člověk těžko zastaví
Román slovinského spisovatele Boruta Goloba (narozen 1973 v Kranji) Raclette je tragikomickým monologem outsiderského intelektuála o kolaterálních škodách, partnerských vztazích, štěstí a spravedlnosti.
Próza Raclette přináší popis jednoho březnového dne a jednoho ztroskotaného vztahu očima anonymního obyvatele nejmenovaného slovinského maloměsta, cynického povaleče ve středních letech, který díky encyklopedickému, ale zcela bezcennému vzdělání provází všechny své rutinní úkony metafyzickými úvahami s provokativním vyústěním: "Přestože nezaměstnaný, toho pěkného časného jarního dne jsem skromnou snídaní dál podporoval ekonomiku, což byl, řekl bych, státotvorný počin. Ekonomové by v tomto bodě možná oponovali, jelikož se obtížně sjednotí, zda je ke stimulaci hospodářství lepší člověk živý, nebo člověk mrtvý."
Golobovi není nic svaté; dokonce si utahuje i sám ze sebe a ze své knižní prvotiny Smrk buk lípa kříž, když sám sebe tituluje ústy vypravěče "beztvarý autor jalových povídek o labilních charakterech". Zesměšňuje naprosto všechno, padni komu padni: předvolební letáky, samoúčelnou brutalitu moderního umění, dědictví Habsburků, automobilismus, sociální zabezpečení, ekofeminismus, dechovou hudbu, boj proti kouření, spotřební elektroniku čínské výroby, ba dokonce i sex jako hlavní ikonu současného způsobu života. Sarkasticky zobrazuje panelákový život, v němž se lhostejnost ke všemu zavedla coby nejefektivnější životní strategie: díky tomu jsme si vybojovali nezadatelné právo zemřít v osamění, aniž by si toho kdokoli všiml. Optikou Golobovy knihy se i všední cesta na nákup stává dantovským peklem s bizarními monstry jako bezdomovci, průzkumnice trhu nebo penzistka se slevovými kupóny.
Jak se postavit ke světu, který zjevně postrádá smysl, důstojnost i perspektivu? Žít v iluzích o tom, že vše spasí mírný pokrok v mezích zákona, reprezentovaný vypravěčovou partnerkou, vyznávající charitu a snobsky povrchní "new age", nebo pohlédnout pravdě do očí? Symbolickým prubířským kamenem je titulní raclette - převáží u tohoto pokrmu fakt, že jeho konzumace je momentálně "in", nebo jeho výrazný zápach?
Příčiny neutěšené situace vidí vypravěč (a možná i autor) v necitlivé aplikaci teorií Friedricha von Hayeka do praxe:
"První světová válka začala vraždou rakouského následníka trůnu.
Druhou světovou válku zažehl ambiciózní rakouský malíř obrazů.
Třetí světovou válku teoreticky odůvodnil rakouský ekonom.
Rozhodl jsem se, že odteď se budu svých severních sousedů k smrti bát."
Ale jsme opravdu oběťmi, nebo spíš spoluviníky? Není současná podoba světa nakonec logickým vyústěním našich představ: chceme kupovat "farmářské" potraviny, aniž bychom se ušpinili kontaktem s venkovským životem, chceme pomáhat znevýhodněným skupinám obyvatelstva, ale aby to za nás zaplatil někdo jiný, chceme mít milostné vztahy, ale odmítáme jakkoli potlačit svoje ego. A také si chceme utahovat z bezduché konzumní společnosti, ale nehodláme se vzdát žádné z jejích vymožeností. Není divu, že se naše frustrace z nemožnosti samostatně se rozhodovat o svých životech vybíjí v absurdních sporech o to, zda zabít pavouka v koupelně.
Autor svou prózu vysvětluje jako polemiku s ideologií individualismu a konzumu, která se stává autodestruktivní: euroatlantická civilizace, ještě před pár lety tak sebevědomá, si láme hlavu nad krizí ekologickou, hospodářskou, kulturní a morální. Ale je to skutečně ideologie - přesněji řečeno, pomůže nám toto označení nějak? Ještě si vzpomínám, jak komunisté rvali tu svoji ideologii do podřízeného obyvatelstva horem dolem a zcela bezvýsledně - ledva trochu polevili, sesypalo se jim to jak domeček z karet. Naproti tomu současný společenský systém přijali lidé dobrovolně, ba s nadšením, opravdu nikdo je nemusel do supermarketů nahánět. Zřejmě je třeba si přiznat, že v tom stále bludnějším kruhu výroby a spotřeby spočívá cosi, co rezonuje s mentálním vyladěním průměrného příslušníka druhu Homo sapiens. V roce 1989 bylo lákavé věřit, že lidé chtějí a umějí žít ve svobodě; dnes už máme k dispozici tolik důkazů o opaku, až to svádí k misantropii.
Peklo jsou ti druzí: vypravěč svojí přítelkyní pohrdá pro její pokrytectví a stádnost, ale ona právě díky těmto vlastnostem našla práci v nejmenované humanitární organizaci a může ho živit. Patologicky žárlí na všechny muže v její blízkosti, i když ji sám podvádí, kdykoliv se naskytne alespoň náznak příležitosti. Žije s ní především proto, že není, jak sám skoro na každé stránce uvádí, "notorická buzna". Svoji nezaměstnanost interpretuje tak, že se stal obětí neoliberalismu, ale vlastně mu situace vyhovuje, neboť si kromě kapesného od partnerky přivydělává šmelením s marihuanou (a nebudeme raději rozebírat, kdo z nás by chtěl mít podobného týpka jako kolegu nebo dokonce zaměstnance).
Přemýšlivý člověk reagující na stav věcí veřejných vnitřní emigrací je v současné literatuře snad nejčastějším typem hrdiny. A programové hulvátství jako obrana před okolním světem také není nic nového. Golobovi jako by záleželo hlavně na tom, aby každá věta obsahovala alespoň jedno sprosté slovo a aby každý odstavec zakončil šokující pointou. Kniha se tak, ačkoli je nepochybně čtivá a vtipná, stává předvídatelnou a děj ztrácí spád. Její společenskokritický náboj je nakonec překryt groteskní nesympatičností hlavního hrdiny, jež jako by naznačovala, že smysluplná alternativa stejně neexistuje a že si ten krásný nový svět musíme vyžrat až do hořkého konce.
Vypravěč vykazuje typické intelektuálské nectnosti: permanentně špatná nálada a sklon co nejvíce zašmodrchat jednoduché věci. Pokud si má dnes vzdělanec zachovat myšlenkovou nezávislost, musí zůstat vně institucí: jenže pak ho zase nebude vůbec nikdo brát vážně. Nezbývá mu tedy nic jiného než šaškovat a chrlit bonmoty: "Kdysi psali významní lidé poezii a ti dnešní píší kuchařky. To je klíčem k úspěchu. Také proto dnešní poezie nejčastěji připomíná kuchařské recepty.".
Disent v totalitních režimech čerpal svoji sílu z toho, že trval na dodržování zákonů. Ale jak se vymezit vůči systému, který programově žádné zákony neuznává? Poslušnou součástí systému se stali buržoazní bohémové se svým vegetariánstvím, lehkými drogami a experimentálními terapiemi, ale stejně tak je možná nakonec jeho integrální součástí onen věčně nabručený lumpenintelektuál, který bloudí městem s vaginálním kroužkem navlečeným na zápěstí a všemu se pošklebuje. Jakkoli se v závěrečné scéně okázale vzbouří, do katarze to má daleko, spíše se dá uvažovat o přestupu do dalšího levelu pozemského pekla.
Borut Golob: Raclette. Přeložil Petr Mainuš, Větrné mlýny, Brno 2016.