Poezie: Bořek Mezník

Hans Baluschek: Dělnická čtvrť, olej na plátně, 1920. Repro Milwaukee Art Museum

Z první sbírky brněnského básníka, jehož poezie zrcadlí jeho (nejen) anarchistický přístup ke světu.

Když jsem byl malej harant,

schovávali jsme se s našima po nocích na záchodě.

Tam totiž nebyly vokna. Kurdové s Arabama se tam už

tenkrát mleli, jako ostatně po staletí před tim. Ráno

jsme s děckama obdivovali díry po kulkách na baráku.

Chasro byl Arab a Aras byl Kurd. Nebo možná naopak

a Mujda byl Pražák a Ondra byl brácha. Chodili jsme

spolu na ryby, hráli fotbal a tak. A koukali jsme, jak

se vzteklej zahradník vytírá šutrama. Je možný, že už

jsou oba mrtví. Onehdá se mi o tom zdálo. Byl jsem

tam po 30 letech a ve zbořeništi jsem našel svojí žlutou

kachničku. No jó, to když jsem byl malej blonďáček.

Ženský mě chtěly mámě ukrást. Omejvaly mě v kašně

uprostřed Sulejmánie. Že prej k nim přišel Bůh. A co

tady a teď? Všichni na mě serou, ale já se svýho božství

nevzdám.


Znám ho.

Od rána sváží odpadky, maká u Sakáčů, tahá popelnice.

Mlčí a pracuje. Po hokně frčí na rolu. Chodí po perónech

a hlásí lidem odjezdy vlaků. Dneska jsem zas nestíhal,

z hokny vytočenej do ruda. Nožní dribling mezi

trpaslíkama. Schvácenej dobíhám do cíle. A do hajzlu!

Zas mi to vo chlup ujelo. On tam stál a povídá: odjely

Letovice, přijede Olomouc. Dráha není holubník, koleje

se musej uvolňovat. A ještě se usmíval jak debil. Tím

mě dostal. Kapituloval jsem. Veškerá nasranost sebou

mrskla, jak ryba se mi vysmekla a byla pryč. Dal jsem

si u stánku panáka, poslouchal jeho hlášení a s úsměvem

čekal na další spoj.


Řekl si, že trochu omezí pití.

Už jednou byl v léčebně. Koupil si teda na doma tester,

aby se kontroloval. Šel do hospody jako dycky, pivo

a panáky. Došel dom, foukl si a měl 1,8 promile. Řek si:

tak to je ještě ok. Ráno se probudil, foukl znova a měl

zase 1,8 promile. Si řek: koupil jsem si asi nějakej

šmejd. Pak si přečet návod: alkoholtester funguje jen

do 1,8 promile.


Prostě je to pořád stejný,

jako ten první pátek, co jsme se sešli naslepo. Kamoš

z hokny povídá: vole, máme pro tebe mařku. Na modeling

to asi neni, ale jinak dobrý. Zadek má menší než

moje stará a hlavně, vole, žádný zamilovanosti! Ber to

jenom jako na šukání. Rande se protáhlo na celej víkend.

V pondělí jsem se chlapům v práci se zamilovaným

rohlíkem na ksichtě, pochlubil loktama spálenejma

od koberce, jak jsme na to vlítli v obýváku u krbu.

V úterý jsme si řekli, že se vezmem a přesně za čtyři

měsíce jsme už byli svoji.


Sedím u Skácelovy fontány

a vzpomínám na to, co bylo, když tu ona ještě nebyla.

Jo, tenkrát jsme se všichni měli rádi, šukali jsme

mezi sebou, chlast tekl proudem, kouře různejch druhů

a barev se vznášely nad našima dejchánkama, na

houby se chodilo nejlíp po stovkách, úlety na atomový

louce a tam, kde teď fontána zurčí svoje příběhy, jsme

se porvali s fízlama i holohlavcema. Dneska máme

děcka, všechno v rámci starý party, některý kamarádi

vychovávaj děti jinejm kamarádům. Vídáme se míň, ale

stojí to za to a děcka si ťukaj na čelo, co to staří blbnou.


Letos jsem poprvý v životě šel k volbám

a někoho volil. Sice jenom do kraje a taky to bylo spíš

proti někomu, než pro někoho, to aby se jeden kokot

konečně odvalil od státního cecíčku. Už to nikdy neudělám.

Vyšlo to nastejno, jak kdybych nevolil. Po

volbách se zase všichni spářili dohromady, pro dobrý

bydlo a člověk pak už jen čumí, a sere doma do gauče

a říká si: do hajzlu s tím vším, a má pocit, jako by

mu zrovna něco nenávratně proplulo mezi rukama, že

cosi prokurvil. Teď bych si za to nejradši nalískal. Ale

do Senátu jsem volil po svým anarchistickým způsobu.

Jako dycky, bílým lístkem s áčkem v kroužku a na druhou

stranu jsem napsal: Do prdele se Senátem! Je mi

jedno, kdo tam bude chrápat! Volím prázdným lístkem

a chcu za sebe prázdný křeslo! V našem obvodě kandidovali

samí kreténi. Odjakživa odmítám politický strany

a jejich kontaminovanej systém, a nevím, fakt nevím,

proč zrovna tyhle lidi a jejich stejně kontaminovaný

přisluhovači, co je pokaždý jak idioti lidi zvolí, maj rozhodovat

o životech jinejch. Do piče s tímhle otroctvím!

Makám a platím daně, ale bohužel není žádná strana,

která by naplňovala moje ideály. A ani bejt nemůže.

A nechcu se jima poskvrňovat ze svý podstaty. Jsou to

spolky, který se pachtěj za svym prospěchem a zájma-

ma, prolezlí korupcí a funkcema k hovnu a touhou po

moci, pomstychtivci, který si chtěj vybít svý komplexy

na druhejch. Altruismus maj v prdeli a s ním i všechny

posraný voliče. A přitom existuje tolik krásnejch kdyby,

a na světě by bylo líp.

Bořek Mezník (* 1974) je brněnský básník a vydal v nakladatelství Petr Štengl svoji novou sbírku nazvanou Vy mě taky. Stál u zrodu brněnského anarchistického hnutí na začátku devadesátých let a teď bydlí v malém domku na kraji vesnice v kopcích za Boskovicemi, živí se jako obchoďák a občas se mihne v partě kolem sdružení Vítrholc.