Poezie: Bořek Mezník
Z první sbírky brněnského básníka, jehož poezie zrcadlí jeho (nejen) anarchistický přístup ke světu.
Když jsem byl malej harant,
schovávali jsme se s našima po nocích na záchodě.
Tam totiž nebyly vokna. Kurdové s Arabama se tam už
tenkrát mleli, jako ostatně po staletí před tim. Ráno
jsme s děckama obdivovali díry po kulkách na baráku.
Chasro byl Arab a Aras byl Kurd. Nebo možná naopak
a Mujda byl Pražák a Ondra byl brácha. Chodili jsme
spolu na ryby, hráli fotbal a tak. A koukali jsme, jak
se vzteklej zahradník vytírá šutrama. Je možný, že už
jsou oba mrtví. Onehdá se mi o tom zdálo. Byl jsem
tam po 30 letech a ve zbořeništi jsem našel svojí žlutou
kachničku. No jó, to když jsem byl malej blonďáček.
Ženský mě chtěly mámě ukrást. Omejvaly mě v kašně
uprostřed Sulejmánie. Že prej k nim přišel Bůh. A co
tady a teď? Všichni na mě serou, ale já se svýho božství
nevzdám.
Znám ho.
Od rána sváží odpadky, maká u Sakáčů, tahá popelnice.
Mlčí a pracuje. Po hokně frčí na rolu. Chodí po perónech
a hlásí lidem odjezdy vlaků. Dneska jsem zas nestíhal,
z hokny vytočenej do ruda. Nožní dribling mezi
trpaslíkama. Schvácenej dobíhám do cíle. A do hajzlu!
Zas mi to vo chlup ujelo. On tam stál a povídá: odjely
Letovice, přijede Olomouc. Dráha není holubník, koleje
se musej uvolňovat. A ještě se usmíval jak debil. Tím
mě dostal. Kapituloval jsem. Veškerá nasranost sebou
mrskla, jak ryba se mi vysmekla a byla pryč. Dal jsem
si u stánku panáka, poslouchal jeho hlášení a s úsměvem
čekal na další spoj.
Řekl si, že trochu omezí pití.
Už jednou byl v léčebně. Koupil si teda na doma tester,
aby se kontroloval. Šel do hospody jako dycky, pivo
a panáky. Došel dom, foukl si a měl 1,8 promile. Řek si:
tak to je ještě ok. Ráno se probudil, foukl znova a měl
zase 1,8 promile. Si řek: koupil jsem si asi nějakej
šmejd. Pak si přečet návod: alkoholtester funguje jen
do 1,8 promile.
Prostě je to pořád stejný,
jako ten první pátek, co jsme se sešli naslepo. Kamoš
z hokny povídá: vole, máme pro tebe mařku. Na modeling
to asi neni, ale jinak dobrý. Zadek má menší než
moje stará a hlavně, vole, žádný zamilovanosti! Ber to
jenom jako na šukání. Rande se protáhlo na celej víkend.
V pondělí jsem se chlapům v práci se zamilovaným
rohlíkem na ksichtě, pochlubil loktama spálenejma
od koberce, jak jsme na to vlítli v obýváku u krbu.
V úterý jsme si řekli, že se vezmem a přesně za čtyři
měsíce jsme už byli svoji.
Sedím u Skácelovy fontány
a vzpomínám na to, co bylo, když tu ona ještě nebyla.
Jo, tenkrát jsme se všichni měli rádi, šukali jsme
mezi sebou, chlast tekl proudem, kouře různejch druhů
a barev se vznášely nad našima dejchánkama, na
houby se chodilo nejlíp po stovkách, úlety na atomový
louce a tam, kde teď fontána zurčí svoje příběhy, jsme
se porvali s fízlama i holohlavcema. Dneska máme
děcka, všechno v rámci starý party, některý kamarádi
vychovávaj děti jinejm kamarádům. Vídáme se míň, ale
stojí to za to a děcka si ťukaj na čelo, co to staří blbnou.
Letos jsem poprvý v životě šel k volbám
a někoho volil. Sice jenom do kraje a taky to bylo spíš
proti někomu, než pro někoho, to aby se jeden kokot
konečně odvalil od státního cecíčku. Už to nikdy neudělám.
Vyšlo to nastejno, jak kdybych nevolil. Po
volbách se zase všichni spářili dohromady, pro dobrý
bydlo a člověk pak už jen čumí, a sere doma do gauče
a říká si: do hajzlu s tím vším, a má pocit, jako by
mu zrovna něco nenávratně proplulo mezi rukama, že
cosi prokurvil. Teď bych si za to nejradši nalískal. Ale
do Senátu jsem volil po svým anarchistickým způsobu.
Jako dycky, bílým lístkem s áčkem v kroužku a na druhou
stranu jsem napsal: Do prdele se Senátem! Je mi
jedno, kdo tam bude chrápat! Volím prázdným lístkem
a chcu za sebe prázdný křeslo! V našem obvodě kandidovali
samí kreténi. Odjakživa odmítám politický strany
a jejich kontaminovanej systém, a nevím, fakt nevím,
proč zrovna tyhle lidi a jejich stejně kontaminovaný
přisluhovači, co je pokaždý jak idioti lidi zvolí, maj rozhodovat
o životech jinejch. Do piče s tímhle otroctvím!
Makám a platím daně, ale bohužel není žádná strana,
která by naplňovala moje ideály. A ani bejt nemůže.
A nechcu se jima poskvrňovat ze svý podstaty. Jsou to
spolky, který se pachtěj za svym prospěchem a zájma-
ma, prolezlí korupcí a funkcema k hovnu a touhou po
moci, pomstychtivci, který si chtěj vybít svý komplexy
na druhejch. Altruismus maj v prdeli a s ním i všechny
posraný voliče. A přitom existuje tolik krásnejch kdyby,
a na světě by bylo líp.
Bořek Mezník (* 1974) je brněnský básník a vydal v nakladatelství Petr Štengl svoji novou sbírku nazvanou Vy mě taky. Stál u zrodu brněnského anarchistického hnutí na začátku devadesátých let a teď bydlí v malém domku na kraji vesnice v kopcích za Boskovicemi, živí se jako obchoďák a občas se mihne v partě kolem sdružení Vítrholc.