Ze života lidu královopolského
Co se člověk může dozvědět, než vypije jednu sklenku vína.
Malá vinotéka v Kéniku. Je pozdní odpoledne. Zšeřelý prostor tři krát tři metry. Bar se sudovým vínem, regály s flaškami, skoro uprostřed stojí velký sud – stůl. Kolem něj postává pět starších štamgastů. Nejhlasitější z nich je vysoký a holohlavý, odhadem sedmdesátník: „Dneska je všecko v prdeli. Potřebuju něco doma udělat a nenandu nikoho na fušku. Dyž deš do firmy, nedoplatíš se.“ Druhý, šedovlasý s brýlemi a v montérkách, se přidá: „Já dyž potřebuju nějakó zámečnickó, mám na to sice kamoša, ale musím za ním dojít brzo ráno a honem, honem, o půl třetí donde vedócí a byl by průser. Dneska má každé strach, že přinde vo hoknu.“ – Holohlavý pokračuje: „To só služby na hovno, akorát de vo love. Každá perza, baba škaredá, si dnes nechá udělat lokny a nechá tam dvanáct kol. K čemu? Já bych jí dal po čuni z vobó stran. To moja stará má kamošku, ta jí to takhle zastřihne dokola, vyholí krk a hotovo. A má to pěkný. Dyž sem dřív potřeboval elektriku v garáži, tak došel kamoš, měl nakradené matroš eště z dřívějška, vodotěsný zásuvky, káble a tak. Udělal mně elektriku za flašku. Von pomohl mně, já pak zas něčím jemu. A bylo to. Dneska bych se nedoplatil. Teď se mně posralo na chatě čerpadlo, já su z toho nemocné. Nevím, co s tým, za kém jít. Já z toho už špatně spím! Chcu to mít v pořádku, aby se mamka mohla vosprchovat, a zatím nevím, kurva, co s tým.“
V této zjitřené atmosféře vešel dovnitř další chlapík. Menší postava, široká ramena v kožené bundě. Jak se říká, udělaný týpek. Tvrdé rysy ve tváři a ostrý, podmračený pohled. Něco jako filmový Clint Eastwood, akorát pár let a kilo navíc. Znám ho od vidění, pracoval celý život jako soustružník nebo frézař. Jednou se o tom bavil s dalším kolegou z oboru, oba zhruba sedmdesátníci. Porovnávali, na jakých mašinách pracovali. Pochopil jsem, že „Clint“ trpí celoživotně pocitem jisté méněcennosti. Zjednodušeně: Zatímco ostatní jezdili v mercedesech, on musel podávat stejné výkony s trabantem. Ale jinak vždy ve vinotéce zachovával dekorum, vlasy sčesané přes čelo dozadu, držel se zpříma, pozorně sledoval vyprávění druhých a většinou mlčel. Nanejvýš komentoval debatu krátkými skeptickými či nahořklými poznámkami. Dnes však bylo něco jinak. Vlasy neučesané, mírně zavrávoral, když se přitočil k pultu. Sympatické blonďaté děvče se zeptalo: „Jako vždycky?“ – „Jo,“ vydechl chlapík ztěžka.
„Co je s tebó, Jaro? Jak to dneska vypadáš? Dřív ses mně aji líbil, haha!“ zahlaholil na příchozího holohlavý štamgast. „Ále, byl jsem v nemocnici. Moja tam leží. Tep pětadevadesát. Není mně z toho dobře…“ – „Ta tvoja je od tebe o dost mladší, jestli se nepletu, že?“ „Jo, pětapadesát.“
Místnost ovládlo dlouhé mlčení.
Zaplatil jsem a vyšel ven. Slunce ještě trochu hřálo.
……… P.S. Kénik – Královo Pole, městská část v Brně.