Obživlosti: Vizitky
Další díl seriálu úvah známého autora, který stál mimo jiné u zrodu našeho družstevního média. Vzpomínky na to, co bylo a současně stále je. Tentokrát o zdolávání vrcholů a sestupech.
Myslím, že ještě někde mám vizitky, na kterých je pod mým jménem napsáno generální ředitel a na druhé straně general manager, nebo tak nějak. Jaroslav Veis, kolega novinář, který měl jednu dobu podobnou vizitku, na které stálo šéfredaktor, říkával, že stát se ředitelem je jako zdolat Mount Everest. Je to úspěch, něco, co se nepodaří každému, nicméně na tom vrcholu je pusto, větrno a zima, takže není zdravé se tam dlouho zdržovat.
Když jsem pak byl zpátky novinářem, mapu Mount Everestu z National Geographic jsem si zarámoval a kdykoli jsme se s Jardou Veisem potkali, neoslovili jsme se už jinak než "pane šéfredaktore" a "pane řediteli". Prostě jsme tam nahoře byli, ale slezli jsme včas, dříve, než by na nás zanechalo trvalé následky podchlazení, nedostatek kyslíku či izolace od lidí dole v údolí.
S žádným horolezcem jsem nemluvil o úskalích sestupu, ale u manažerů či politiků se zpravidla jedná o pád, kterému navíc škodolibě přihlíží početné publikum. Petr Pithart mi s odstupem let popisoval, jaké to bylo rekvalifikovat se z premiéra na řadového občana. Zaujalo mne, že si tu drsnou zkušenost velice považoval. I u pádu z vysokých ústavních funkcí platí, že když člověka ztráta kanceláře, sekretariátu, řidiče a ochranky nezabije, pak ho posílí.
Před mnoha lety, za socialismu, kdy ještě ředitelé a zaměstnanci jezdili do práce a z práce stejným autobusem, jsem na zastávce co chvíli pozoroval, jak se někteří lidé snaží ředitelům vlichotit. Když pak byl ředitel odvolán, což se v naší příspěvkové organizaci stávalo nejpozději do roka, stejní lidé dělali, jako by člověka, kterému ještě včera podlézali, postihlo malomocenství. Přišlo mi těch samostatně stojících ředitelů na odchodu vždy líto a dával jsem se s nimi do řeči, abych tu trapnou situaci nějak korigoval, než přijede autobus.
Stará zkušenost s mými řediteli se mi hodila, když přestala platit moje manažerská vizitka. Chápal jsem, že nějaký čas potrvá, než mi bude výšlap na Mount Everest odpuštěn. Trpělivě jsem své včerejší podřízené hlasitě zdravil a po třech měsících už to byli kolegové, kteří pozdrav shovívavě opětovali. Vyhodit ředitelské vizitky je asi snazší než vyhazovat ty politické. Na lidech, které kdysi vynesla do světla reflektorů sametová revoluce, a kteří uvěřili ve svou výjimečnost, je i po letech vidět, jak trpí tím, že za Klause a Zemana už jim nechodí pozvánky na hradní recepci u příležitosti výročí republiky. Trpím za ně a nejraději bych tu trapnou situaci nějak korigoval, než přijede autobus.