KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Příběhy (ze) životů Jiřího Datla Novotného (1944 - 28. srpna 2017) a Vladimíra Brabce (1934 - 1. září 2017)

"Pro herce se musí jeho počínání v dobách totality posuzovat jiným způsobem než třeba u skladatele nebo spisovatele nebo malíře, kteří můžou, když přijde těžká doba, tvořit tak zvaně do šuplíku. Herec musí hrát, a musí hrát teď. Kdyby řekl: je doba totality, já hrát nebudu, a několik let nehrál, tak se mu může stát, že už to nikdy nedohoní."

(teatrolog dr. Jaromír Kazda)

VŠICHNI BYLI DOTČENÍ, SKUTEČNĚ DOTČENÝ ZŮSTAL NEDOTČEN

"Hluchý, a ještě nejsou doma!" stěžoval si Jiří Datel Novotný na začátku 70. let v roli Krále ve Zlatém kolovratu z legendární Suchého Kytice, když mu macecha, nebohá milovaná Dornička a mondénní Daisy po jeho bouchání na dveře nepřišly otevřít. (Abych příběh dopověděl: Jeho principál Jiří Suchý v roli poustevníka-partyzána mu po sňatku s Daisy odhalil zločinnou záměnu obou sester poté, co poustevníkova rozvědka Pachole dle rozkazu nakoupila od zločinkyň "dvě ruce, dvě nohy, dvě voči, a kdyby měli tři, tak vem tři - nesmí to bejt míň" - a Králi pak zboží ukázala.)

Naše kdysi dětská generace si "Datla" už pamatuje jako Jacquese Michela alias Michala Nolla, zdravotníka Návštěvníků, výpravy do minulosti, jejíž posádka kromě velitele (Jiří Datel Novotný, Josef Dvořák, Dagmar Patrasová), ale i klíčové kontakty z minulosti (Jitka Molavcová a Evžen Jegorov) byly převzaty z posádky tehdejšího divadla Semafor. Byl to Datel, v roli Nolla, kdo byl (jak bychom dnes řekli) nejkorektnějším členem výpravy, nutil její členy do aseptických přírodních polokonzerv = pomerančů a vajec (jeho zásadu jsme uplatňovali, když jsme v roce 2002 jako záchranáři pobývali v septické oblasti, kterou zamořila rozvodněnou Vltavou spláchnutá Spolana Neratovice), připravoval chutné amarouny, večer při teplotě 45 stupňů "temperoval", ale nikdy nechtěl radostně "humidovat", což byla pololegální činnost, jejíž přesný význam nebyl v seriálu nikdy vysvětlen, ale bylo naznačeno, že jde o soubor činností, které Centrální mozek lidstva vyhodnotil jako nezdravé. (Návštěvníci byli hitem v době svého vzniku, ale možná ještě více dnes, kdy už víme, že kromě výše zmíněných fenoménů se seriálu podařilo předpovědět i iPad, internet, nadnárodní vládu, návrat vlivu Schwarzenbergů do Čech…)

"Datel" (dětská přezdívka, která nastoupila, když ho měla odlišit od jiných uměleckých Jiřích Novotných), tehdy pětadvacetiletý student dokumentární režie na FAMU, nastoupil do Semaforu v roce 1969 ještě za života Jiřího Šlitra jako tajemník a velice rychle se zde stal i hercem a (jak je v Semaforu zvykem) i příležitostným zpěvákem. A přišly na řadu další nesmrtelné citáty, jako například: "Žlučník! Fuj holky! Zvenku jste samej vnad a vevnitř máte takovejhle bordel!" v rozhlasové inscenaci symbolické hry Poslední štace, v níž hrál "Primáře" (ve skutečnosti zahradníka, co byl do nové funkce protlačen novou správou nemocnice). To Datel v praxi dělat nechtěl, a tak svému šéfovi Jiřímu Suchému prozradil, že mu po jeho semaforských úspěších normalizační tajná policie slíbila, že smí v Semaforu zůstat za slib, že bude "hlídat Suchého". Ze Semaforu, který byl tehdy už dvě desítky let inkubátorem renesančních umělců, se Datel dát vyhnat nechtěl, a tak udělal dvojakou faustovskou dohodu s orgány i se Suchým, který byl tehdy v pozici trpěného umělce a směl vystupovat jen v divadle. Suchý později některým členům svého divadla jejich chování v tomto období normalizace zazlíval. Datel Novotný ale nikdy nepatřil mezi tyto osoby, kterými se zakladatel divadla a jeho staronový ředitel Jiří Suchý cítil poškozen (a s nimiž také okamžitě polistopadu rozvázal pracovní poměr). Naopak, od 90. let, kdy "Datlova lustrační aféra" živila naše média, jej Jiří Suchý prakticky až do jeho posledních dnů ve svém divadle dále zaměstnával jako kongeniálního režiséra svých her…

TRAGICKÝ ÚDĚL HERCE

Vladimíra Brabce si už v jeho dvaceti letech do svého znovuzrozeného poválečného Déčka vybral sám E. F. Burian, potom hrál téměř dvacet let v Národním divadle. Dosáhl na nejvyšší role: okamžitě po svém nástupu na první scénu byl režisérem Jaromírem Pleskotem obsazen do legendární první české inscenace Millerovy Smrti obchodního cestujícího (1959) po boku Karla Högera v roli Harryho Lomana (hrál jeho syna Happyho), později postoupil k Shakespearovu Poloniovi a k titulním úlohám v Molièrovi a Rostandovi. Do inscenací jejich her byl obsazován i zázračnými avantgardními zjevy divadelních 60. let: autorsko-režijní dvojicí Josef Topol-Otomar Krejča či Miroslavem Macháčkem. Velké charakterní role dostával i ve filmu –  jako byl například hlavní dospělý hrdina v psychologickém snímku o adopci dítěte Kapitán Korda (1970). Slušely mu ale i uniformy: do té policejní byl oblékán už od raného mládí (přiložený snímek je z Aškenazyho-Vávrova filmu Noční host z roku 1961). Jedna z nich se mu stala osudnou; přinesla mu nejprve velký úspěch a oblibu –  ale téměř zároveň vyřazení z běžné audiovizuální produkce a už ve čtyřiceti letech i odchod z divadla. Kvůli každodennímu natáčení seriálu a zároveň každodennímu hraní v divadle ho totiž v pražském ND přímo na jevišti v roli Cyrana skolil rozsáhlý infarkt, který mu pak už navždy znemožnil každodenní divadelní práci na velkých a rozsáhlých rolích. I přesto pak dokázal vytvořit několik nezapomenutelných rolí ve filmu a televizi, k nimž patřil například protektor von Neurath v inscenaci J. S. Kupky Generál Elláš (1995) anebo (též uniformovaný) dabingový plukovník Potter v MASHi.

Mistra Brabce jsem osobně poznal, když jsem byl na přelomu tisíciletí jedním z herců představení, který byl můj přítel, zván do zákulisí muzikálu Rebelové v Divadle Broadway, kde Vladimír Brabec se svým seriálovým úhlavním nepřítelem Danešem - Petrem Štěpánkem - alternoval roli kněze. Zatímco ostatní herci žertovali, mistr Brabec (opět ve stejnokroji…) seděl stranou na židli, opíral se o kulisy a těžce oddychoval. Jindy se domluvil se svým partnerem, že scénu, v níž měl scházet se schodů, které vedly z vrcholu konstrukce, změní, a přijde z portálu. Když za ním přišli novináři, věděl předem, o čem budou chtít mluvit. Nebyl to ani jeho Benvolio, ani Polonius, či Cyrano. Byla to role, kterou už v médiích stokrát zrefllektoval a stejně tolikrát se za její ideologičnost omluvil (například zde). Ptali se jen a jen na jeho první místo v seznamu osob a obsazení jistého seriálu, seznamu, který se dá z internetu stáhnout za půl minuty, ale který před časem jeden český historik z ostře sledovaného historického ústavu, který se v minulosti definoval jako "ústav pro správný pohled na minulost" (citát švýcarského historika Adriana Portmanna) s patřičným odsuzujícím komentářem vyvěsil na svém facebookovém profilu. Mezi herci se takovému údělu říká šuplík. Vladimír Brabec do toho svého spadl už v polovině života, a stal se tak (i kvůli naší mediální povrchnosti) jeho tragickým učebnicovým příkladem…