Seznamy jako diagnóza
Přílišná ideologičnost, zjednodušování a neschopnost pochopit a přijmout druhého v jeho celém bytí, v jeho silných stránkách i v jeho slabostech, ne jenom podle dílčích projevů, jsou instrumentem sloužícím k návratu totalitních rysů společnosti. Publikování seznamů není hodno solidního profesionála.
Historik Petr Blažek zavěsil na Facebooku obsáhlou hereckou "prezenčku" seriálu Třicet případů majora Zemana. Opsal ji z titulků jednotlivých dílů. Ten herecký seznam je velmi obsáhlý, svým způsobem i reprezentativní z hlediska tehdejší herecké scény a jejího televizního angažmá. V souběžně publikovaném dalším postu (a jinak i leckde jinde) mluví autor o "případech m. Z." jako o "propagandistickém díle Československé televize", což je nepochybně do značné míry pravda (vedle celé řady dalších). Svému postu se seznamy tím dodává podprahovou atmosféru: Podívejte, kdo se zapletl…
Pod Blažkovým statusem se ihned rozběhla bohatá diskuse. Někdo v té "prezenčce" někoho našel, jiný zas někoho nenašel. Další se ošklíbal nad českým kolaborantstvím s komunisty, další zas nad mánií zveřejňovat seznamy. Jedna malá otázka zazněla k věci: "A k čemu je taková prezenčka?" - "Abychom byli informováni," dostalo se ihned tazateli odpovědi od jedné z diskutujících. O čem a k čemu, to už nedodala.
Přemýšlel jsem, proč to Petr Blažek asi zveřejnil. Samozřejmě, neměl bych takový akt přeceňovat, vždyť FB je "jen" sociální síť, žádné seriózní médium, každý si tam píše, co chce. Občas i lehkým perem, jak se říká. Na druhou stranu, Petr Blažek se nepokrytě na FB prezentuje jako historik a pracovník Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), má přes tři tisíce "přátel" a přes dvanáct set sledujících. To není zanedbatelný počet případných čtenářů (při sdílení je jich ještě mnohem více). Této skutečnosti si je jistě dobře vědom. Facebooková stránka je v Blažkově případě už docela mocným médiem, jež může být stejně tak solidní jako bulvární. Ne náhodou zarezonoval Blažkův akt okamžitě na Parlamentních listech. Cesta k bulváru je na FB neobyčejně snadná, dokonce i svůdná.
Pouhé neutrální zveřejnění nebo záměrný akt?
Proč to tedy publikoval? Opravdu jen pro zajímavost? Co je na tom seznamu čtyři dekády starém tak zajímavého? Rozsah údajné kolaborace? Nebo podnět pro to, abychom zase na někoho mohli ukázat ahistorickým prstem? Jako badatel a publicista Blažek jistě ví, že vrhnout věci do prostoru bez komentáře je ošidné - ba často i nezodpovědné, zvláště jde-li u toho o konkrétní lidi. Brali-li bychom vážně jednu jeho diskusní poznámku, mohli bychom získat dojem buď značného nedostatku sociální inteligence, anebo naopak nadbytku cynismu: "Miluji tyto diskuse, kde se jednomu něco stále podsouvá. Stačí opsat titulky, které jsou veřejné, a hned je oheň na střeše." - Jinde říká on i jeho sympatizanti, že tam ten kdysi sestavený seznam "jen zavěsil" a hned se z toho nadělá povyku. Víme, že nejde jen o "opsání titulků". Sestavit seznam s takto naznačenou konotací a publikovat jej pro početné publikum, které má navíc k hercům (symbolickým postavám) zhusta citový vztah, to je určitým gestem, jež má i výpovědní hodnotu - mezi jiným i o autorovi. O jeho zjevně nutkavé potřebě něco prezentovat a asi i vyvolat.
Historik jako vědec, kádrovák nebo lovec senzací?
Možná má být zveřejňování fragmentů badatelské práce ukázkou, že se autor nefláká. To bych chápal. Zvláště, když v Lidovkách vyšel bilanční článek o ÚSTR od Petra Zídka (29. července 2017) a čtenáři by se mohlo zdát, že za těch docela dost vynaložených peněz není nakonec ve výsledku úplně moc muziky. Ale přeci jen, od profesionálního historika bych čekal více než facebookový výstřel s připojenou, zdánlivě nevinnou poznámkou o tom, že "někteří zvládli i několik rolí". Seznam je v tomto případě typické ukázání prstem a jeho publikace známkou profesní nesolidnosti. To samozřejmě nevadí těm, co mají seznamy rádi jaksi principálně a touhou po informovanosti zakrývají sklony ke kádrování a k útěšnému pocitu své mravní převahy. Ale historik hodný své profese by těmto sklonům neměl nahrávat.
Když vyšly první Cibulkovy seznamy, vrhli jsme se mnozí na ně (já taky) a hledali, kdo… abychom - co? Abychom si měli na někom vybít svou frustraci z bezmoci, z neschopnosti překročit svůj stín, svůj strach, z pokřivených poměrů, nebo abychom se naopak naučili odpouštět, rozlišovat, a zdržet se zjednodušených hodnocení? Ta druhá varianta zjevně moc lidí nenapadla. Někteří žijí v módu "boje s bolševikem" doteď - s křížkem hodně dlouho po funuse. Ale je to šikovný způsob, jak si zjednodušit vidění světa a ponižovat lidi, na nichž nám něco vadí.
Když jsem se vzápětí blíže seznámil s životním příběhem dr. Dušana Slávika (viz zde), přítele mého otce a člověka dvojnásobně odsouzeného k smrti (nacisty a komunisty), jemuž podobná "svatá" kampaň ukrátila život, zastyděl jsem se. Nemyslím si ani, že lidé jako Blažek snad chtějí prvoplánově ve svém svatém "očistném" nadšení při demaskování projevů lidské slabosti lidem ubližovat, i když jistý si tím už také nejsem. Jejich umanutost a často až nelítostnost ve vyjadřování o čemsi svědčí.
Co má smysl zveřejňovat a jak?
Když napíšu vědeckou práci a doplním ji podrobným seznamem s příslušným komentářem či poznámkovým aparátem o možných úskalích při jeho interpretaci, tak je to nezbytnost a je to v pořádku. Jakákoli forma publikování seznamů bez těchto náležitostí je politika, a to politika nečistá. V odpovědné veřejné publicistice, jíž je koneckonců i FB - pokud není pouhým prostorem pro "upouštění páry" v okruhu blízkých přátel - je etické mluvit jenom o jednotlivých příbězích, jež prozkoumáme a na nichž lze demonstrovat to, co je inspirativní nebo to, co je odpudivé. Padni komu padni. Někdy má smysl vypíchnout i to, že život není černobílý (což je ovšem těžko přijatelné pro ideové bijce).
Má také jistou logiku uvádět i celkové počty (petentů, signatářů atd.), neboť ony ukazují na rozsah fenoménů a tendencí. Plošné interpretace jsou už více než zavádějící. Jsou příznakem intelektuální hrubosti a uplatňováním téhož, co tak rádi odsuzujeme při posuzování jiných historických dějů - kolektivního vnímání, kolektivní viny: Podepsali, tak si je prostě můžeme jen tak vyvěšovat, jak nás napadne. To, že jsou jména herců veřejně dostupná, je pokrytecká výmluva. Důležitý je ten vědomý akt souborného zveřejnění.
Dosud mluvíme o seznamech s negativní konotací. Myslel jsem si jednu dobu, že vydávat a popularizovat seznamy těch, kteří udělali něco dobrého pro svou zemi, pro jiné lidi, pro nějakou záslužnou myšlenku, je pro společnost užitečné. Ale i to má svůj háček: Tak jako u seznamů těch, kteří ukázali nějakou "slabost" najdeme případy nešťastné či omluvitelné, tak u těch druhých najdeme případy těch, kteří se "svezli", anebo i byli kontroverzní. Seznamy rozmělňují účinek symbolického poselství, kvantitou nahrazují kvalitu. Síla duchovního působení není v plošných seznamech, ale ve výstižně popsaných symbolických příbězích a gestech.
Nebezpečí ideologizace pro společnost
Mechanismem hromadného označování/ukazování byly páchány "přehmaty" ve jménu vládnoucí totalitní ideologie (perzekuce skupin obyvatelstva spojených určitou zjednodušující nálepkou), tímto mechanismem docházelo k bezpráví pod vlivem davové psychózy, jíž se vyznačovala doba konce války (reakce na zjednodušující symboly) a stejným mechanismem jsou takto rozviřovány emoce - tentokrát však pod vlivem nutkavé potřeby bojovat ex post s minulým "zlem" (nejlépe shrnutým pod název "bolševické") a z toho boje odvozovat kritéria pro hodnocení dneška.
Pan Blažek je v neobyčejně odpovědné a citlivé pozici a nejsem si jist, jestli si uvědomuje její celospolečenskou závažnost. Ta citlivost je dána politickým zadáním ÚSTR. Ne náhodou se tu nabízí srovnání s předlistopadovým Ústavem vědeckého ateismu, později v názvu i v náplni práce trošku změkčeným o "výzkum společenského vědomí". Na otázku, jak můžu srovnávat tehdy ("hrůzu") a teď ("nejlepší z možných světů"), říkám - můžu srovnávat věčné ohrožující principy: spojení s vládnoucí ideologií (politické zadání) a pokušení zjednodušování a zasahování do věcí z této privilegované pozice. Archetyp snaživých vymítačů je také věčný. ÚSTR, na rozdíl od ÚVA, by měl mít skrze svou radu kompenzační mechanismy, jak neupadat do extrémů, ale podobně jako u veřejnoprávních prostředků je tu nebezpečí z dominance aktuálně vládnoucí politické garnitury.
Ideologizující - tedy zjednodušený a černobílý - pohled na svět je pro demokracii velmi nebezpečný, neboť rozděluje lidi a neumožňuje reflexi a duchovní posun. Svatý Pavel a jeho příběh je výzvou k překonání tohoto stereotypu. Ideologický přístup vždycky říká, že jedni jsou "ti správní" a ti druzí nějak méněcenní.
Ostrakizace jedné části obyvatel vedená moralizujícími pohnutkami vede k paradoxně k opačné reakci, než si strážci dobra představují - lidé se nezmění pod vlivem výčitek a navozování pocitu viny, protože prostě mají jinak rozložené hodnotové vnímání (například pocit bezpečí a sociálních jistot je pro ně víc než absolutní svoboda podnikání a slova). Mají jiné priority a mají je dle svého povahového založení zcela oprávněně. Jejich přirozený sklon zachovat si pocit vlastní důstojnosti a svébytnosti je zákonitě pod ideovým tlakem postupně nasměruje proti "správné vedoucí ideologii". Skutečná změna je možná pouze skrze velkorysost a lidskost. Přílišná ideologičnost a neschopnost pochopit a přijmout druhého v jeho celém bytí, v jeho silných stránkách i v jeho slabostech, ne jenom podle dílčích projevů, jsou instrumentem sloužícím k návratu totalitních rysů společnosti. K nárůstu tupé síly vládnoucí moci a tedy i slabosti ducha. ÚSTR a jeho pracovníci paradoxně představují sílu, která tomu může při nedostatečné korekci svého působení napomoci. Pokušení jsou příliš veliká.