"Nejsu Slovan, su Kelt!"
O národní sebeidentifikaci včera a dnes
Nemine týden, abych se na webu vedle vyjádření nějakého „slovanského národovce“ (který ani neví, že tím vytvořil sémantický nesmysl, protože „národovec“ může propagovat národ, ale nikoli kmen národů) neobjevil naopak nějaký rádobysenzační text mísící dávno známá historická a etnologická fakta do zmatené bramboračky, která ústí do senzačního konstatování, že „Slovani, jak je již patrno z toho slova, byli otrokáři“ (popřípadě otroci) – a on, „vědomý si historie této země, je Kelt“ (nejčastěji z vymřelého kmene Bojů), popřípadě Germán.
Věc se ale má tak, že identita evropských národů se od počátku moderního národnostního uvědomění (tj. přibližně od 17. –18. století) definuje používaným jazykem, a to až na dnešní keltské národy, které původními keltskými jazyky z většiny už nemluví, a na Francouze, jejichž identita je trojjedině namixovaná z převahy keltských genů, románského jazyka, a jména jejich národa, převzatého po starověkém germánském kmeni. Kdybychom se měli definovat podle krve a haploskupin, zavánělo by to ad A Gobinauem a Hitlerem; ad B na každou takovou sebedefinici bychom si museli najmout školené genetiky, kteří by nám ji dodali v několikasvazkovém provedení. A ad C: třeba takoví Maďaři, Estonci a Finové by se navíc museli definovat jako „převážná směs germánských a slovanských haplotypů“, protože jejich jazykoví předkové, původní Ugrofinové (kteří přišli ze severní Sibiře, byli žluté rasy a typově byli přibližně podobní dnešním Mongolům) se v jejich evropských genech během staletí dávno mizivě umenšili. Přesto se i tyto národy definují svým jazykem.
Oblíbené řeči ve smyslu: „kdovíco byli Slovani zač“ navíc usvědčují autory podobných „expertiz“ z diletantismu, protože co byli zač a kdy a jak se vlastně z Indoevropanů vyvinuli, nevíme ani o bratrských Keltech, Germánech, Arménech, Íráncích, Indech, Chetitech a všech dalších kmenech naší rodné indoevropské rodiny. Ti, po nichž jsme zdědili jazyky my, slovanské národy, nebyli jinými pojmenování po otrocích, ale sami se poměrně „nudně“ pojmenovali po SLOVĚ (z indoevropského „*klou“; „slout“, „srozumitelně mluvit“). Přesto, že na rozdíl od Keltů a Germánů neměli ještě ve starověku vlastní písmo, měli velice vyvinutou mytologickou kosmologii, která se z velké části zachovala jednak díky ústnímu předávání písní (to jsme měli společné s bratry Indy) a jednak díky tomu, že se do doby, kdy se začalo písemně zaznamenávat, dochovaly jejich pohanské chrámy. Především nejslavnější a nejvýstavnější z nich, který stál přibližně od roku 800 v Arkoně na dnešním německém ostrově Rujana.
Ča(ch)rování s národní identitou není nic nového – a vždycky je za ním politická motivace. Už za Velké francouzské revoluce se poražená šlechta chtěla odlišit od vítězného plebsu tím, že se distancovala od galské (keltské) sebedefinice Francouzů, a prohlašovala, že ona, "Francouzka vznešená", rozhodně nepochází z rebelských Galů, ale z „disciplinovaných a hierarchii ctících Germánů“. Podobně v době celosvětové propagandy šířící strach z Rusů (z nichž někteří tomu vřele napomáhají tím, že si osobují právo tvářit se jako nositelé „jediného pravého slovanství“) se mezi Chorvaty šíří názor, že oni vlastně nejsou Slované, ale „poslovanštělí Italové“, Bosňáci se cítí být „poslovanštělými Turky“, a Češi sahají po keltském či germánském dědictví. Jedno však mají tito protestující zpravidla všichni společné; kdyby k sobě byli upřímní, museli by říct: „Necítím se jako Slovan – i když jsem se tedy až dodnes nedokázal pořádně naučit jiný nežli ten náš nudný rodný slovanský jazyk“. A většinou by k tomu museli dodat „…a i tím mluvím a píšu mizerně“. Což koneckonců mají společné i se svými úhlavními nepřáteli, „slovanskými národovci“…