Strniště
O žni dámy s kosou, a soudech těch, co nezažili
Je léto, v němž stejnou úrodu jak kosa žencova má kosa té se zubama. Před pár dny zemřelou scenáristku paní Miroslavu Besserovou jsem stejně jako několik dalších lidí ze zlaté éry české kultury (která pro mě začíná 60. lety 20. století) potkal na Facebooku. Zaujala mě svými vzpomínkami na svého muže Viléma (Mílu) Bessera, vynikajícího a v 80. letech předčasně zemřelého českého herce, kterého známe především jako „kulaka“ a bohéma Emana Zahradníka z dílu Majora Zemana Vrah se skrývá v poli (který byl propagandistickou dezinterpretací Babického případu z 50. let). Paní Miroslava vzpomínala, že ač její manžel vytvořil víc než sto jiných, nepolitických filmových rolí, Zemana a Zahradníka měl pořád na talíři jak za života, tak po smrti. Potěšil jsem ji (jak mi napsala) velmi tím, že jsem vyjmenoval ty celkem čtyři členy českého herectva, kteří se velmi povinnému třicetidílnému policejnímu seriálu, spoluprodukovanému ministerstvem vnitra, dokázali vyhnout. Dokonce ani pozdější exulanti Jan Tříska a Martin Štěpánek mezi tyto šťastlivce nepatřili. Právě Jan Tříska si dokonce paradoxně zahrál jednoho z bratrů Mašínů v díle Strach, který se zabýval jejich útěkem.
Před časem jsem na Facebook napsal úvahu o tom, že naše společnost (na rozdíl třeba od polské) nikdy nebyla rozdělena na nesmiřitelné tábory komunistů a nekomunistů, ale dělicí čára procházela napříč jednotlivými rodinami (například bratranec člena ÚV KSC Ivana Olbrachta, Pavel Tigrid, byl zakladatel Svobodné Evropy, jejímž hlasatelem se výše zmíněný Martin Štěpánek stal právě v době, kdy byl jeho bratr Petr předsedou základní organizace KSC v Národním divadle) – ale i napříč jednotlivými osudy. Když pracovník Ústavu pro studium totalitních režimů Petr Blažek prohlásil, že členem dozorující rady této instituce nesmí být nikdo, kdo byl členem KSČ, pousmál jsem se, když jsem si uvědomil, že tím pádem by tohle pracovní místo bylo nedostupné nejen pro lidi, jako byla třeba maminka bratrů Mašínových Zdena (která po útěku svých synů zemřela ve stalinském vězení) nebo třeba Bohumil Hrabal, ale i pro celou českou meziválečnou uměleckou avantgardu – a také nadpoloviční většinu Charty 77. Přitom se mi v hlavě ozvala věta z prvního polistopadového soukromého filmu Tankový prapor, v níž František Řehák v roli Lizetčina tatínka pana Hertla říká: „Až se to obrátí, všechny komunisty vlastnoručně postavím ke zdi! A já o nich mám přehled! Já mám v naší základní organizaci na starosti známky!“ Autor této geniálně shrnující věty, spisovatel Josef Škvorecký, zemřel před pěti lety. Ten, který ji vyřkl, František Řehák, zemřel den poté, co jsem si při psaní své reportáže tuhle větu vybavil.
Smrt má svou žeň vždy tam, kde klas dozrává. Svou úrodu na poli těch, kteří ještě pamatují dobu, kterou soudíme, už skoro skončila. Měli bychom, dokud je ještě čas, vytěžit z jejich klasů co nejvíce paměti, namísto abychom ze studeného sněhu na požatých strništích stavěli paláce, v nichž budou soudy vynášet jen naše představy o dobách, jež jsme sami nezažili.