ZUZANA GABRIŠOVÁ: JAK SE TO DĚLÁ, TA LÁSKA

teď už je světlo málo očím přivyklým šeru

 

Máme v současné poezii, a to zejména české, strach z velkých slov. Jistě z velké části oprávněně – s čím se zachází, tím se schází – jenže k poezii patří. Neodmyslitelně, stále, nezapíratelně. A tak ačkoliv jsem se podvědomě trochu zdráhal pojmenovat soubor básní Zuzany Gabrišové veršem z básně Martin, nakonec jsem tak učinil, protože je to název výstižný. Nejen proto, že jde o básně, které o lásce v mnoha možných podobách jsou, také proto, že jde o básně, které jsou přímé, přesné: v pojmenování, v rozpoznávání, v sebepřiznání, ve vyznání, v hledání: hledám ten obraz. ten příměr / pro svá / složená křídla. Mohla by to hravá definice psaní poezie: hledání přiměřených příměrů pro svá křídla. Složená, máchající, rostoucí, zlomená…

Petr Čermáček

 

 

MÉ MANŽELSTVÍ

a musela bych tě nosit na zádech, jako tvá matka tě nosila

a nechat tvé ruce vzít si, po čem lační

sytého tě pouštět do světa

čistého, s touhou lovit vlky

a pak tě vítat, znuděného ve všech způsobech a cestách

bílého života

a musela bych tě konejšit, jako tvá matka tě konejšila

a rozevírat ústa, aby sis bral, po čem lačníš

sebejistého tě pouštět do světa

a hrozit se chvíle, kdy tě přejde touha lovit vlky

kdy si sedneš

a chytneš se mé sukně, jako ses chytal své matky

a já tě budu nosit s sebou, jako bodlák, jako jehličí

zešedneš a vyschneš spolu s mým klínem

po tom, co jsme se nikdy

nikdy neznali.

 

Zuzana Grabišová

 

MARTIN

jdu a piju z láhve

růžové

přes listopadový park nahýbám si sklo

abych tě nadlehčila s tvou ženou a dcerkou a matkou

jak vás unést v tom mrholení dlouhé tiché touhy

 

růžové

podrží mi ruce a nohy, zvedá mi hlavu do teplého světla lamp

vždycky teplé, ty zimní lampy

v krásných pletivech holých větví a vlhkých chodníků

tak jsem to vydržela, vidíš, a nenapsala ti, ale jakási černota

mi jde do očí, samá zlá, opuštěná slova a musím

 

růžové

vstříc ti od tebe, ke smyslu pro povinnost, od prokletí

víš, jak to bylo s tím korejským mnichem, jak mě nejdřív bral za bradu a pak

na mě vzal bílou plastovou židli, jak ty výčitky nejdou, v jednom nejdou unést bez násilí

a tak růžové

pozdravuje tvoje ženy, za které si nestoupnu do řady

ač máš ty stejné čtrnáctileté oči, ty stejné tmavé vlasy

kam bych vás všechny dala – tebe, tvé ženy a tvé výčitky, kam bych vám utekla

přes park listopadového mokra

 

růžové

jak se to dělá, ta láska, když stejně přežije se

čistá láhev v ruce, pro teď

růžové

 

Zuzana Grabišová

 

PETR

tenhle den nepřipomíná vůbec nic

a já tě cítím okolo sebe

v dusném vlhku teplého listopadu

roky jsi nešlapal jeho chodník posetý mrtvými listy

nedíval ses na cizí tváře té

velké lidské rodiny, která

dokud může

jde si po svých –

 

a tys mě volal a někdy bylo tak těžké k tobě přijít

a spravit ti zvrácenou hlavu a posunout vykřivený bok

a někdy bylo tak těžké slyšet

jak nic nechceš

a nestihnout si při odchodu na autobus umýt prsty

jimiž jsem tě brala v podpaží

 

a tenhle den je celý na hovno

a já se nemusím přemáhat

když k tobě nechci přijít.

 

Zuzana Grabišová

 

SNY

jak se mýlíš ve své zástavě srdce.

příliv se nadechnul tisíckrát, zasténaly

podtínané stromy, zatímco ty mlčíš.

jak se mýlíš ve své samotě. i zem pod tvými chodidly

šeptá všemi slovy, všemi výkřiky

a tvoje krev odpovídá –

ale ty neslyšíš

chodíš s nataženou rukou a vidíš, že je prázdná.

jak se mýlíš.

 

odliv vydechnul tisíckrát, v tobě dozrál

vinohrad, zatímco mlčíš.

 

Zuzana Grabišová

 

PROPADLÍ

my, vaše děti, si nepamatujeme

než plastové skleničky a červené sliby

nechutné polibky státníků na letišti, jen docela

lehce, pro nás byla láska a byla hřiště a byly

s rozkoší zapalované lampióny…

a vzrušení zpívajícího davu

 

a vám se sypala hlína pod nohama při tom

výstupu na světlo, nic víc, jen sesouvající se hlína.

my jsme mezitím dotančili za hranice, zabydleli se

na virtuálních pódiích, ve virtuálních skrýších

pohrdajíce těmi, kdo se při výstupu zalkli čerstvým vzduchem

komu padající přítel zlomil vaz –

 

teď už je světlo málo očím přivyklým šeru.

počítáte, kolik času jste ztratili, rozhlížíte se

a ukazujete prstem, protože tak strašné zlodějiny

se přece musel někdo dopustit, jež ve vás

otevřela vrata do prázdné stodoly. někde

tady měli být

hledáte popaměti za čím jste šli

o čem jste celou dobu věděli, co být musí

co jste si zasloužili

 

propadlí

ztracení

na prohřáté meze vyobcovaní krtci –

 

Zuzana Grabišová

 

KROTKÁ ZVÍŘATA

nastavit břicho, už dopředu říct – tak si sáhněte

já nebudu kousat, tak to zkuste

já se nebráním

a neptejte se proč a budem brzy hotoví.

ukázat vnitřní strany stehen, zaklonit hlavu

krk se propne, při úsměvu odhaluju zuby.

a někdy to trvá příliš dlouho, někdy je třeba

vyslechnout si sáhodlouhé úvahy

jsi měkká, hloupá, defenzivní, submisivní –

a je to nuda –

jsi hodná –

a radši se neptám, co tím chcete říct –

pootočit hlavu a nastavit tvář

 

zkraťme to, vy nezalovíte pod kůží

vy jen saháte

něco sklouzlo a žádný z nás nic necítil

už se to hojí

už nikdy se to nezacelí

odcházet volným krokem, není kam spěchat

zapomněla jsem deštník a venku prší.

 

Zuzana Grabišová

 

SLOŽENÁ KŘÍDLA

jak velký pták, něco velkého, snad pelikán

sedím na zemi. ve víru jiných křídel

krystal v hejnu pablesků. ne

uhlík v ohni, plamen v kotouči jisker.

hledám ten obraz. ten příměr

pro svá

složená křídla.

 

Zuzana Grabišová

 

Zuzana Gabrišová se narodila v roce 1978 v Brně. Edičně připravila výbor poezie Simonetty Buonaccini Na chůdách snu (dybbuk 2016). Průběžně pracuje na antologii českých básnířek 20. a 21. století. Vydala básnické sbírky Dekubity (edice Tvary 2002, pod pseudonymem Vojtěch Štětka), O soli (Větrné mlýny 2004), Těžko říct (Weles 2013) a Ráno druhého dne (dybbuk 2015).

Zuzana Grabišová