ZUZANA GABRIŠOVÁ: JAK SE TO DĚLÁ, TA LÁSKA
teď už je světlo málo očím přivyklým šeru
Máme v současné poezii, a to zejména české, strach z velkých slov. Jistě z velké části oprávněně – s čím se zachází, tím se schází – jenže k poezii patří. Neodmyslitelně, stále, nezapíratelně. A tak ačkoliv jsem se podvědomě trochu zdráhal pojmenovat soubor básní Zuzany Gabrišové veršem z básně Martin, nakonec jsem tak učinil, protože je to název výstižný. Nejen proto, že jde o básně, které o lásce v mnoha možných podobách jsou, také proto, že jde o básně, které jsou přímé, přesné: v pojmenování, v rozpoznávání, v sebepřiznání, ve vyznání, v hledání: hledám ten obraz. ten příměr / pro svá / složená křídla. Mohla by to hravá definice psaní poezie: hledání přiměřených příměrů pro svá křídla. Složená, máchající, rostoucí, zlomená…
Petr Čermáček
MÉ MANŽELSTVÍ
a musela bych tě nosit na zádech, jako tvá matka tě nosila
a nechat tvé ruce vzít si, po čem lační
sytého tě pouštět do světa
čistého, s touhou lovit vlky
a pak tě vítat, znuděného ve všech způsobech a cestách
bílého života
a musela bych tě konejšit, jako tvá matka tě konejšila
a rozevírat ústa, aby sis bral, po čem lačníš
sebejistého tě pouštět do světa
a hrozit se chvíle, kdy tě přejde touha lovit vlky
kdy si sedneš
a chytneš se mé sukně, jako ses chytal své matky
a já tě budu nosit s sebou, jako bodlák, jako jehličí
zešedneš a vyschneš spolu s mým klínem
po tom, co jsme se nikdy
nikdy neznali.
MARTIN
jdu a piju z láhve
růžové
přes listopadový park nahýbám si sklo
abych tě nadlehčila s tvou ženou a dcerkou a matkou
jak vás unést v tom mrholení dlouhé tiché touhy
růžové
podrží mi ruce a nohy, zvedá mi hlavu do teplého světla lamp
vždycky teplé, ty zimní lampy
v krásných pletivech holých větví a vlhkých chodníků
tak jsem to vydržela, vidíš, a nenapsala ti, ale jakási černota
mi jde do očí, samá zlá, opuštěná slova a musím
růžové
vstříc ti od tebe, ke smyslu pro povinnost, od prokletí
víš, jak to bylo s tím korejským mnichem, jak mě nejdřív bral za bradu a pak
na mě vzal bílou plastovou židli, jak ty výčitky nejdou, v jednom nejdou unést bez násilí
a tak růžové
pozdravuje tvoje ženy, za které si nestoupnu do řady
ač máš ty stejné čtrnáctileté oči, ty stejné tmavé vlasy
kam bych vás všechny dala – tebe, tvé ženy a tvé výčitky, kam bych vám utekla
přes park listopadového mokra
růžové
jak se to dělá, ta láska, když stejně přežije se
čistá láhev v ruce, pro teď
růžové
PETR
tenhle den nepřipomíná vůbec nic
a já tě cítím okolo sebe
v dusném vlhku teplého listopadu
roky jsi nešlapal jeho chodník posetý mrtvými listy
nedíval ses na cizí tváře té
velké lidské rodiny, která
dokud může
jde si po svých –
a tys mě volal a někdy bylo tak těžké k tobě přijít
a spravit ti zvrácenou hlavu a posunout vykřivený bok
a někdy bylo tak těžké slyšet
jak nic nechceš
a nestihnout si při odchodu na autobus umýt prsty
jimiž jsem tě brala v podpaží
a tenhle den je celý na hovno
a já se nemusím přemáhat
když k tobě nechci přijít.
SNY
jak se mýlíš ve své zástavě srdce.
příliv se nadechnul tisíckrát, zasténaly
podtínané stromy, zatímco ty mlčíš.
jak se mýlíš ve své samotě. i zem pod tvými chodidly
šeptá všemi slovy, všemi výkřiky
a tvoje krev odpovídá –
ale ty neslyšíš
chodíš s nataženou rukou a vidíš, že je prázdná.
jak se mýlíš.
odliv vydechnul tisíckrát, v tobě dozrál
vinohrad, zatímco mlčíš.
PROPADLÍ
my, vaše děti, si nepamatujeme
než plastové skleničky a červené sliby
nechutné polibky státníků na letišti, jen docela
lehce, pro nás byla láska a byla hřiště a byly
s rozkoší zapalované lampióny…
a vzrušení zpívajícího davu
a vám se sypala hlína pod nohama při tom
výstupu na světlo, nic víc, jen sesouvající se hlína.
my jsme mezitím dotančili za hranice, zabydleli se
na virtuálních pódiích, ve virtuálních skrýších
pohrdajíce těmi, kdo se při výstupu zalkli čerstvým vzduchem
komu padající přítel zlomil vaz –
teď už je světlo málo očím přivyklým šeru.
počítáte, kolik času jste ztratili, rozhlížíte se
a ukazujete prstem, protože tak strašné zlodějiny
se přece musel někdo dopustit, jež ve vás
otevřela vrata do prázdné stodoly. někde
tady měli být
hledáte popaměti za čím jste šli
o čem jste celou dobu věděli, co být musí
co jste si zasloužili
propadlí
ztracení
na prohřáté meze vyobcovaní krtci –
KROTKÁ ZVÍŘATA
nastavit břicho, už dopředu říct – tak si sáhněte
já nebudu kousat, tak to zkuste
já se nebráním
a neptejte se proč a budem brzy hotoví.
ukázat vnitřní strany stehen, zaklonit hlavu
krk se propne, při úsměvu odhaluju zuby.
a někdy to trvá příliš dlouho, někdy je třeba
vyslechnout si sáhodlouhé úvahy
jsi měkká, hloupá, defenzivní, submisivní –
a je to nuda –
jsi hodná –
a radši se neptám, co tím chcete říct –
pootočit hlavu a nastavit tvář
zkraťme to, vy nezalovíte pod kůží
vy jen saháte
něco sklouzlo a žádný z nás nic necítil
už se to hojí
už nikdy se to nezacelí
odcházet volným krokem, není kam spěchat
zapomněla jsem deštník a venku prší.
SLOŽENÁ KŘÍDLA
jak velký pták, něco velkého, snad pelikán
sedím na zemi. ve víru jiných křídel
krystal v hejnu pablesků. ne
uhlík v ohni, plamen v kotouči jisker.
hledám ten obraz. ten příměr
pro svá
složená křídla.
Zuzana Gabrišová se narodila v roce 1978 v Brně. Edičně připravila výbor poezie Simonetty Buonaccini Na chůdách snu (dybbuk 2016). Průběžně pracuje na antologii českých básnířek 20. a 21. století. Vydala básnické sbírky Dekubity (edice Tvary 2002, pod pseudonymem Vojtěch Štětka), O soli (Větrné mlýny 2004), Těžko říct (Weles 2013) a Ráno druhého dne (dybbuk 2015).
