Jak řešit otázky sociální spravedlnosti?
Kniha, která se dostává čtenářům do ruky, se pohybuje na hranici několika disciplín: politologie, politické filozofie, sociální politiky a implicitně sociální práce. Její téma je však téměř univerzálně lidské a každodenní. Klade si otázku, jaká je povaha spravedlnosti v současné společnosti a jaké dopady může mít určitá podoba sociální politiky na lidi, kteří se ocitli v nepříznivé životní situaci. Již prolog knihy ukazuje, že do nesnází se mohou dostat i osoby, které se zdánlivě nemusejí obávat těžkých chvil. Na příkladu z práce propuštěné ženy se odvíjí obraz nesouměrné moci velkého zaměstnavatele, opírající se o určité pojetí legislativy na straně jedné, a na straně druhé stojí osoba, která vnímá nespravedlivé zacházení a ničivé důsledky nedobrovolného odchodu z práce na její další osobní a společenský život.
Autor knihu rozdělil na několik částí a vrstev, které prostupují text. Text je náročný, zaměřený na vyučující a studenty oborů politologie a sociální politiky a studenty doktorského studia v těchto a příbuzných oborech. Z hlediska lineárního čtení má kniha podobu klasicky vystavěné vědecké práce, která zprvu vysvětluje teorie a metodologie použité pro hlavní argumentaci v klíčových kapitolách o pojetí spravedlnosti. Autor nikterak neskrývá, že v centru jeho kritiky stojí neoliberální způsob myšlení. Tento pod praporem individuálních svobod, svobodné tržní soutěže, trhu jako režimu vytváření pravdy a zodpovědnosti primárně za svůj individuální život eroduje sociální normy a hodnoty, jako jsou solidarita napříč různými vrstvami společnosti, sociální soudržnost, spolupráce a ne-tržní vidění světa. Poté následuje kapitola, která uvádí do světa praxe neoliberální sociální spravedlnosti. Výrazy jako workfare, income managent, dataveillance nejspíš znají jen někteří studenti sociální politiky a sociální práce, kteří se o nich dozvěděli při přednáškách o praxi sociální politiky ve Spojených státech amerických. Ty jsou jednou z mála vyspělých zemí (možná jedinou), kde ideologie neoliberalismu pronikla hluboko do systému sociální politiky i sociální práce a vytvořila jejich neoliberální paradigmatickou podobu se všemi doprovodnými jevy: v porovnání se západoevropskými a některými středoevropskými státy jsou v USA hůře dostupné sociální služby, převažuje trend ke ztržnění celého systému sociálních služeb a uplatnila se takřka důsledná individualizace životních rizik a kriminalizace chudoby.
Autor knihy ve vlastním výzkumu popisuje a analyzuje některé kroky, které v letech 2006–2009 a 2010–2013 realizovaly dvě po sobě jdoucí vlády České republiky, a které sociální politiku nasměrovaly blíže k neoliberálnímu modelu. Kapitoly dokládá vlastním kvalitativním empirickým výzkumem nezaměstnaných lidí, kteří zakoušeli důsledky vládního neoliberálního experimentu. To, co vláda prohlašovala za efektivní a citlivý přístup k recipientům sociální pomoci, se proměnilo mnohdy v ponižující, byrokratický a opresivní systém, jenž nejen problémy neřeší, ale naopak zostřil atmosféru mezi majoritní společností a těmi, kteří jsou někdy hovorově označováni jako „marginálové“ nebo lidé vyloučení. Je možná méně známo a zdůrazňováno, že paradoxně do tábora poražených patří v neoliberálním systému i široká skupina kvalifikovaných sociálních pracovníků/pracovnic a jiných odborných profesí, kteří se museli přizpůsobit reformám vedených shora na politické zadání. Například agendy sociální práce a dávek sociální pomoci se přestěhovaly z jednotlivých obcí na Úřady práce, což enormně tyto úřady zatížilo a jejich pracovníci nemají v podstatě čas na práci s klienty a na metodickou činnost. Byly to právě obce, kde mohli sociální pracovníci a kurátoři pracovat s dávkami adresně, se znalostí terénu a jako s nástrojem pro výkon sociální práce.
Novinkou ministra sociálních věcí Drábka bylo zavedení veřejné služby, tj. víceméně povinného přijetí jakékoli práce nezaměstnanými lidmi jako podmínky pro vyplacení sociálních dávek. Obvykle se jednalo o úklid veřejných prostranství nebo jiné podobné činnosti. Tato veřejná služba byla sice chvíli po jejím uvedení zrušena jako protiprávní, avšak nedávno se po odmlce opět vrátila do hry, nyní jako nástroj uplatnění vlastního přispění k řešení sociální potřebnosti.
Snad na omluvu neoliberálů lze k této praxi dodat, že podobu veřejných služeb zavedla v Anglii již královna Alžběta a u nás Ferdinand I. Habsburský – oba v 16. století, a byly v obcích uplatňovány v případě poskytování chudinských podpor.
Je otázkou, zdali popsanou etapu tzv. reforem sociálního systému v letech 2006–2009 a 2010–2013 je možné použít jako doklad o směřování České republiky k neoliberálnímu modelu. Některé známky by tomu napovídaly: například panuje morálně alarmující situace v oblasti tzv. sociálního bydlení, kde „tržní pravdy“, které jsou ve skutečnosti vydatně živeny ze státní pokladny, vytvořily skupinu téměř 300 tisíc lidí živořících v podmínkách chudoby na ubytovnách nebo dokonce bez přístřeší.
Na straně druhé je potěšitelné, že praktiky, které jsou v knize popisované jako přízrak neoliberálních reforem Nečasovy vlády v letech 2010–2013, byly z části opuštěny pro jejich obecnou politickou neprůchodnost a nepřijatelnost. Bylo již řečeno, že došlo ke zrušení veřejné služby jako protiprávní praxe. Také byla zrušena tzv. S karta, čistý byznys projekt České spořitelny, který platil asi šest měsíců, a jeho zavedení stálo mnoho desítek miliónů. Debakl utržila i koncepce povinného důchodového pojištění lidí u soukromých finančních ústavů.
Dá se i říci, že obecně pokročila nedůvěra a kritická obezřetnost naprosté většiny sociálních pracovníků a praktiků sociálních politik vůči neoliberálním idejím, které snad ještě mohly někoho inspirovat v 90. letech a na počátku milénia.
Mějme se ale na pozoru. Neoliberální praktiky a tendence ke ztržnění sociálních norem a sociálního prostoru jsou součástí agend více politických uskupení i v současnosti. Politická konstelace z let 2010–2013 se může v v jiné podobě opakovat. Tím není řečeno, že by systém sociálních politik a sociální práce s marginalizovanými skupinami neměl procházet proměnami. Co například může přinést již probíhající tzv. 4D revoluce, která podle predikcí může znamenat nárůst nezaměstnanosti až o desítky procent? Co můžeme dělat s těmi, kteří dlouhodobě uvízli v pasti sociálních dávek a již vytvořili subkulturu lidí na sociální a finanční pomoci závislých? Klaďme si ale spolu s autorem knihy otázku, zdali odpovědi na sociální problémy a výzvy mohou poskytnout ideje neoliberalismu.
MERTL, Jiří: Přerozdělování welfare: nástroj pomoci, nebo kontroly? Doplněk, Brno, 2017