Počteníčko: Čas mého života
V oné době se v Evropě vášnivě debatovalo, kdy opravdu začalo dvacáté století. Panoval obecný názor, že nám přinese štěstí. Francie se rozhodně reformovala. Na druhé straně nás Německo „zaváželo“ věcmi. Svým zbožím nezaváželo pouze Anglii, nýbrž i jiné země, které jsme dosud měli ve zvyku nerušeně zavážet my. Po nějaké době jsme se naštvali. Hovořilo se o entente s Francií, která nikoho nezavážela – která neměla příliš čím zavážet. Ujaly se toho humoristické časopisy. Francie byla znázorňována jako dáma, mladá a rozhodně přitažlivá; Německo jako vypasený poďobaný starý pán s nakrátko sestřiženými vlasy. Copak mohl gentlemanský John Bull coby symbol Británie mezi nimi váhat?
Zdálo se, že špatně pochopeno bylo i Rusko. Rusko nebylo ani zdaleka tak hrozné, jak jsme si mysleli; Rusko v každém případě nikoho nezaváželo.
A potom Německo, z vyložené paličatosti, jak to vypadalo, v horečném spěchu pokračovalo ve stavbě lodí.
I ti nejmírnější z nás souhlasili, že Británie nemůže na vlnách tolerovat žádné rivaly. Vyšlo najevo, že Německo staví čtyři nové křižníky. My jsme jich okamžitě požadovali osm. Vymysleli jsme na to písničku.
My jich osm chceme,
A čekat nebudeme.
Zpívala se u všech doplňovacích voleb. Mírové strany získávaly morální vítězství.
Sir Edward Grey byl obviněn z toho, že nás „vmanévroval“ do války – že nás natolik zavázal Rusku a Francii, že se nám nenabízí žádný čestný únik. I kdyby byl tento samaritán naším ministrem zahraničí, k válce by došlo tak či tak. Obecně se má za to, že Německo nás do ní vtáhlo tím, že prošlo Belgií. Kdyby obeplulo mys Dobré naděje, výsledek by byl stejný. Všechny nás popadl stádní instinkt. Hnal se celou Evropou. V den, kdy jsme Německu vyhlásili válku, jsem byl na jednom venkovském tenisovém turnaji. Mladí muži a slečny, veteráni se šedými kníry, bledí kuráti, milé staré dámy; všichni do jednoho vyjádřili úlevu a vděčnost. „Jak jsem se bála, že Grey v posledním okamžiku ucukne.“ – „Pochyboval jsem o Asquithovi. Myslel jsem, že ten stařík nemá dostatek kuráže.“ – „Díky bohu, že si teď nějakou dobu nebudeme muset číst štítky ‚Vyrobeno v Německu‘.“ Tak se tehdy mluvilo nad šálky čaje.
Kam jste se podívali, všude to bylo stejné. Nádražní portýři, drožkáři, dělníci jedoucí domů na kole, zemědělští nádeníci pojídající chléb se sýrem vedle živého plotu, všem se ve tváři zračil výraz člověka, který se dozvěděl nějakou šťastnou novinu.
Tento instinktivní pocit, že Německo je Nepřítel, narůstal léta. Na začátku jsme byli zarmouceni. Bylo to poprvé v dějinách, kdy bylo vyzváno, aby sehrálo tuto roli. Ale byla to jeho chyba. Proč nás nemohlo nechat na pokoji – přestat se vměšovat do našeho obchodování, ohrožovat naši vládu nad mořem? Docela slušní lidé říkali: „My se s ním museli pustit do křížku. Doufám, že se střetu ještě sám dočkám.“ – „Musíme mu ukázat, kde je jeho místo. Poté s ním budeme vycházet o to líp.“ Taková byla všeobecná představa, že válka pročistí vzduch, že všechno po ní bude příjemnější. Jedna politická strana, vedená lordem Robertsem, se hlasitě dožadovala branné povinnosti. Jiná strana, vedená lordem Fisherem, navrhovala,
že bychom se měli zmocnit německého loďstva a potopit ho. Jako na běžícím pásu vycházely knihy a uváděly se hry, které nás varovaly před německou hrozbou. Kipling v jednom svém textu otevřeně prohlásil Německo za prvořadého protivníka.
V Německu, jak jsem vyrozuměl od svých německých přátel, převažovalo podobné uvažování. Byla to Anglie, která chvíli tajně, chvíli otevřeně všude stavěla holou zeď německé expanzi, odmítala mu místo na slunci, zakazovala mu moře, kula pikle, jak mu přistřihnout křídla.
Pastviny se vyčerpávaly, stáda byla stále neklidnější.
Jediný hodnotný způsob, kterým může soukromá osoba přispět k objasnění národního pozdvižení, je zaznamenávat své vlastní pocity.
Já sám jsem se o vyhlášení války Německu doslechl s radostným uspokojením. Zvíře ve mně jásalo. Měla to být největší válka v dějinách. Děkoval jsem všem bohům, co jich je, že mi ji dopřáli ještě za mého života. Kdybych měl blízko ke stanovené věkové hranici, byl bych narukoval. Mohu to psát se sebejistotou, protože později, a dlouho poté co mé nadšení vyprchalo, se mi podařilo získat práci v docela nebezpečné části vojenské linie. Všichni muži kolem mne odcházeli ze zaměstnání, obětovali své kariéry. Já sám jsem se za sebe styděl, jak tak sedím v bezpečí u svého stolu a píšu články, v nichž je burcuji za určitou částku za slovo. Samozřejmě nikomu se ani náhodou nesnilo, že válka potrvá déle než několik měsíců. Kdybychom to věděli, mohlo se to vyvíjet jinak. Ale odborníci nás v tomto bodě pevně přesvědčovali. Pan Wells byl nanejvýš důrazný. Právě pan Wells ji prohlásil za svatou válku. Teď jsem znovu četl jeho rané dopisy. Poněkud bezcitně je přetiskla jistá slečna Cooper Willisová. Jsem rád, že totéž neprovedla i s mými příspěvky. Noviny tehdy většinu literátů přemlouvaly, abychom pro ně na válečné téma psali speciální statě. Ze všech těch úděsných nesmyslů, které jsme ze sebe během oněch prvních hysterických týdnů vychrlili, by se andělé rozplakali a všichni raraši by mohli puknout smíchy. Abych si však nekřivdil, rád vzpomínám, že jsem všechny ty pompézní řeči a nesmysly o „válce, která bude znamenat konec pro všechny války“ vlídně zesměšňoval. Takové řeči jsem slýchával už v dětství, protože jsem prožil jedno z nejkrvavějších půlstoletí v dějinách. Válka podlehne až postupnému posilování rozumu. Takový pohyb však ještě nezačal.
Z knihy Čas mého života. Přeložil Milan Žáček.