KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Rozhovor s Šárkou Šandovou, ředitelkou alternativní čtyřleté střední školy s názvem Hořické gymnázium

Začnu trochu zeširoka: Mohla bys nastínit dobu, v níž jsi studovala a začínala jako pedagožka – a tehdejší převažující hodnoty?

Napoprvé jsem se hlásila na češtinu–psychologii. Brali osm lidí, převis byl obrovský a já skončila pod čarou. Poslala jsem odvolání a nic. Tenkrát se mohla podávat jen jedna přihláška, a tak když mě nevzali, hledala jsem si práci. Už tehdy byl nedostatek učitelů, takže jsem došla na jakýsi úřad na Praze 5 a zeptala se, jestli mě v nějaké škole zaměstnají. Poslali mě do Slivence, což byla tenkrát taková vesnička na kraji Prahy. Byla jsem po gymplu, o pedagogice jsem nevěděla nic a učilo se mi náramně. Učila jsem všechno možné: češtinu, dějepis, tělocvik, pracovní vyučování, dokonce i hudebku. Uměla jsem zahrát na klavír Ovčáky a Ach synku, synku, pár akordů na kytaru a ráda jsem zpívala. Stačilo to a ohromně mě to všechno bavilo. Ten rok jsem využila všechno, co se mi naskytlo. Učila jsem sice na druhém stupni, ale když jedna kolegyně odmítla jet se svými třeťáčky na školu v přírodě, jela jsem místo ní. Bylo to v zimě, vzala jsem si s sebou běžky a odpoledne se projížděla po okolních lesích a pláních. V červnu jsem pak jela s osmáky a jejich třídní do Tater. A protože třídní těch osmáků byla už trochu starší a nevydržela moc dlouho chodit, pěší túry jsem s nimi podnikala úplně sama. Některé cesty jsem tam sice znala, ale i tak to byla docela odvaha ode mě i od té třídní. Na ten svůj první učitelský rok moc ráda vzpomínám. I přestože to byla ještě doba předlistopadová, já si nějakou nesvobodu nepřipouštěla. Nikdo mě moc nekontroloval a já učila, jak jsem intuitivně cítila. Co jsem neuměla, jsem se doučila a pomohly mi i mé tehdejší bezvadné kolegyně. S jednou jsem v kontaktu doteď. Nějaké hospitace sice proběhly, i jakási upjatá okresní metodička se přišla podívat. Nechápala jsem to, ale to mé učení se líbilo. V dalším roce češtinu–psychologii na fakultě neotevřeli, a tak byla pro mě jedinou přijatelnou možností kombinace čeština–dějepis. Takže jsem to vystudovala. Po škole jsem zaskakovala pár měsíců na druhém stupni ZŠ v Železnici u Jičína a pak jsem nastoupila na gymnázium v Hořicích. Tam jsem učila 21 let a učila bych tam asi pořád, kdyby se nezměnily poměry.

Jak jsi „docestovala“ do alternativního gymnázia?

V žádné alternativní pedagogice jsem se během své minulé praxe soustavně nevzdělávala. Měla jsem dlouho malé děti (jsou sice jen dvě, ale narodily se deset let po sobě) a fůru práce. Učit na gymplu je odborně dost náročné, připravovala jsem se několik roků dlouho do noci a písemky jsem opravovala o víkendech. Pokud vyšel čas, jeli jsme s dětmi na výlet, na hory, jezdili jsme na kole, šli jsme na houby a i na čtení knížky se občas dostalo. V práci jsem byla spokojená a učila jsem nejprve tak, jak jsem odkoukala od svých učitelů. Později jsem způsob učení sice měnila, ale o žádné alternativy jsem se nestarala. Vždycky jsem se studenty hodně bavila a nikdy jsem neučila v různých třídách stejně. Hodně jsem se jich ptala, vymýšlela nové postupy a využívala momentální nápady. Dá se říct, že jsem se „naladila“ na studenty ve třídě a jela jakoby s nimi a podle nich. Ale čím jsem učila déle, tím víc jsem přemýšlela o smysluplnosti toho, co dělám, a o tom, jak by se mohly a měly školy měnit. Začala jsem o své práci i hodně pochybovat a zvažovala odchod. A v tu chvíli se stalo něco, co mě zastavilo. Naši starou školu nám začali brát. Říkají tomu procesu optimalizace: zruší se nějaké obory, aby se děti přelily jinam, a školy sloučí. U nás to bylo hodně necitlivé – škola byla naplněná a fungovala dobře, přesto se kraj jako zřizovatel rozhodl zrušit čtyřleté gymnázium, vyměnit vedení a sloučit nás s ostatními středními školami ve městě. (Pozn. red. O podobném případu, který se odehrál v Hradci Králové, bylo referováno zde.) Přidali jsme se tenkrát ke studentům, kteří začali svou školu bránit jako první. Bránili jsme se, ale odhlasovali to o jeden hlas. Tehdy jsem si jasně uvědomila, kde začíná smysluplná pedagogika a že tam, kde končí, už skutečný pedagog nemá co dělat. A tak jsem s těmi, kdo to viděli podobně, začala usilovně přemýšlet o založení gymnázia nového.

Věděla jsi už předem, že školu povedeš?

Když nepočítám vedení dětské party, chvilkovou roli táborové vedoucí nebo třídnictví, ve vedoucí pozici jsem nikdy nebyla a ani po tom netoužila. Ani při přípravě nové školy jsem nic takového neplánovala. Vedla jsem sice přípravnou skupinu, ale když jsme se dostali do fáze, kdy bylo nutné vybrat ředitele, řekla jsem jim dost ostře, že jestli se k tomu někdo z nich neodhodlá, končím. V té skupině bylo dost mužů, chtěla jsem, aby to byl někdo z nich. Nikdo se k tomu ale neměl…

Bylo založení školy těžké? Co všechno vám házelo klacky pod nohy?

Bylo to těžké a předvídala jsem to. Zpočátku nás v přípravné skupině bylo docela hodně, zapojili se přátelé-učitelé i s partnery, kamarádi neučitelé, známí… Bylo třeba mnoho zjistit. Přípravě školy jsme se naplno věnovali dva roky a lidem, kteří nám v začátku pomáhali, nešlo o vlastní uplatnění, chtěli pomoci věci. To je obdivuhodné. Postupně se práce zintenzivňovala, koncentrovala a přípravná skupina se zmenšila na šest lidí. V poslední fázi se vykrystalizovali čtyři budoucí zřizovatelé, zároveň dlouholetí kolegové a přátelé. Protože se naše aktivita těšila zájmu médií, výrazně se mi zhoršily pracovní podmínky ve škole staré. Abych mohla v přípravě pokračovat, podala jsem výpověď. Bylo to necelý rok předtím, než škola vznikla, a bylo to pro mě bolestivé rozhodnutí, protože jsem byla třídní v maturitním ročníku.

Při plánování nové školy jsem se seznamovala s různými alternativními systémy, jezdila po školách, četla, zhlédla spousty dokumentů. Oslovovaly mě jak principy waldorfské pedagogiky, tak pedagogiky montessoriovské, zaujala mě i ruská rodová škola. Přemýšleli jsme i o internátní škole a vyhlédli si venkovský prostor nedaleko Mnichova Hradiště. Ale pak se události v Hořicích seběhly rychle a my zvolili pro školu místo, kde žijeme. Je sice těžké měnit pohled na vzdělávání a budovat alternativní gymnázium na malém městě, ale o to cennější možná je, když se to povede.

Do rejstříku škol nás napoprvé nezapsali. K žádosti se vyjadřuje kraj a jeho zamítavé stanovisko jsme čekali. Odvolali jsme se a rozjelo se nezapomenutelné tažení. Za pomoci dalších lidí se podařilo získat ještě větší podporu, než jsme měli předtím. Psala jsem kdekomu a jezdila, za kým mě napadlo, napsala jsem i tehdejšímu novému ministrovi školství okamžitě po jeho nástupu do funkce. Že nás povolili, jsme se dozvěděli až v červenci. Jásot trval krátce. Dobře jsme věděli, že to byl pouze první krok a že další budou těžké stejně. Ale opět pomohla spousta lidí, i naši bývalí studenti. V sadech uspořádali srpnový podpůrný majáles a malovali, uklízeli a chystali prostory pro první studenty. A tak jsme 1. září 2014 otevřeli.

Čím se vaše škola liší od představ, které jste o ní původně měli? Naplnila vaše představy, nedostihla je, anebo je předstihla?

Od vlastních představ dost upouštím. Zjistila jsem, že představy mohou být limitující a že věci dopadají lépe, když si je nedělám. Škola je taková, jací jsou v ní lidé – studenti, rodiče, učitelé. Ti všichni utvářejí školu podle sebe a svého charakteru. Mohla bych si přát, aby naše alternativa byla ještě větší a aby změny probíhaly rychleji. Ale to by byla možná taky ta největší chyba, protože jednak sama nevím, kam a jak až jde jít, a jednak se mohu mýlit.

Jestli si něco opravdu přeji, tak jedině v tom smyslu, abychom nemrhali potenciálem, který v mladých lidech je, abychom neotrávili jejich chuť po poznávání a jejich radost ze života. Popřípadě, abychom jim je znovu pomohli nalézt, pokud je ztratili. Abychom pořád vytvářeli podnětné a bezpečné prostředí.

Dá se nastínit to hlavní, čím se vaše škola liší od „školy normální“ stejného stupně?

Jsme školou otevřenou, zveme k nám osobnosti z různých oborů, pamětníky, jsme otevřeni návštěvám veřejnosti, hodně vyjíždíme a učíme se mimo školní lavice. Krom určitých forem učení (exkurze, expedice, projekty, besedy, vlastní lektorské praxe, skupinová práce apod.) klademe důraz na samostatnost a vlastní odpovědnost studentů. Snažíme se kultivovat školní prostředí i sebe, důležité jsou pro nás morální hodnoty, postoje, občanská aktivita. Zapojujeme se do života ve městě, vytváříme programy pro školy i školky, podílíme se na akcích místních spolků, sázíme stromy, uklízíme les i město. Studenti se podílejí do chodu školy, přibíráme je k plánování a hodnocení, jsou s námi u přijímacích pohovorů, prezentují školu na veřejnosti, koncertují atd. Sami přicházejí s nápady a někdy jim přestáváme stačit. V současné době máme 16 učitelů (většinou na částečné úvazky), 10 absolventů a 46 aktuálních studentů.

Učíme zatím předmětově, nikoli epochálně (Pozn. red. V některých alternativních školách, jako je waldorfská, se učí tzv. epochy, což znamená třeba měsíční projektovou výuku jednoho předmětu) v 45minutovém i v 90minutovém bloku, ale „nezvoníme“ a přestávkujeme podle potřeby – ale známkujeme. Aby byla klasifikace přijatelnější, je v některých předmětech podmínková, to jsme odkoukali. Studenti znají své povinnosti/podmínky od září příslušného školního roku a mohou si sami určit, kdy a jak je splní. Na vědomostní podmínku mají dva pokusy. Nechceme hodnotit to, co neumějí, jde nám o to, aby se to naučili. Systém hodnocení je na první pohled složitý, ale je propracovaný a stále ho vylepšujeme. Studenti mohou třeba krom prezentací, referátů, testů, tradičních písemných prací, připravit a moderovat diskusi, vyrobit pomůcku, učit mladší spolužáky, vést hodinu, naplánovat a zrealizovat projekt, napsat odborný esej atd.

Alternativněji to zatím nejde, jsme město bez tradice avantgardních škol, jako jsou Semily nebo Příbram. Ale na dobu, kdy nás nové generace dětí se svými rodiči dovedou k dalším změnám, které půjdou naproti větě „Škola hrou“, se těším. Je to už skoro 400 let, co ji Komenský vyřkl – a už je načase, aby se začala naplňovat i tam, kde to dřív nebylo zvykem.

Dokončení příště.

Mgr. Šárka Šandová

Narozena 1966 v Praze. Vystudovala Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze.Má dvě děti, Matěje (29) a Magdalénu (19 let). Provdala se do Jičína, nicméně a už 11 let žije a pracuje v Hořicích v Podkrkonoší. Od roku 1992 učila 21 let na místním státním Gymnáziu, v roce 2014 spoluzaložila a od té doby vede zdejší nestátní čtyřleté všeobecné gymnázium.

Baví ji všechno, co dělá – nebo to nedělá.

Hořické gymnázium na interaktivní mapě českých inspirativních škol.