Mistr Tanizaki: Čtyři majstrštyky (dokončení)
Pokus o životopis Šunkin
Když Sasuke, hrdina novely Pokus o životopis Šunkin, ztrácí zrak, zjeví se mu hudebnice Šunkin jako postava bódhisattvy či Buddhy samotného:
„Jak mu slábl zrak, přestával rozeznávat věci v pokoji i postavu Šunkin, a už jen místo, kde byla její tvář zahalená obvazy, se nezřetelně bělavě odráželo na jeho sítnici. Pro něho to však nebyly obvazy, nýbrž vznášela se před ním – jako Buddha obklopený nejasnou svatozáří a vítající ho do ráje – harmonická krása bělostné tváře paní, jak ji vždy vídal a jak ji viděl ještě před dvěma měsíci.“
A jinde čteme:
„Nevím, zda to opravdu platí obecně, ale jedno je jisté, že totiž my, zvyklí vidět v přivřených očích Buddhy a bódhisattvů milosrdenství, vyciťujeme útrpnost spíš v očích zavřených než otevřených a v určitých okamžicích v nás budí až posvátnou úctu. Možná tedy, že pramen té zvláštní krásy Šunkin byl i v jejích zavřených očích, které vyzařovaly tajemnou útrpnost jako starobylý, uctívaný obraz Kannon.“ (155)
Tanizakiho hrdina neprolévá ničí krev mimo své vlastní. V typicky japonském, dovnitř obráceném gestu se oslepí a usmíří tak nejen pocit viny za to, že nedokázal ochránit svou paní, ale využije sebezmrzačení k vlastnímu prospěchu. Tanizaki vsunuje při této příležitosti do svého vyprávění zdánlivě postranní příběh o mistru Tamazó z loutkového divadla bunraku, kterého jeho učitel udeřil loutkou a rozsekl mu hlavu:
„Ale i Tamazóa, který zranil svého žáka, udeřil kdysi loutkou do hlavy jeho učitel Kinši, až se loutka rudě zbarvila krví. Tamazó si na učiteli vyprosil ulomenou a krví zbarvenou nohu loutky, zabalil ji do hedvábné cupaniny a vložil do krabice z přírodního dřeva. Občas ji vyjímal a obřadně se jí klaněl, jako by uctíval ducha zemřelé matky. ‘Kdyby mě ta loutka nebyla potrestala, byl bych asi skončil jako průměrný kejklíř,’ říkával často s pláčem.“ (170)
A to je druhý druh „krutosti“, která člověka vede k tomu, aby se stal velkým kumštýřem a prožil život v tvůrčím vytržení; tato cesta není snadná a musí se za ni platit. Bez utrpení, připomíná nám Tanizaki, není pravé velikosti. Krutost zhýčkané a náladové Šunkin se překrývá s tradiční přísností japonského senseie a tříbí Sasukeho umění; někdy ho ovšem mučí z čiré radosti, když vidí, jak se před ní pokorně plazí. Stejný vnitřní rozpor je zakódován do jejího jména: jmenuje se Koto Mozuja, což odpovídá umnému hudebnímu nástroji koto v domě Mozu čili Ťuhýka; jak známo, ťuhýk je ukrutný ptáček, který si skladuje kořist tak, že ji zaživa napichuje na trny keřů.
Je ale Šunkin někdy k Sasukemu opravdu krutá ve smyslu té první, psychické krutosti? Ponižuje ho snad záměrně před druhými lidmi? Kritici, kteří se soustřeďují výhradně na Šunkininy „sadistické“ rysy na straně jedné a Sasukeho odpovídající masochistické tendence na straně druhé, v podstatě redukují velice bohatý a dynamický vztah na jednoduchou skládačku, kde jedna duševní úchylka doplňuje druhou. V Tanizakiho nejlepších dílech – a Šunkin patří k jeho vrcholným dílům – hrají i ty nejbizarnější vlastnosti velice pozitivní roli a nejsou neměnné; vnitřní život jeho ústředních postav prochází jemnými proměnami, které autor sleduje z ústraní jako sympatizující divák, nikoliv jako vševědoucí manipulátor. Vypravěč příběhu, zřejmě kultivovaný literát se starožitnými zájmy, cituje z dokumentu, který se jmenuje Život Šunkin a jehož autorem je Sasuke. Vypravěč Sasukeho zaujatou apoteózu jemně komentuje, vykládá a kriticky zkoumá, a tím prohlubuje její citovou pravdivost. Čtenáři se tak nedostává střízlivých, jednoznačných faktů, spíš rozmanité palety otevřených náznaků, které rozvírají bohatou psychickou skutečnost.
Tanizaki vylíčil svět slepoty jako říši hmatatelného blaženství, kde lidé mají k sobě blíž než v chladném a odtažitém světě vidoucích. Viděný svět je už svým způsobem odcizený a chladný, svět hmatu, chuti a sluchu bezprostřední a horoucí.
Kniha je krásně a vynalézavě upravena a překlad Tomáše Jurkoviče patří k tomu nejlepšímu, co bylo do češtiny z japonské literatury přeloženo.