KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Václav Jakeš

Sociálnědemokratický politik Wenzel Jaksch („Václav Jakeš“ si neříkal, ale po vzoru Jana Masaryka, který mu tak přátelsky přezdíval, si to představit klidně můžeme), narozený v roce 1896 v jihočeské Horní Stropnici (německy Strobnitz), je jednou z mnoha vynikajících osobností, kterým jejich rodná obec dluží důstojnou připomínku. Český Němec (u něhož mimochodem genealogové pro společnou příslušnost k jihočeskému rodu Jakschů nalézají vzdálenou příbuznost se dvěma českými politiky 20. století, Emilem Háchou a Milošem Jakešem), někdejší vídeňský zedník, který (na rozdíl od saského herce Hartmuta Kruga, který ho ztvárnil ve scénách seriálu České století) mluvil česky téměř bez přízvuku a lépe než dnešní politici (důkaz zde na stopáži 25:16), se asi hned tak zařazení do panteonu našich protifašistických bojovníků nedočká. Jako exilový vůdce demokratických sudetských Němců se totiž v některých zásadních otázkách neshodl s Edvardem Benešem; doporučoval, aby jeho krajané nevstupovali do složek československé zahraniční, ale přímo britské armády, a po válce očekával, že občané sudetského pohraničí rozhodnou o tom, do které země budou nadále patřit, v referendu. Z londýnského válečného exilu se Jaksch, u vědomí, že o odsunu bylo rozhodnuto, do Československa už nevrátil. V letech 1950 až 1953 vedl hesenský zemský úřad pro vysídlence, uprchlíky a evakuované, od roku 1957 se stal poslancem západoněmeckého spolkového parlamentu a od roku 1964 až do své smrti byl prezidentem Svazu vyhnanců, organizace, která sdružovala 14 milionů Němců vyhnaných po válce z východní Evropy (z poválečného Československa odešly na základě Benešových dekretů tři miliony Němců, ale z Polska na základě těch Bierutových celých sedm…) Zemřel v roce 1966 při autonehodě a nad jeho hrobem mluvil jeho žák, předseda SPD a socialistické internacionály Willy Brandt, ten, jehož pokleknutí u varšavského památníku obětí holocaustu o pět let později znamenalo počátek usmiřování německého západu a slovanského východu. Ani jeho důsledný odpor proti nacismu ve válečných službách britského státu, ani jeho veřejná londýnská vyjádření proti zvěrstvům nacistické politiky v protektorátě, počínaje Lidicemi, však zatím k Jakschovu důstojnému přijetí do české historie nepomáhají.

Dokumentátor ztracených obcí

Postupně však aspoň vycházejí české překlady jeho děl: v roce 2000 Cesta Evropy do Postupimi (rekapitulace pohledu českých, resp. sudetských Němců na vývoj v „podunajském prostoru“ včetně Čech od r. 1918) a letos v nakladatelství Academia soubor reportáží z českého pohraničí 1924–1928, o nichž už jsme v KN letmo promluvili. Titul Ztracené vesnice, opuštění lidé… je dosti výmluvný, snad jen je vhodné doplnit, že autor se věnuje i některým městům, například Teplicím. Jaksch procestoval zejména Český les, Krušné hory a Žatecko a Orlické hory. Můžeme se jen dohadovat, proč Wenzel Jaksch „vynechal“ Šumavu a rodné Novohradské hory. Snad je nechtěl protežovat, snad si podle něj takovou publicitu nezasloužily, snad došly straně (zde i dále tím míním Německou sociálně demokratickou stranu dělnickou, DSAP) prostředky. Recenzent na začátku devadesátých let minulého století zkoumal vývoj vegetace na enklávách bezlesí po zaniklých vesnicích na Domažlicku. Představoval si, že tam v době existence německého osídlení existoval neurčitý čilý život – a z Jakschovy knihy se dozvěděl, že tam, v Lískové, (dnes už neexistující) Hraničné, Nemanicích (Haselbachu, Paadorfu, Wassersuppenu, kde je bída zaznamenaná už v názvu města, kde Čech „nemá nic“ a Němec k jídlu „vodovou polévku“ ), které ležely co by kamenem dohodil od relativně slušně žijících českých Domažlic, byla velice určitá bída. Jaksch na cestách kromě jiného povzbuzoval sociální demokraty v periferních oblastech země, přednášel – a také ze svých cest „vydal počet“ v reportážích pro stranický časopis Sozialdemokrat. Díky nim si o té neuvěřitelné bídě můžeme číst i my.

Čapek, Jesenská, Šalda – a (ne)politika první Československé republiky

Abychom byli spravedliví, o bídě německého pohraničí se můžeme dočíst i v několika textech Karla Čapka z té doby. V Čapkově díle ale bohužel zapadly a ostatně zachycují jen pověstnou špičku ledovce – několik tragických případů, kdy zoufalí lidé sáhli k (sebe)vraždě, která je a jejich blízké měla z té nesnesitelné bídy vysvobodit (např. Vražednice z 16. 3. 1924 nebo Z těchto dnů, 17. 9. 1924). Jaksch ale popisuje desítky tragédií – a také stovky rodin, jejichž osud neskončil tragicky jen díky buď obdivuhodné mravní síle, chápavému a solidárnímu společenství sousedů nebo různým dalším faktorům.

To, o čem se dnes věru příliš nemluví, je souvislost těchto poměrů s politikou československého státu v těchto oblastech. Jestli to v těchto krajích tak bědně vypadalo v polovině dvacátých let, kdy ve vnitrozemí panovala konjunktura, jaké to muselo být v dobách hospodářské krize, kdy začal vystrkovat růžky nacismus a kdy se v celém pohraničí (nejen na severní Moravě a ve Slezsku, kam tento termín geograficky patří) začalo používat slovo Sudety? Částečnou odpověď nacházíme v reportážích Mileny Jesenské v Přítomnosti v roce 1938 a také v málo známém textu F. X. Šaldy Starosti s Henleinem z r. 1935: „V německých okresech zuří bída a hlad, jakých tam není ještě pamětníka, bída opravdu katastrofální, tak strašná, že snad zdecimuje jejich obyvatelstvo. (…) Starali jste se nějak o německého dělníka, o německého chalupníčka, o německého řemeslníčka? Usnadnili jste jim nějak život? Ani v nejmenším. Starali jste se upřímně jen o to, aby tam bylo dost českých četníků. Co můžete čekat od těchto lidí, než že se napijí z kalné louže hitlerismu, když jste jim nepodali včas zdravé vody? (…) Ale kdo komedii nehraje, je zbídačelý německý lid; jeho bída je na to strašlivě pravdivá. Kdyby se byla v německém území hned od počátku dělala rozumná sociální politika, která by se upřímně starala o drobný lid, nemusilo by tam být dnes ani vlny hakenkrajclerské, ani fronty sudetoněmecké domoviny; nemusilo být komedie Henleinovy a nemusilo být vlasteneckých odhalovačů jeho „dvojí tváře“. To všecko je babské mastičkaření a čerta starého pomůže. A nebude lépe, pokud nepřijde dalekozraký lékař, který pochopí, že Čech s Němcem může se sejít k upřímné dohodě jen na poli sociálním, dva spolupracovníci na své lepší sociální budoucnosti.“

Bída

Už o dekádu dříve ale vydává Jaksch svědectví o lidských osudech, které zasazuje do příčinného společenského a ekonomického rámce, vyfutrovaného mnoha statistickými údaji. Viz třeba několik čísel o „vzorné sociálnědemokratické vesnici“ Bernov u Nejdku. V současné době tam žijí necelé tři stovky obyvatel, ale v r. 1924 jich bylo 1200, z toho 245 řádných členů sociální demokracie, 155 členů socialistické mládeže a 37 členů svazu malorolníků (ideově blízkého sociální demokracii). Tam i jinde připomíná Jaksch velký význam spotřebních, zčásti svépomocných družstev, která pomáhají chudým vesničanům zajistit živobytí bez zbytečných marží pro obchodníky a překupníky. Několikrát stručně upozorní, že k nezaměstnanosti Němců přispívá i národnostní klíč ve veřejném sektoru včetně například železnic. Jen na nádraží ve Falknově (Sokolově) bylo do poloviny roku 1926 propuštěno skoro 300 Němců a nově zaměstnán srovnatelný počet Čechů. Pléduje pro zákonnou ochranu domáckých výrobců, vesměs živnostníků (tucty nejrůznějších řemesel svědčí kromě jiného o vynalézavost a obratnosti našich skromných Němců), která by jim pomohla zajistit výdobytky aspoň trochu podobné těm, kterých dosáhly odbory. V reportážích z pozdějších let také kritizuje působení Franze Spiny z Německého svazu zemědělců (obdoba české Agrární strany) ve funkci československého ministra veřejných prací mj. za to, že „na státních stavbách se nejvíce hřeší proti osmihodinovému pracovnímu dni“. Nakonec dochází k působivému závěru, že v českých Sudetech je více než 100 000 „nadbytečných“ lidí, nezaměstnaných a při současné politice nezaměstnatelných. Mnozí volí emigraci, ale většina nikoliv. Drží je na místě dnes až nesrozumitelné vlastenectví a láska k místu a kraji. Na ně hrál a je zneužíval později Konrad Henlein, a ty musíme mít na mysli, když chceme aspoň teď – s notným zpožděním – pochopit kořeny válečného a poválečného vývoje. (Ostatně do mnohých z jmenovaných pohraničních krajů, dnes už 70 let osídlených obyvatelstvem z vnitrozemí, se po roce 1989 chudoba – arciže v mnohem lehčí podobě – s polistopadovou „reorganizací pracovního trhu“ zase vrátila. Se stejnou reakcí; mnohem větší úspěch než strany státotvorné zde mají strany fašizující…)

Wenzel Jaksch: Ztracené vesnice, opuštění lidé… Reportáže z českého pohraničí 1924–1928. Přeložila Zuzana Schwarzová. Academia, Praha, 2017.

Na článku spolupracoval Tomáš Koloc.