Sto let
Muž z rodiny, kterou minulý režim označil za buržoazně-reakcionářskou, uvažuje o pozitivním významu Velké říjnové socialistické revoluce pro dnešní dobu.
VŘSR a Listina lidských práv
Moje přírodovědné vzdělání mi velí jaksi vytknout před závorku, že jakékoli sté výročí je artefakt založený na dohodě o používání desítkové soustavy. Věru nevím, jestli je nějaký „objektivní“ důvod připomínat si Velkou říjnovou socialistickou revoluci zrovna teď. Ovšem i ten důvod subjektivní, totiž že P.T. čtenářstvo je takové připomínce zřejmě otevřenější než vloni nebo napřesrok, je dost dobrý. Ještě jedna výhrada asi patří na úvod: ničím kladným, co o VŘSR dále napíšu, nechci jakkoli zlehčovat utrpení oběti revolučního ani pozdějšího stalinského teroru. Ostatně soudím, že stalinský teror nebyl zákonitým ani nutným důsledkem VŘSR.
Jak se vlastně připomínala Velká francouzská revoluce při stém výročí v roce 1889? Nemám, žel, dost sil to do hloubky zkoumat, ale z jistých letmých pramenů soudím, že tehdy byly vzpomínky na jakobínský teror mnohem živější než dnes, nicméně si myslím – opět aniž bych chtěl zlehčovat utrpení obětí toho teroru – že už tehdy byl velké většině lidí zřejmý přínos této revoluce pro postupné prosazení občanských práv přinejmenším v euroamerickém kulturním okruhu. Obdobný význam měla VŘSR pro tak zvaná sociální práva, tedy onu druhou (dnes poněkud na druhé koleji stojící) skupinu práv, která spolu s občanskými dohromady tvoří lidská práva, tak, jak je vymezuje Všeobecná deklarace lidských práv, schválena Valným shromážděním Organizace spojených národů dne 10. prosince 1948, v sociálních článcích 22–28. Jsem přesvědčen, že nebýt VŘSR, tato deklarace by byla přijata mnohem později nebo jen v omezeném rozsahu.
Jak asociální teror Stalinova bolševika přivedl k moci sociálního menševika
Odhlédneme-li od politického zákulisí roznětek oné revoluce, vnímám, jak ohromnou vlnu naděje VŘSR zvedla, sama do značné míry poháněna wolkerovskou nejhlubší nenávistí. Ta energie i ta naděje byla podle všeho, co vím, ryzí a autentická či, jak je teď módní říkat, zdola. Nakonec i ten revoluční teror měl svůj význam pro levici jako takovou – myslím, že ohromně pomohl nerevoluční, vůči bolševikům opoziční sociální demokracii, připsal na její konto širší podporu, která vyústila až v rozmach sociálního státu po druhé světové válce.
Není-li reformace, je revoluce
Jeden vynikající sociální demokrat 20. století z mého kraje v Novohradsku mi ukázal, jak moc na začátku 20. století socialistická revoluce chyběla. Bída nejchudších lidí na Šumavě a v Orlických a Krušných horách byla už ve dvacátých letech minulého století, tedy před velkou hospodářskou krizí, doslova otřesná. Oním otevíračem mých očí byl paradoxně muž, jemuž i stát, který VŘSR zrodila svou dohodou o nepokračování kontinuity komunity Němců v Českých zemích, vzal vlast: předák československých sociálních demokratů německého jazyka, Wenzel Jaksch. Kniha Jakschových reportáží Ztracené vesnice, opuštění lidé je důležitým korektivem idylických obrázků paměti o blahobytné a ostrovně-demokratické první republice. Buďme za ni vděčni.
Socha, loď a víla
Buďme vděčni i s ohledem na zkušenost, že prostoduchá propagandistická apologetika normalizačního školství, kterým prošla moje generace, dosti účinně bránila pochopení skutečného významu VŘSR. Bylo snadné myslet si pravý opak toho, co jsme se učili. I když jsem díky rodinné knihovně (Masaryk, Slavík, Wells, Gide…) získal poměrně plastický obrázek, pro hluboké pochopení a procítění významu VŘSR jsem potřeboval osvobození listopadovým převratem v roce 1989. Vlastně nevím přesně, kdy jsem poprvé slyšel píseň Víla od skupiny Poutníci. Mohlo to být těsně před Listopadem, či těsně po něm, vím ale úplně přesně, že dva verše z ní byly tím prvním, co mi pootevřelo oči a umožnilo mi vnímat tehdy nenáviděnou VŘSR plasticky. Proti nánosu kýče na newyorské Soše Svobody mi stačilo poučení o téměř roční internaci Jiřího Voskovce, který byl po sedmiletém pobytu v USA (1939–1946) při jednom ze svých návratů na americkou půdu v roce 1950 na jedenáct měsíců internován v detenčním táboře na blízkém Ellis Islandu. Pro Auroru a VŘSR jsem potřeboval něco emotivnějšího. Ještě teď mě při poslechu té písně a oněch dvou veršů, které srovnaly dvě průkopnice lidských práv; jednu sochu a jednu loď, jemně mrazí:
"…je to můj člověk s hlavou v kříži
umírající v horku
můj plakát na refýži
i má socha u New Yorku
je to můj voják beze jména
i ten parník v ústí Něvy
je to jediná má žena
jenže ta, která to neví..."
Post scriptum
Jak se asi bude VŘSR připomínat v roce 2145, tedy s takovým odstupem, jaký dnes máme od Velké francouzské revoluce? Ale moment: přece změny klimatu – jaké že jsou i ty nejmírnější předpovědi? Bude vůbec nějaké 2145? Nepotřebujeme nyní další revoluci, která by vedla k uznání další entity, pošlapávání jejíchž práv má vliv i na nás? A čím dříve, tím lépe…?