Obživlosti: Sychravé ráno
Od chvíle, kdy jsme si se ženou postavili dům na kopci, přichází podzim později. Většinou touto dobou města a vesnice pod námi v údolí mizí pod bílou mlhou, zatímco nás slunce laskavě hřeje. Dnes ale mlha vystoupala až k nám.
Tohle sychravé počasí, když je léto pryč i se svými babími dozvuky, kdy se barví listí na odchodu a člověk by asi měl reklamovat krátící se den, s sebou přináší stále stejnou vzpomínku. Kupuji si v Pardubicích v trafice kousek od kasáren cigaretu, kusovku, nejlépe mentolovou Dunhillku, ale třeba i Rothmansku, a pak zvolna kráčím cizím městem na té správně straně plotu. Jsem pod uniformou svobodný, nic nemám, ale nic mi ani nechybí. Budu mít narozeniny. Život mám před sebou a ještě přesně nevím, jak s ním naložím. Je spousta dobrých možností…
Předpokládám, že většina lidí za nejdůležitější v životě považuje to, co je teď a tady, anebo dokonce to, co bylo. Já budu z těch, které zajímá, co bude. Na životě mne fascinuje jeho potenciál. Ať už ve smyslu co všechno lze ještě zažít, koho potkat, čeho dosáhnout, anebo od určitého okamžiku, čeho zbytného se lze vzdát, čemu nedůležitému se vyhnout, čili jak se vymanit z mainstreamu, který tě vleče někam, kam nepatříš.
Když se ohlížím, přijde mi to jaksi nepatřičné. Obtížně si vybavuji minulé, které jsem neprožíval jako potenciální vzpomínku, neukládal do paměti, nearchivoval, nezálohoval. Co se vynořuje z minula, jsou vesměs příběhy bez začátku či bez konce, věty bez kontextu. Jenom ty pocity působí autenticky. Třeba ono sychravé počasí kdysi. Mělo budoucnost. Měl jsem se v jeho sychravém potenciálu rok co rok spatřovat jako v zrcadle.
Jinak ale, jak říkám, pouze útržky. Z desátých narozenin, kdy jsme byli s mými spolužáky za dospělé, si pamatuji obraz, jak jsme se v žertu vrátili do dětství. Díky krabici odložených hraček. S obavou jsem vyhlížel narozeniny třicáté, protože můj starší bratranec, na kterého jsem hodně dal, se o nich zmínil jako o nejhorších v životě. Nějak ve smyslu, že je po všem aniž by něco končilo. A pak si pamatuji na narozeniny čtyřicáté. Byl jsem po letech zpátky v Praze a se sklenkou vína jsem se obrátil k Ludvíkovi Vaculíkovi: „Jaký je to, Ludvíku, věk – čtyřicet?“ Mistr zvážněl, ztišil hlas uprostřed narozeninové vřavy a temně řekl: „Velice nebezpečný!“
Už se dávno ke svým narozeninám nehlásím. Dlouhá léta ale do této sychravé atmosféry zazvonil telefon a na druhém konci linky se ozval můj pravidelný gratulant, Václav Kasík. Byl jsem krátce jeho ředitel, pak on můj, ale mé narozeniny si pamatoval proto, že ve stejný den mu umřela maminka. Jeden rok se už neozval, nemohl k telefonu. Když ale přijde sychravý čas mých narozenin, někde v hlavě mi to zazvoní a Václavovi kamsi na druhý konec linky na věčnost za tradiční gratulaci děkuji.