Člověk
Obraz z besedy o dědictví profesora Vladimíra Úlehly.
Stáli jsme pár metrů od mého bydliště na autobusové zastávce Lipky. Pán, který mě oslovil, už měl trochu upito, ale jeho věty v sobě měly železný smysl. (Když to ale víc uvážím, měly smysl dřevěný.)
„Měli by to tu pojmenovat spíš Platany než Lipky,“ ukázal na řadu čerstvě vysazených stromků v místech, kde ještě před měsícem stály staré lípy. „Ale to jim nikdo neřek, že zatímco lipám rostou kořeny dolů, platanům rostou do stran, takže za deset let tu budou mít místo silnice vlnitý moře!“ promluvil básnicky. I v dalších jeho větách bouřily vlny, tentokrát ale na náměstích.
Dorazil jsem do Brna právě tak včas, abych zvládl vytvořit malou fotoreportáž ze schůzky našeho družstva a promluvit s brněnskou kamarádkou, pro niž jsem se – ani nevím jak – stal laickým životním zpovědníkem. Poslední věty jsme si říkali už do četby z knihy s názvem čistým jako lesní studánka: Napojme prameny. Mluvilo se v ní o lesích a mechu, písku a kořenech; vlastně o týchž věcech, o nichž ke mně mluvil na zastávce ten pán. Bylo to vlastně psané pokračování jeho řeči. Krom bouření vln. (Autor svá slova napsal ještě v době, kdy se obecně mínilo, že o vážných věcech stačí mluvit logicky a zásadně, ale klidně.)
Pak se mluvilo o autorovi. O tom, že kromě přírody psal i o lidové písni. Že lidové písně sbíral. Že sbíral lidi, kteří je zpívají. Že s nimi žil. Vystoupili jeho vnuk a pravnučka. Vyprávěli o svém velkém předkovi, kterého nezažili, tak, jako by tou dobou mezi námi seděl. Když promluvil náš šéfredaktor a já jsem v duchu porovnal slova, která dosud zazněla o sedmdesát let mrtvém muži, s mužem jiným, kterého znám sedm let, pochopil jsem, že je to pravda, že sedí mezi námi.
Vnuk velkého vyprávěl, že ho jeho předek štve svou neobyčejnou činorodostí, které on nikdy nedosáhne. Pravnučka, která mluvila anglicky (přijela z Kanady), vyprávěla, že ji inspiruje a že jen díky němu si zvolila stejný obor činnosti: sbírání lidových písní. Studentka fakulty, kterou velký muž kdysi spoluzakládal, se přiznala, že i ona si zvolila jeho obor činnosti, tedy ten druhý: ochranu přírody. Chtělo se mi vstát a říct, že kvůli lidem jako on jsem si za náplň svého života zvolil jeho třetí obor, publicistiku, ale bylo mi hloupé to říkat do diskuze o člověku, o jehož existenci jsem pro své kusé vzdělání ještě před chvílí neměl ani tušení. Vzal jsem tedy aspoň do ruky vystřiženou recenzi jeho poslední knihy (která vypadla z téže) od jiného velkého muže, kterého jsem znal, a podle hokejových výsledků na druhé straně výstřižku jsem začal pátrat po datu jejího vydání. Vyšla v lednu 1950, třetí rok po jeho smrti. Po ní se u nás o velkém muži několik desítek let mlčelo.
Zpátky doma, na zastávce Lipky, jsem se pak dlouze díval na novou várku pokácených stromů, který byly zasazeny v době, kdy velký muž umíral. Strom, jehož kořeny vrostou hluboko do země, se zdá silný, nevyvratitelný, ale jak jednou pod sekerou padne, už nikdy nevzroste. Oč silnější je čistý, do své země vkořeněný člověk. I když zemře a jeho památka je do té země nadlouho zašlapána, jakmile se zemi trochu uleví, v půdě jím vzdělané vyroste člověk stejně košatý a silný jako on. Třebas nechtěný, mezi lidmi-platany. A jinde se jeho štěpy ujmou třebas na cizím stromě – i za mořem. Takový silný je to strom – je-li Člověkem.