Nebohémsky dobrá Bohemia aneb Zachraňme představení
Objednaná inspirace
Někdy se stane, že výjimečné dílo vznikne na objednávku nebo díky vnějšímu požadavku. Tímto způsobem vznikla Picassova Guernica, slavná píseň Vratislava Blažka Lékořice nebo Larsenův román Kámen mudrců. Ve francouzském Besançonu uspořádali Mezinárodní festival světových jazyků a kultur a tak trochu proti jeho názvu zadali divadelníkům, aby své kultury prezentovali bez mluveného slova. Skupina studentů slavné Vyskočilovy Katedry autorské tvorby a pedagogiky DAMU, která si říká La Cie Kabaret, v symbolickém počtu sedmi herců vytvořila představení Bohemia, které se velmi vzpírá jakékoli žánrové definici, ale v jádru lze říct, že je složené z lidových písní, které jsou zpívány za pantomimického vyprávění příběhu. Jako nepříznivec dnešního moderního dekonstruktivního divadla i literatury, které podle mě pramení z větší části jen v deprivaci, deprimaci a exhibici svých tvůrců, jsem byl překvapen tím, jak moc je tento příběh odlišný; naopak mnohonásobně zakořeněný – ačkoli zároveň lehký jako pírko. Počínaje už svým začátkem, v němž herci vstupují do svých zutých bot, oněch pověstných bot jiné kultury a jiného osudu, jejichž majitele nemáme hodnotit, pokud jsme v jejich botách nestáli. Za pětačtyřicet minut představení, které ale divákovi přišly mnohem kratší, mi ti, kteří v oněch botách stáli a chodili, odvyprávěli celý příběh mé země od boření pohanských model (za zpěvu čechomorských balad) a katolického žehnání s latinskými chorály, přes prastaré tance namlouvání v napětí mezi kolektivem jinochů a dívek, až po několikeré vylučování z kolektivu jediné pravé církve, národa, třídy. Když se začalo verbovat do války, přidala se k souboru i spoluhráčka Synchronicita: ve chvíli, kdy válečný monolit davu ze sebe vyplivl muže určeného k likvidaci (už ne protestanta a ještě ne Němce, dle pobrukované orientální melodie nejspíše Žida), přeletělo nad nádvořím Městské hudební síně za hlasitého zvuku letadlo, které dokreslilo atmosféru hrůzy, již má ještě i naše generace díky válečným filmům spojenou se zvuky náletů.
Připíjení, opíjení, zpíjení – a dějiny
Opravdové umění se pozná podle toho, že je nepopisné, že jeho symboly jsou zároveň adresné a zároveň nečasové a univerzální. Ani Bohemia nebyla leporelem scén popisně evokujících jednotlivé historické epochy. Ty musel vnímavý divák objevit mezi mnoha variacemi na připíjení, opíjení a extatické zpíjení, bez nichž nelze přežít dějiny nejen v Bohemii, ale které musely být i zahraničnímu divákovi důvěrně blízké, nicméně zároveň exotické svými českomoravskými rituály podanými s vážnou důstojností (Synchronicita vlastně zafungovala i zde: dalším festivalovým představením v tomto prostoru byli dle programu Naši furianti) a zároveň se stálou přítomností fenoménu parodičnosti. Tu v představení, jež napsala Anna Luňáková, nejsilněji představoval Ondřej Macl, jehož charakter byl čímsi mezi starosvatem, němým vypravěčem a demiurgem děje, stále se brechtovsky oddělujícím od masy představující obyvatelstvo Bohemie. Nejpatrnější byla tato dvojlomnost ve scéně, kdy jedinec, který byl náhle zkrutlým kolektivem vyvrhnut a umučen, je týmž vzápětí oplakáván, a kdy někteří členové lynčujícího kolektivu jeví známky touhy se manifestačně ztrestat za zločin, který předtím – jako by v hypnóze – provedli. Ale nedosti na tom: v tu chvíli umučený vstává, usměje se na ně a ukazuje: „Podívejte, já žiju – byla to přece jen hra.“ Právě tento okamžik mysterijní katarze (kdyby to v souvislosti s tak prostě traktovaným představením neznělo tak nabubřele, napsal bych „křesťanského rozhřešení“) na závěr dodal inscenaci o jeden rozměr víc a hloub.
Autorka. Aktér. Derniéra?
O autorce představení Anně Luňákové nevím o moc víc, než že je vycházejícím tělesem české literatury a autorského divadla. Mnohem víc (kromě toho, že je autorčiným partnerem) toho vím o jejím aktérovi Ondřeji Maclovi, sociálním pracovníkovi, literárním teoretikovi i praktikovi a divadelníkovi, pro nějž je zmíněná poloha mezi důstojnou empatickou reflexí a nevázanou parodií nejvlastnější polohou autorskou, hereckou i osobní. Oč víc tvorbu někdejšího vítěze soutěže Slam poetry a letošního nositele Ceny Jiřího Ortena propaguje sám život, o to víc ji ironizuje sám (obvykle nezapomene pobaveně zmínit, že je z novorežimní patricijské rodiny a že fotografii jeho, narozeného 24. 12. 1989, dostal pod stromeček Václav Havel, ten, jemuž ve své povídce Moji prezidenti určil roli prostředního krále, který k jeho jesličkám přišel požehnat spolu s Václavem Klausem a Milošem Zemanem) a vstupu do komunity dnešního tučného uměleckého mainstreamu se vyhýbá. To má ale vliv i na práce jako je jeho prozaická prvotina Miluji svou babičku víc než mladé dívky, za kterou sice získal zmíněnou Ortenovu cenu, ale která vyšla v malém nákladu naprosto neograntována, podobně jako představení Bohemia, po němž aktéři vybírali do papundeklové role drobné na pokrytí cestovních nákladů na dopravu na mimopražský amatérský festival, který (jak jsme se na úvod dozvěděli od pořadatelů) dal jejich hře poslední možnost předvést kromě francouzské premiéry i hradeckou derniéru. Diváci se dozvěděli, že víckrát se hra, kterou nepodpořila žádná z četných uměleckých grantových organizací, hrát nebude. Recenzentovi to přijde jako velká škoda, což je jeden z hlavních důvodů vzniku této recenze. Ten, kdo by se chtěl inscenace do budoucna ujmout, najde zde autorovy fotografie z ní – a audiovizuální úryvek z ní najde zde.
Anna Luňáková: Bohemia. La Cie Kabaret. Open air program Hradec Králové, 2018.