Moji prezidenti
Když jsem se roku 89 narodil, táta s mámou mě vyfotografovali s portrétem Václava Havla a fotku poslali s nápisem „Gratulujeme!“ na Pražský hrad.
Když jsem poprvé házel už nevím komu první milostné psaníčko, pamatuji si, jak se nad tabulí usmíval zarámovaný Václav Klaus.
A když se všechna má děvčátka provdala za jiné, když jsem zůstal sám se svými deviacemi a umělecky flirtoval jedině se Smrtí, přece jen nás sem tam vyrušil vpád světskosti s kukučem Miloše Zemana.
A to jsem neřekl, že jsem se narodil na Štědrý den. (Proto taky rodiče poslali fotku na Hrad až za pár dní. Když jsem se narodil, nezastiňoval můj lesk žádný prezident. Jen z lokomotiv a veřejných budov prý spadla hvězda.) Odmala se mi proto vrací sen, v němž jsem to já, kdo se vrtí v jesličkách. Oděný do plínek ze sametu, z nichž něco zapáchá. A to tak pronikavě, až se hloučky pastýřů, tři králové i hvězdy decentně vzdalují… Tu přilétá ke kolébce vrtulník a v něm tři prezidenti – Havel, Zeman, Klaus. A s vlídností tří sudiček se na mě obrátí trojhlasem vonícím po kadidlu a myrze: „Netrap se, Ondřeji. Pokud to nejsi Ty, ten nový Mesiáš, zkus se stát prezidentem!“
Celý život si představuju, jaké to asi je – ale vychází mi z toho jenom anekdoty:
Vejde pomatená paní do chrámu a pokřižuje se: „Ve jménu Zemana, Klause a Havla svatého… Ježíši Kriste, jsem to ale pomatená!“
Havel, Klaus a Zeman chytili zlatou rybku. Každý z nich si chce urvat tři přání jenom pro sebe, ačkoli rybka jim vůbec nic neslíbila.
Havel, Klaus a Zeman zbuntovali kuponovou privatizaci. Jde kolem blondýnka a nerozumí tomu.
Prezidentové se hádají, kdo z nich je nejabsurdnější.
„Já napsal věhlasné absurdní hry,“ chlubí se Havel.
„To je toho,“ reaguje Klaus, „já vytvořil absurdní frašku z tvých politických snů.“
„Kunda sem, kunda tam, aligátor…“
Havel, Zeman a Klaus mi podali zlaté jablko, ať ho dám zpátky tomu nejkrásnějšímu. Pečlivě jsem si je prohlédl a jablko jsem snědl. Prezidenti se rozplakali, no a tak vznikl zlatý déšť.
Prezidenti dumají: „Kdybychom žili v pohádce… Byli bychom tři princové? Anebo trojhlavá saň? V každém případě by tomu scházel dobrý konec. Kdybychom byli milostný trojúhelník, nesměl by se o tom nikdo dozvědět. A kdyby si přece jen nějaký investigativní novinář nedal pokoj, honem by se z nás stal Bermudský trojúhelník.“
Jiřina Bohdalová: „Měla jsem vás všechny!“
Prezidentové jdou kolem magneťáku, z něhož se ozve písnička: „Tři čuníci jdou v řadě za sebou…“
„Citová investice do billboardu u silnice je trochu nejistá záležitost…“ ne, to nehraje jiný magneťák, nýbrž kandidát Horáček.
„A na topole nad jezerem seděl modrý pták…“
Havel, Klaus a Zeman si s obavami přeměřují kandidáty na prezidenta 2018.
„Berte to tak,“ ozve se pan Drahoš, „že i tři mušketýři byli vlastně čtyři.“
(A to byl také první a poslední zapamatovatelný výrok pana Drahoše…)
Havlem s Klausem si pobrukují svatováclavský chorál.
Zeman si posteskne: „Proč taky nejsem Václav?“
Havlová: „To je hrozný, ten můj muž kouří, chlastá a chodí za ženskýma.“
Klausová: „Ten můj muž flirtuje se zrcadlem a musím mu dát od Forejta drogu do pití, aby si mě vůbec všim‘.
Zemanová: „Můj muž objímá stromy…“
Po Havlově pohřbu si Zeman s Klausem povzdychnou: „Ten se má, že je už v daňovém ráji…“
Klaus: „Miloši, a protože Havel neměl děti, co kdybychom oženili Klause juniora s vaší Kačenkou a obnovili pokrevní monarchii?“
Zeman: „To by byla teprve opo-smlouva! Ale nejdřív musíme obnovit tu monarchii, protože Kačka si ho z vlastní vůle nikdy nevezme.“
Prezidenti roku 2050: „Jen tři kříže z bílýho kamení někdo do písku poskládal.
Prázdno v očích měl, jména jich si připomněl, ale neví, co řek‘ by k nim dál…“
Havel, Klaus a Zeman letí letadlem na Měsíc… A tam je taky pro dnešek necháme.
(Veškeré poplatky za užití jména Václava Havla jdou na vrub Kulturním novinám…)
Původní verze byla vytvořena pro setkání autorů a čtenářů Kulturních novin 17. února 2017 v brněnské místogalerii Skleněná louka.