Proč chodím do našeho kostela
"Pouze šest lidí v Galaxii vědělo, že práce galaktického prezidenta nespočívá v držení moci, ale v odvracení pozornosti od těch, kteří ji drží."
(Douglas Adams: Stopařův průvodce po Galaxii)
Bydlím ve městě se staletými výstavnými chrámy, ale na mši chodím do omšelého kostela u hlavního nádraží, postaveného na počest obětí 1. světové války, kam se nikdo, kdo jde do kostela za výzdobou, neodváží ani na půlnoční.
Občas se tam dějí věci, které jinde neuvidíte. Ministrant v copánku chodí na mši pravidelně deset minut po začátku mše a po mši chytá věřící a vypráví jim o svých exekucích. Sousedka si pod lavicí surfuje na iPodu, dědeček při mši usne a jeho dvě malé vnučky se honí před oltářem a varhaníkovi jednou při chorálu zazvonil telefon. Stalo se dokonce, že do chrámu zabloudil jurodivý štamgast z vedlejší restaurace a během bohoslužby začal před oltářem předvádět podivný balet, který měl zřejmě představovat jeho představu o modlitbě. Chvíli vzpínal ruce k nebi, ale pak mu zřejmě vyprahlo a odpotácel se zpět do hospody.
V kostele se střídají tři faráři, z nichž nejoriginálnější je otec Jarda. Je to sportovec, bývalý vojenský a vězeňský kaplan, který prošel několika válkami a vzpourami a s ničím se nemaže. Oproti hodině běžné mše trvají ty jeho půlhodinu a s kázáními je hotov nejdéle do pěti minut. Jedno jsem si dokonce zapamatoval celé: „Bratři a sestry, zamýšlíme se tu dnes nad větou z evangelia ‚Kdo jsi bez chyby, hoď kamenem,‘ a já otevřeně vyzývám toho, kdo si myslí, že má čisté svědomí, aby zvedl ruku – a já mu ji v tu ránu vlastnoručně urazím. Amen!“
V našem kostele je možné úplně všechno, ale v jednom je unikátní – z jeho kazatelny nikdy neuslyšíte slovo o politice, natož aby tu kněz radil lidem, koho mají v příštích volbách volit.
Proto do našeho kostela chodím.
Pro ten klid…