Irma Geisslová
Z díla pozoruhodné české básnířky (1855–1914), která byla pro devatenácté století příliš pesimistická a pro dvacáté století příliš staromódní.
…
Tma za mnou a tma přede mnou!
Ať nikdo na mne nevidí!
Ať nikdo neví již, že jsem,
ať daleko jsem od lidí.
Nic sama nechci vidět též
a slibuji všem pokoj dát,
tak i mých hodin posledních
vy šetřte též, než budu spát.
A sen ten bude hluboký
jak moře černé, záhadné,
v něm vše, co jitří, uhasne,
v něm vše, co týrá, uvadne.
Zajatý pták
Ty příčky drátěné,
jež rozšířit se snažím,
jsou rudé krví mou,
když hlavou o ně vrážím.
Můj zoban zkřiven už
a drápky zulámány
tím marným odbojem,
mé všechny sny už sklány.
Mých tužeb hoří květ
a skutečnost je kosí,
má vůle – silný proud,
však schne jak krůpěj rosy.
Jsem schopen obětí –
však vše to vyzní planě,
jsem ztracen, odsouzen,
jen živen k smrtné ráně.
…
Nechte mne v míru odejít,
loučení krátké jen buď,
jen co by zrak se zarosil,
lehce jen sevřela hruď.
Nechte mne v míru odejít,
zápas byl sám těžký dost,
ó já jsem vždycky tušila,
že tu jsem jen jako host.
Nechte mne v míru odejít,
palčivě bolí mne zrak,
všechna jsem chabá, ubitá,
smutná jak zraněný pták.
Básně z pozůstalosti Irmy Geisslové jsou vybrány z knihy Ivana Slavíka Čeští prokletí básníci (nakladatelství Host, Brno, 1998).