Počteníčko: Popmusic z Vittuly
Ukázka z románu švédskofinského spisovatele Mikaela Niemiho (*1959) o tom, jaké to je vyrůstat na periferii civilizace.
My z Pajaly jsme byli na chvostu, to se ukázalo hned na začátku. V atlase byl na prvním místě nejjižnější švédský kraj Skåne, zobrazený ve zvlášť velkém měřítku a doslova posetý červenými čárkami, které označovaly silnice, a černými tečkami označujícími města a vesnice. Potom následovaly ostatní kraje v normálním měřítku – čím dál jste listovali, tím jste se dostávali víc na sever. A úplně poslední byl severní Norrland, ve zvlášť malém měřítku, aby se do atlasu vešel, ale čárky a tečky tam stejně nebyly skoro vůbec žádné. Téměř až úplně nahoře se nacházela Pajala, obklopená hnědě zbarvenou tundrou – tam jsme bydleli. Když jste zase listovali zpátky, zjistili jste, že Skåne je rozlohou stejně velké jako celý severní Norrland, díky nesmírně úrodné zemědělské půdě bylo ovšem zelené. Teprve o mnoho let později jsem prohlédl systém měřítek a pochopil, že Skåne by se sakumprásk vešlo mezi Haparandu a Boden.
Museli jsme se učit o Kinnekulle, kopci o nadmořské výšce 306 metrů. Ale o Käymävaaře, vysoké 348 metrů, nepadlo ani slovo. Museli jsme umět odříkat Viska, Ätran, Spyan a Gallan, nebo jak se to vlastně jmenovaly ty čtyři obrovské řeky odvádějící vodu z jihošvédské vysočiny. O řadu let později jsem je spatřil na vlastní oči. Musel jsem zastavit, vylézt z auta a protřít si oči. Strouhy. Lesní potůčky, po kterých se nedaly plavit ani třísky. O nic větší než naše Kaunisjoki nebo Liviöjoki.
Stejnou cizotu jsem pociťoval v oblasti kultury.
„Neviděl jsi pana Hříbka?“ začínala známá dětská písnička.
Na tuhle otázku jsem mohl odpovědět jasným ne. Dokonce ani paní Hříbkovou, ani žádného jiného příbuzného.
Občas jsme od spořitelny dostali noviny Šťastný penízek, ozdobené stařičkým dubem. Byli jsme poučeni, že když budeme šetřit, naše úspory porostou, až budou tak velké jako ten strom. Jenomže u nás duby vůbec nerostly, a tak nám bylo jasné, že na té reklamě něco nehraje. Totéž se týkalo křížovky ze Šťastného penízku – v ní se často vyskytoval vysoký cypřišovitý strom na sedm písmen. Správná odpověď: jalovec. Náš jalovec ale nikdy takhle nevypadal, byl to hustý, rozježený keř, který nám sahal sotva ke kolenům.
Zvláštní rituál představovaly hodiny hudební výchovy. Učitelka postavila na katedru neforemný magnetofon, obrovskou bednu s pákami a knoflíky, zvolna zavedla pásek a rozdala zpěvníky. Potom přejela po třídě přimhouřenýma sovíma očima a otočila vypínačem. Pásek na cívkách se dal do pohybu a z reproduktorů zazněla smělá znělka. Potom se ozval vitální ženský hlas, který mluvil stockholmským dialektem. Horlivými výkřiky vedl dokonalou hodinu hudební výchovy! Byli to žáci z hudební školy ve stockholmské čtvrti Nacka. Ještě dnes mi vrtá hlavou, proč jsme museli poslouchat ty Jihošvédy, kteří jasným andělským hláskem zpívali o podléškách, petrklíčích a jiném tropickém rostlinstvu. Občas některý z nackských žáků zazpíval sólo, a nejhorší ze všeho bylo, že se jeden z nich jmenoval stejně jako já.
Zopakuj prosím nápěv, Mattiasi, zašvitořila ta dáma z pásku, a dotyčný zapěl zvonivě čistým dívčím sopránem. Načež se všichni ve třídě obrátili, civěli na mě, hrozně funěli a šklebili se. Nejradši bych se byl propadl do země.
Po několika pedagogických výkladech jsme měli zpívat se sborem, se soubory Chraplavý Fredrik a Wiener Sängerknaben. Učitelka do nás zabodla bdělé zraky a holky se tiše rozšuměly jako tráva v poryvech větru. Zato my kluci jsme mlčeli jako zařezaní. Když nás přejížděl učitelčin radar, pohybovali jsme rty, ale to bylo všechno. Správný chlap nezpívá. Knapsu. Tak jsme mlčeli.
Časem jsme pochopili, že náš kraj vlastně ke Švédsku vůbec nepatří. Byli jsme jen jeho severní přívěsek, několik pustých močálů, kde shodou okolností bydleli lidé, kteří byli jen částečně Švédové. Byli jsme jiní, trochu méněcenní, trochu nevzdělaní, trochu chudí duchem. Neměli jsme žádné srny, ježky ani slavíky. Neměli jsme žádné známé osobnosti. Neměli jsme žádné horské dráhy, žádné semafory, žádné zámky ani panská sídla. Měli jsme jenom nekonečné spousty komárů, nadávek v tornedalské finštině a komunistů.
Vyrůstali jsme v nedostatku. Ani ne tak v materiálním slova smyslu – měli jsme tolik, že jsme vyšli – jako spíš v nedostatku identity. Byli jsme nuly. Naši rodiče byli nuly. Naši předci nesehráli žádnou roli ve švédských dějinách. Naše příjmení nebylo těch několik málo suplujících učitelů, kteří k nám přišli z opravdického Švédska, s to správně napsat, natož pak vyslovit. Nikdo z nás si netroufl napsat do rozhlasové Třináctky, protože moderátor by si myslel, že jsme Finové. Vesnice, odkud jsme pocházeli, byly tak malé, že ani nebyly na mapě. Skoro jsme se ani nedokázali sami uživit, žili jsme z podpory. Viděli jsme, jak zaniká rodinné zemědělství a louky zarůstají mlázím, viděli jsme, jak se na Torneälvenu naposledy plaví dříví – už nikdy vícekrát, viděli jsme, jak čtyřicítku silných lesních dělníků nahradí jeden jediný naftou páchnoucí harvestor, viděli jsme, jak to naši otcové balí a mizí, jak týden co týden dojíždějí za prací do železnorudného dolu v Kiruně. Měli jsme nejhorší studijní výsledky v celé zemi. Neuměli jsme se chovat u stolu. Nesundávali jsme si v místnosti čepici. Nikdy jsme nesbírali houby, vyhýbali jsme se zelenině a nikdy jsme neměli račí hody. Neuměli jsme konverzovat, deklamovat, balit dárky ani pronášet slavnostní řeči. Chodili jsme s prsty u nohou od sebe. Mluvili jsme s finským přízvukem, a přitom jsme nebyli Finové, mluvili jsme se švédským přízvukem, a přitom jsme nebyli Švédové.
Nebyli jsme nic.
Existovalo jen jedno východisko. Jediná možnost, jak se stát něčím, aspoň tím nejmenším. Odstěhovat se. Naučili jsme se na to těšit, byli jsme přesvědčeni, že je to naše jediná životní šance, a uposlechli jsme jejího volání. Ve Västeråsu se z nás konečně stanou lidé. V Lundu. V Södertälje. V Arvice. V Boråsu. Byla to obrovská evakuace. Uprchlická vlna, která vyprazdňovala náš kraj, a kupodivu se zdálo, že k tomu dochází zcela dobrovolně. Neviditelná válka.
Zpátky z jihu se vraceli jenom ti, kdo zemřeli. Oběti dopravních nehod. Sebevrazi. A časem ti, kdo zemřeli na AIDS. Těžké rakve, které se spouštěly do zamrzlé země mezi břízami na pajalském hřbitově. Zase doma. Kotimaassa, ve vlasti.
Mikael Niemi: Popmusic z Vittuly. Přeložil Zbyněk Černík. Mladá fronta, Praha, 2003
O finskošvédské literatuře jsme v KN psali zde: https://www.kulturni-noviny.cz/nezavisle-vydavatelske-a-medialni-druzstvo/archiv/online/2014/16-2014/literatura-finskych-svedu-(aneb-finskosvedska-literatura)-v-ceskych-zemich