Literatura finských Švédů (aneb finskošvédská literatura) v českých zemích
Jeden ze symbolů finské kultury, oblíbené a všudypřítomné postavičky Mumínků, přivedla na svět Tove Janssonová. Málokdo u nás ale ví, že tato autorka náležela k menšině finských Švédů.
Ve Finsku existuje menšinová literární kultura psaná v jiném jazyce než v dominantní finštině, a to ve švédštině. Je otázkou, zda má být tato takzvaná finskošvédská literatura pokládána na základě jazyka, v němž je psána, za literaturu švédskou, či podle země původu za literaturu finskou. Mnohé hovoří pro to, aby byla chápána jako písemnictví naprosto svébytné, neboť i ono má jako všechny menšinové literatury tendenci se od těch "většinových" odlišovat.
Jde především o to, že jazyk, kterým je minoritní literatura psána, je v důsledku používání právě a jen onou menšinou velmi svébytný. Dobrým příkladem je zde literární směr severského modernismu, který odvíjí svůj původ právě od finských Švédů. V češtině si z něj můžeme přečíst poezii Edithy Södergranové (Země, která není, 1987, 1990), Bo Carpelana (Severské léto - antologie severské poezie, 1977) či výbor Švédská literatura ve Finsku v časopise Světová literatura (1952/2). V duchu finskošvédského modernismu nicméně psali i mnozí prozaikové: česky jsou k dispozici román Schyluje se k bouři (1936) a novela Tanečnice (z antologie Sedm životů, 1987) Hagar Olssonové či povídka Když se Manja uzdravila (z Almanachu severských literatur, 2000) Mirjam Tuominenové. Privilegované postavení modernismu narušila až v 60. letech 20. století mladá generace angažovaných básníků (česky Claes Andersson: Šťastlivec, 1987). Příkladem společenské radikality v próze je román Naši hoši na Kypru od Roberta Alftana (česky 1983).
Menšinové literatury na rozdíl od většinových rovněž bývají "stísněným prostorem", ve kterém je každá osobní výpověď přímo napojena na politiku: vše tu nabývá kolektivního až "národního" významu. Velmi politický rozměr má román Příběh lásky století Märty Tikkanenové, účtující se zkušenostmi z manželství s alkoholikem (česky 2000).
Finskošvédská literatura bývala častována přídomkem "buržoazní", což ale vůbec nemusí být nadávka. Její spisovatelé totiž v průměru častěji než autoři finští či švédští pocházeli z vyšších vrstev společnosti, o kterých rovněž psali, ač třeba i velmi kriticky. Švédi páni, Finové kmáni, tak tomu ve Finsku dříve skutečně nezřídka bývalo. Když Walentin Chorell vydal román Ze skořápky ven (česky 1980), mohla být uplatněná obrácená hierarchie vnímána i jako provokace. O mnohém z okruhu finskošvédské "buržoaznosti" svědčí román Christera Kihlmana Drahý princi (1979), stejně tak jako na českých scénách s úspěchem inscenované hry Bengta Ahlforse, a nakonec i autobiografie Dcera sochaře (2002) od Tove Janssonové, s níž si v ničem nezadají svérázné postavičky z knih této autorky pro děti.
V češtině máme i velmi čtenářsky úspěšné "provinciální" romány od Sally Salminenové (Dlouhé jaro, Katrina), která vychází z prostředí Ålandských ostrovů, stejně jako Jarl Robert Hemmer v románu Jitřní dar (česky 1937).
Ve finskošvédské literatuře, jejíž vývoj bývá někdy charakterizován jako cesta od básnictví mužů k próze žen, se vedle psychologického románu velmi daří esejistice, což dokládá originální snaha Johannese Salminena (Světová literatura 1992/4) představit pozici Finska na pomezí dvou civilizací. Ze švédské literatury ve Finsku byli do češtiny přeloženi i dva její dnes již klasici Josef Julius Wecksell (Daniel Hjort, 1869) a Karl August Tavaststjerna (Nedorozumění, 1921, v souboru Mistři novelistiky severské). Doufejme, že se převodu někdy dočkají i její zajímaví autoři současní (Kjell Westö, Monika Fagerholmová a další). Je v tomto smyslu, jak jsme ukázali, na co navazovat.