Společnost a politika Osobnosti

Rozhořčené zástupy, mizející společnost

Václav Bělohradský. Foto www.nasepojizeri.cz

Ve středu 16. dubna vystoupil na půdě Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně se svou přednáškou Václav Bělohradský. Na pozvání Katedry environmentálních studií se zavázal hovořit na téma Rozhořčené zástupy, mizející společnost.

V úvodu svého vystoupení Bělohradský řekl, že je zaskočen určitou vážností, kterou vyvolává prostor fakultní auly, a tak musí posluchače upozornit, že jeho řeč nebude ucelenou přednáškou, ale spíše seznámením s úvahami, jimiž se v poslední době zabývá. Ty prozatím nejsou terminologicky zcela ukotveny a nemají jasnou strukturu mířící k nějakým jednoznačným závěrům.

Vše trvalé se mění v páru, vše posvátné se znesvěcuje

Karel Marx píše v Komunistickém manifestu, že "všechny pevné zakořeněné poměry provázené starými ctihodnými názory se rozkládají, všechny nově utvořené stárnou dříve, než mohou zkostnatět. Vše trvalé a stálé se mění v páru, vše posvátné se znesvěcuje a lidé jsou posléze donucováni dívati se na své životní postavení a vzájemné vztahy střízlivým pohledem". Václav Bělohradský si pro své zamyšlení tuto metaforu střízlivého pohledu vypůjčil a dále s ní pracoval. Zmínil, že sociologie vznikla jako věda i proto, aby působila na společnost. A to takovým způsobem, aby společnost mohla fungovat i pod střízlivým a náročným pohledem svých členů. Většina klasických sociologů se ve svých textech snažila nejen analyzovat společnost, ale nabídnout i možnosti vazeb, které ji drží nebo by měly držet pohromadě.

Z jiného úhlu pohledu se na "zprůhlednění" mezilidských vztahů podíval Milan Kundera. Ten kdysi vymyslel pojem antilyrická konverze. Označil jím proces bezprostředně spjatý s románem jako literárním žánrem. V době svého vzniku začal román radikálně ukazovat společnosti, že nic není takové, jaké se zdá. Vypovídal o pozadí politických rozhodnutí, o intrikách, o různých zákulisních hrách a obecně o složitosti lidských vztahů. Ale Karel Marx se mýlil, když předpovídal, že střízlivý pohled posilovaný třeba i moderní literaturou povede ke společenskému převratu. A to i proto, že tento způsob nahlížení světa byl takřka okamžitě vepsán a potichu vtažen do jiných nových lyrismů. Zejména nacionalismu. Jeho tragickým vyústěním byly dvě světové války a opětovné vystřízlivění.

Antilyrická konverze

K dalšímu velkému společenskému obratu došlo až v šedesátých letech dvacátého století. Tehdy proběhla, pokud využijeme Kunderův termín, antilyrická konverze. Když deník New York Times zveřejnil známou fotku holčičky popálené napalmem a utíkající ze své vesnice (http://en.wikipedia.org/wiki/File:TrangBang.jpg), onen střízlivý až cynický pohled, že politika, natož ta mezinárodní, je nevyhnutelně chladná odcizená složitá hra, v níž je potřeba naučit se žít, pokud chceme domácí mír, byl najednou zrušen.

Vpád takto vypjatého až intimního momentu z války ve Vietnamu do americké reality může ilustrovat, proč a jakým způsobem se masa mladých Američanů rozhodla postavit společnosti a zkusit se zamyslet nad jiným lepším světem. A to prostřednictvím hnutí založeného na výsostně lyrickém žánru - písni. Jak víme, tento lyrický obrat brzy spotřeboval svou energii. Nebo lépe řečeno, byl opět vtažen do systému, a tak zneutralizován.

Demokracie obžaloby

Václav Bělohradský s tímto základním myšlenkovým schématem pracoval proto, aby se pokusil uchopit současnou dobu. Tedy čas, kdy se v mediálním světě pohybuje obrovské množství takzvaných "uniklých" informací. Ať už jde o Wikileaks Juliana Assange, svědectví Edwarda Snowdena, nebo neuvěřitelné množství odposlechů z různých oblastí veřejné sféry na různých úrovních. Žijeme v unikátní době nové antilyrické konverze, ale tentokrát mnohem fatálnější, než byla ta předchozí.

Lidé s přílišnou lehkostí podléhají všemožným konspiračním teoriím, jakákoliv expertní znalost problematiky je okamžitě zpochybňována. Z demokracie se stala v oné totální viditelnosti permanentní obžaloba politiků. Jako by poznání veškeré reality bylo okamžitě dostupné prostřednictvím zveřejnění dříve nedosažitelných informací. Totiž "všechno je takové, jaké je". Ono "zdání" chybí. Nebo lépe řečeno, nic už se zdát ani nemůže, protože fikce ideálnějšího světa jako by zmizela, a co hůř, ani není žádána. Realita je jednoznačná, a to v podobě úniků a záznamů. Když Richard Nixon vzal poprvé do rukou výtisk New York Times s dívkou popálenou napalmem na titulní straně, zpochybňoval pravost fotografie a nahlas se zamýšlel nad tím, jak byla naaranžována. Jako by se sám nedokázal smířit s rozporem mezi svou představou války (zejména její nutností) a skutečností. Dnes už je společnost "dále", skutečnost ji nešokuje a nevybízí masově k přemýšlení o změně.

Na konci svého vystoupení Václav Bělohradský nastínil i určitá možná východiska z této situace. Jejich pointa spočívala především v tom, že je zbytečné hledat novou jednotu společnosti někde v minulosti. Její kategorie už nejsou aktuální.

V neděli 27. dubna vystoupí Václav Bělohradský na podobné téma také v rámci Ekologických dní Olomouc (http://www.slunakov.cz/index.php?1-1007x017).