Triglav a spol. v Lužickém semináři
Atraktivní téma, fundovaní odborníci, přátelská atmosféra, „klapající“ organizace a po náročném semináři uvolněný koncert, to vše patřilo ke Dni slovanské mytologie, který v lednu uspořádala Společnost přátel Lužice.
Společnost přátel Lužice (SPL) čili Towarstwo přećelow Serbow pečuje o úctyhodnou tradici česko-lužickosrbských vztahů, ale dělá i ledacos jiného. Na spolkové úrovni se ona tradice datuje od roku 1907, ale už v roce 1728 byl v Praze na Malé Straně postaven Lužický seminář pro účely ubytování a vzdělávání lužickosrbských studentů v Praze – dnes krom jiného logické sídlo společnosti. V posledních letech se veřejné činnost SPL zintenzívnila a rozšířila nejen oborově za hranice sorabistiky a slavistiky, ale i na širší, nejen odbornou veřejnost. V sobotu 19. ledna 2019 byl uspořádán dokonce komponovaný program, kdy na seminární Den slovanské mytologie navázal koncert středověké hudby v podání skupiny Zanyka.
Témata i přednášející přilákali několik desítek účastníků, kteří zcela zaplnili zasedací místnost Kontaktní kanceláře Svobodného státu Sasko (v téže budově Lužického semináře). Účastníků nejrozmanitějšího věku a zřejmě – jen spekulujeme – i motivací, ale každopádně velmi pozorných a v diskusi aktivních. Přátelskou atmosféru dotvářela neformální pohostinnost pořadatelů.
Naďa Profantová v úvodní přednášce představila pohanství západních Slovanů z hlediska archeologie. Pojednala jak o „principech“ (uctívání živlů), tak o rituálech, lokalitách a ovšem konkrétních nálezech.
Několik místních jmen v Čechách dosud odkazuje na slovanskou mytologii: například dva Svatobory, dále Bělbožice, Svaryšov, Mžebohy, Mokošín, Radhošť, Svařeň a zaniklá Stribož v jižních Čechách. Všechna se dochovala mimo střední Čechy, resp. ekumenu z přelomu tisíciletí – tam byla zřejmě v rámci symbolického zápasu nahrazena křesťanskými, nebo alespoň z křesťanského hlediska nezávadnými toponymy.
Ze středních Čech, resp. nejteplejších a nejúrodnějších oblastí naopak pochází většina tzv. stavebních obětin a dokladů různých rituálů. Je však obtížné určit, zda to byly rituály výjimečné, nebo opakované a často i jejich hlavní funkci. Například v jednom z obydlí v rozsáhlém slovanském sídlišti u Roztok nad Vltavou byla nalezena miniatura domu i se zmenšenou, nikdy zřejmě prakticky nepoužívanou píckou – mohlo to sloužit ke komunikaci s předky anebo být součástí obřadu při založení areálu.
Pod (!) znovuobjevenou rotundou sv. Václava na Malostranském náměstí čeká na podrobný průzkum jakási menší kruhová struktura a pod ní celkem 6 vrstev jakési dřevěné konstrukce – a také například podivný pohřeb nemluvněte. V Pohansku u Břeclavi je dokonce náznak obřadního prostoru zaznamenán nad (!!) křesťanským pohřbem.
Několik výrazných, i když nevysokých hor lze s velkou jistotou považovat za posvátné, například Říp, Milešovka (čili Donnersberg, Thorova hora), Kletečná a také Klášťov (u Vizovic). Ona jistota pramení mj. z nálezů různých kovových předmětů, o nichž se předpokládá, že byly uloženy jako obětiny bohům.
Atraktivní skupinu archeologických nálezů představují idoly, z nich zvláštní pozornost věnovala dr. Profantová sošce ze staré Kouřimi, možná trochu sporné, ale jistě pozoruhodné.
Úvodní přednáška nasadila laťku velmi vysoko co do obsažnosti, rozhledu i erudice přednášející, však je dr. Profantová spoluautorkou Encyklopedie slovanských bohů a mýtů.
Michal Téra kupodivu nepřednášel o bohu Perunovi, ač právě jemu věnoval svou doktorskou práci, ale o slovanských nastolovacích rituálech a jejich mytologickém základu. Přesně řečeno podrobně představil tento obřad u korutanských Slovanů, kde se udržel až do raného novověku.
Samotný rituál probíhal ve slovanštině, ač Karantánské knížectví bylo už od roku 828 přivtěleno k franské říši. Přetrvala totiž společenská vrstva tzv. kosezů (svobodných bojovníků, posléze už jen sedláků), zpočátku funkčních, od 11. století už jen formálních volitelů knížete, kteří obřad u kamenného stolce pořádali. Kandidát byl v prostém šatu, se strakatým volem a s koněm, v mošně měl jen chléb a sýr, po rituálním dialogu dostal symbolický poslední políček a pak už byl posazen na stolec, třikrát ho objel, převlíkl, dostal požehnání a hold atd.
Podobnost s přemyslovskou pověstí a obecně mýtem o počátcích vlády, potažmo o ideálním „praknížeti“ není vůbec náhodná a podobné obřady jsou známy i z Bosny, z Polska (Hnězdno) a z Kyjeva.
Ještě starší obdobná tradice existuje v Indii, možná ve Skandinávii a jistě u ostrovních Keltů.
Jakkoliv byla i tato přednáška přínosná a poutavá, výše naznačené pochybnosti o souladu tématu a přednášejícího byly posíleny jedním menším faktografickým lapsem (kamenný stolec na Pražském hradě jistě nestál na místě nynějšího obelisku, protože tam bylo pohřebiště) a hlavně přiznanou neznalostí „žhavého kandidáta“ na označení kamenný stolec, resp. inaugurační kámen, a to na sousední Moravě. Tím je kamenný útvar Králův stůl u Velehradu, zmíněný mj. v listině Přemysla Otakara I. z roku 1228 a v moderní době vícekrát archeologicky zkoumaný (naposledy J. Pavelčíkem v roce 1997).
Jiří Dyna by mohl mít úvodní přednášku, neboť pohovořil na téma Bůh Triglav a slovanské náboženství. Existuje vůbec něco jako slovanský panteon? Nejspíš nikoliv. „Společní“ a jaksi všeslovanští byli jen Perun, Veles a Svarog, popř. Svarožic. Můžeme mluvit o lokálních panteonech různé úrovně, přičemž zřejmě převládal henoteismus, tedy že jeden bůh byl považován za „hlavního“. „Hlavní“ bůh přitom takřka univerzálně byl zároveň ochráncem v boji, zajišťoval hojnost a sděloval věštby. Určitě se panteony odlišovaly mezi východními, západními a jižními Slovany. Mimochodem, v českých zemích je archeologicky doložené jen uctívání Peruna, Svaroga a Dažboga, uvedla již dříve N. Profantová. V Povesti vremennych let je zase vypsán původní panteon knížete Vladimíra: Perun, Chors, Dažbog, Stribog, Sěmargl a Mokoš. U polabských Slovanů jsou doloženi Svantovít, Prove, Jarovít, Svarožic a právě Triglav.
U Triglava je jasná etymologie, slovy Přibíka Pulkavy o Braniborech „jmající modlu tréhlavatů“. Má tři hlavy pro tři říše, tedy nebe, zemi a podsvětí (a obecněji je pro vše trojité). V jeho zobrazení se nápadně často kombinuje dřevo a kov: božské kopí zabodnuté ve sloupu (svatyně ve Wolinu), strom ukrývající zlatou sochu nebo hřeby moci (reginnaglar) zatlučené v hlavním sloupu hodovní síně. Bývá paradoxně zmrzačený – slepý a mlčenlivý, aby si nevšímal lidských hříchů. Přesto ale vše vidí, vládne světu. Jeho idoly představují osu světa, díky němu drží kosmos pohromadě, zaručuje řád. Věští, hlídá podsvětí a je průvodcem na cestách konkrétních i abstraktních (Jinam). Má nějakou vazbu (příbuznost) na Thotha, Herma Trismegista/Trikefala, Merkura, Hekaté Trimorfé, Odina, Cernnuna, Arawna, Kerbera a další…
Religionistka Michaela Šebetovská v přednášce na téma Veles – slovanské božstvo v komparativní perspektivě vycházela ze své veřejně přístupné diplomové práce, takže zde uvedeme jen několik poznámek. Ačkoliv se o Velesovi zachovalo jen velmi málo informací v písemných pramenech, autorka se pokusila jeho postavu rekonstruovat prostřednictvím příbuzných (?) postav ze slovanského prostředí i mimo ně. Snaží se pak o interpretaci primárních pramenů hovořících o Velesovi tak, aby dávaly smysl nejen každý zvlášť, ale vytvářely zároveň koherentní celek určité teorie o někdejší podobě a funkcích tohoto slovanského božstva.
Prameny jsou ruské, české (např. Tkadleček) a polské. Toponyma naopak jihoslovanská: pohoří Velež v Hercegovině, město Veles v Makedonii a hora Veles v Srbsku. M. Šebetovská vůbec nezmínila Velíz na Křivoklátsku ani Veliš u Jičína.
O příbuzných postavách zde jen telegraficky. Nejprve slovanské:
* Volch Vseslavjevič – starší bohatýr, syn zmeje a ženy, má úzký a rozmanitý vztah ke zvířatům (lov, proměna do zvířat a jiné magické praktiky);
* vodník (volosatik, vodjanoj), čert a lešij – všichni jsou nečistí, mají vztah k hudbě a opět ke zvířatům;
* vlčí pastýř – velí vlkům i chrání dobytek, domlouvá se s pánem lesa;
* sv. Blažej (Vlasij) – pomáhá proti bolení v krku, vládne vlkům a jiné zvěři, také ve své poustevně léčí zvířata, je to kraví (nikoliv kravský!) „bůh“.
Jiné indoevropské:
* Velnias – svého druhu čert, vládne duším zemřelých, má jen jedno oko, působí v bažinách a v lese, provozuje hudbu, proměňuje se a je nebezpečný (věší poutníky);
* Odin – má jen jedno oko, jeho erbovními (totemovými, průvodcovskými) zvířaty jsou osminohý kůň, dva havrani a dva vlci; ovládá magii a šibenice;
* Afsati – z Osetie, lesní zvěř je jeho dobytek, má jedno oko a kouzelnou flétnu;
* Varuna – indický, dobytek, pán přírody a vod, poutání, vládne hadům a mrtvým, mág.
Veles se tedy rýsuje jako skotí bůh – má stáda a je zoomorfní (a bohatý). Je to pastýř duší a zároveň představuje „cizího boha“, který má svůj svět za ohradou. Vládne spíše iracionálními dovednostmi a sdělovacími formami: poezií, hudbou, magií a zřením. Střídmé prameny bohužel neumožňují popsat jeho případnou proměnu (vývoj) v čase.
Poslední přednáška (Naďa Vaverová: Onen svět ve slovanských a baltských pohřebních písních) byla s hlavním tématem svázána jen nejvolněji. I její zaměření bylo převážně lingvistické a baltistické…
Seznámili jsme se s pláči jako literárním žánrem, vázaným na přechodové rituály a majícím magické a estetické funkce. N. Vaverová se snažila popsat, co mají v této oblasti společného slovanské a baltské jazyky, ale v diskusi zaznělo, že to nejspíš bude mnohem obecnější. Nakolik jsme mohli posoudit, písně jsou sbírané převážně ve 20. století a recentně.
Pohřební písně (např. severoruské „pričitanie po mužu)“ jsou jedním z druhů pláčů – další jsou svatební a rekrutské, existují také specifické písně pasáčků, žebráků a lidí postižených požárem.
Nejsou známé žádné podobné pláče k rituálu přechodu do dospělosti.
Následoval kaleidoskop různých variací obrazů či míst (topoi) specifických pro blatské a slovanské pohřební písně: věčný dům se zelenými dveřmi, dům z bílého písku nebo bílého dřeva se zeleným trávníkem, dům ze šesti prken, bez oken, zamčená (zemní) vrata, prostěradlo, ručníky, ev. další výbava do hrobu. Samozřejmě cesta, často do kopce – na mohylu. Mrtví, přesněji řečeno umírající se převtělují do koně, trávy, květů, jezera, řeky, havrana, sokola, zajíce, hranostaje nebo stromu. Pozůstalí zvou zesnulé k návratu, ale nemyslí to úplně vážně – nechtějí jejich návrat (zombie!), jde jen o to pozůstalí mrtvé svým nezájmem neurazili, protože mrtví by mohli i z onoho světa škodit.
===
Aktuálně – a bez přímé souvislosti se slovanskou mytologií – ještě můžeme doplnit, že na valné hromadě SPL byl v neděli 2. března 2019 do funkce předsedy společnosti opět zvolen agilní Lukáš Novosad, takže můžeme očekávat další atraktivní akce pro veřejnost. Můžete se o nich dozvědět na webu i na stránce společnosti na Facebooku.
Psáno pro Kulturní noviny a Česko-lužický věstník.
O dějinách lužickosrbského národa v rámci slovanského kmene jsme v KN psali zde.
Reportáž o lužických Velikonocích najdete zde.
O tom, jaká národnostní práva si Lužičtí Srbové vydobyli na německé vládě píšeme zde.
Úryvky z fantasy románu nejznámějšího lužickosrbského spisovatele Jurije Brězana Krabat najdete zde, zde a zde.
Úryvek z románu Jurije Kocha o holocaustu v Lužici Židovka Hana v exkluzivním překladu Radka Čermáka je zde.
O slovanské mytologii ve vztahu k historii východních Slovanů jsme psali zde.
S etnologem Petrem Janečkem, znovuobjevitelem fenoménu černé sanitky a péráka, jsme si o folklorních archetypech vyprávěli zde.