Počteníčko: Město Zlatého psa
Dnešní úryvek z knihy Jurije Brězana Krabat (1976) na téma pořádku a zraku je pro naše chvíle až překvapivě aktuální…
Krabat a mlynář Kušk kráčeli do města ulicí dlážděnou kočičími hlavami. Nikdo si jich nevšímal, nikdo se o ně nestaral. Hlavní ulice byla široká a hladká jako čerstvě ukrojený koláč, postranní byly úzké a hrbolaté, všude bylo plno lidí, většinou čilých a uspěchaných, někteří se však líně poflakovali a ve skupinkách spokojeně klábosili. Nikde nebylo vidět žádné vozidlo, patrně obyvatelé tohoto města vůbec nebrali na vědomí vynález kola.
Přes celou šíři hlavní třídy visely v určitých odstupech barevné látkové transparenty a ohromnými písmeny hlásaly: TELEVIZNÍ PŘIJÍMAČE CORNELIA JSOU NEJLEPŠÍ! VZDĚLÁNÍ A ZÁBAVU AŽ DO DOMU VÁM PŘIVEZE TELEVIZOR! FILMUJ SÁM – BUDEŠ ŽÍT DVAKRÁT!
Plakáty na návěštních sloupech a dřevěných stavebních ohradách obměňovaly hesla transparentů v ještě křiklavějších barvách a důrazně vykřikovaly ceny, slevy a splátkové možnosti pro to či ono zboží.
Jiné transparenty, výlučně bílá písmena na modré látce, sloužily šíření občanské uvědomělosti. Hlásaly věty, které připomínaly katechismus, ale ve skutečnosti citovaly preambule městské ústavy.
Ty věty říkaly: „Náš nejvyšší zákon: SVOBODA!“
„Naše nejvyšší PRÁVO: stejné šance pro každého!“
„Náš nejvyšší princip: JEDNOTA!“
Teď teprve pochopili Krabat a Jakub Kušk, co znamenají ta tři písmena, která byla všude kolem vidět uložena v růžici pestrých květů – na výkladních skříních, barevných papírových praporcích, na kravatových jehlicích mnoha mužů a na brožích některých převážně starších žen: S P J.
Byl to vzorec víry tohoto města v nejkratší formě.
Krabat a Jakub Kušk zůstali stát na nejživějším rohu a dlouho pozorně sledovali lidi, jak se pohybují a jak a zda reagují na nehlasná znamení a obrazy. Krabat hrozil kolemjdoucím svou holí, nikdo se ho nezalekl, Jakub Kušk vytáhl zrcátko a házel lidem prasátko do očí. Oči se blýskaly a barevně svítily, ale nikdo je ani nezamhouřil. Přesvědčili se, že nikdo v tomto městě nemá jiné než skleněné oči, nanejvýš měli někteří oči z pravých nebo umělých drahokamů. Vydali se dál a narazili na skupinku mužů, vzrušeně žvanících o včerejším finále vedoucích družstev kuličkářské ligy. Všichni se shodovali, že to byla ohromná hra, bouřlivě se však hádali o jejích jednotlivých fázích a hlavně o výsledku. Jeden z mužů, jemuž bylo zřejmě lhostejné, které mužstvo vyhrálo, smířlivě poznamenal, že modří měli větší štěstí. V tu chvíli se všichni – i fandové poraženého žlutavého mužstva – do něho pustili: Co to blábolí o štěstí, když je celoměstsky známo, že zvítězit může jen schopnější! Napadený se pilně omlouval na všech stranách, jen mu to tak nějak uklouzlo, stal se lapsus, samozřejmě ví jako každý, že zvítězit může jen schopnější.
Krabat se z ničeho nic zeptal kritizovaného muže, má-li už televizor „Cornelia“. Muž litoval, měl v poslední době nějakou smůlu… v tu chvíli se ozval jeho soused: „No, no!“ muž se usmál a pokračoval… smůlu se starým televizorem „Julia“ a dodal, že se vynasnaží, aby si mohl ještě tento měsíc pořídit „Cornelii“.
Nebyl jediný, kdo ještě neměl nejnovější model. Všichni však ujišťovali, že nějaký televizor mají.
Za zády měšťanů se ozval plechový hlas: „Já nemám televizor. Smilujte se nade mnou!“
Většina mužů sáhla do kapsy a hodila za sebe pár malých mincí. Na podezdívce Kamenného Rolanda seděl žebrák a sbíral mince do starého klobouku.
Nebyl oblečen hůř než povídálkové před ním. A nebyl slepý.
Mlynář Kušk řekl: „I ta nejspolehlivější přísloví jsou tu naruby! Váš žebrák má jedno skutečné oko!“
Dobře oblečený žebrák přiložil prst k ústům, uložil mince a zaječel: „Vzácní měšťané, kupte mi sklenku vína!“
Kolemjdoucí se rozesmáli a jeden z nich řekl: „Voda ze studny na tržišti je tvoje víno. Pij, ale neopij se!“
„Přítelíčku,“ zablábolil radní pán na Kuškovu adresu, „jsi tak opilý, že už ani nevíš, že žebráci jsou slepí – slepí jako takoví!“ Najednou se mu rozbřesklo a usmál se od ucha k uchu. Chápu – tys konšel pro záležitosti Zlatého psa. Chtěls mě oťukat. Ale já, přítelíčku, umím pít, a i kdybych už ležel pod stolem, nezapochybuju ve víře. Žebrák je žebrák a žebráci jsou slepí – jako takoví!“ Přihnul si ze džbánu, hlasitě si odkrknul a škodolibě se zasmál. „Mě neoblafneš, přítelíčku, mě ne! Protože i kdybych ležel pod stolem, tak vím, že Zlatý pes je to nejlepší zvíře a že žebráci jsou slepí.“
Žebrák a mlynář se vrátili ke stolku, kde si Krabat hrál se slonovinou na své holi. Přivítal je otázkou: „Mám mu vrátit zrak?“
„I kdybys to dokázal,“ odpověděl žebrák, „nic se pro něho nezmění. Neuvěří vlastním očím o nic víc, než slovům tvého přítele. Nechme toho, jezme a pijme, zajdeme někam, kde je veselo.“
Jedli a pili a Krabat se vyptával na Zlatého psa.
„Zlatý pes neexistuje, všichni však na jeho existenci věří. A věří, že prokousne hrdlo každému, kdo se odváží zapochybovat o třech hlavních a základních zákonech S P J z preambule městské ústavy!“
„Pes sežere pochybovače a pochybovač psa, ale co zbude?“ ptal se Krabat.
„Pořádek!“ zasmál se žebrák.
Z horní lužické srbštiny přeložila Ingrid Vedralová.